SPÍŠ NE NEŽ JO, ŠÉFE!

Tak dneska z trochu serióznějšího a delšího soudku. Zavolají mi dříve z Lidovek nebo z Hospodářek, abych pro ně recenzovala? Zavře Imperial?

 Byla jsem v Imperialu na pracovní snídani už tolikrát, že se konečně nebudu rozpakovat vyjádřit. Je to tragédie. Ani nevím, kde začít. Možná u polemiky, jestli si Zdeněk, kterého se Karol vůbec nebála uvést jako svého kuchařského idola v našich profilech, upletl na sebe bič, když nás všechny učil vyžadovat standard tak vehementně, až se to ve finále obrátilo proti němu; na druhou stranu Café Imperial v televizi zpropagoval takovým způsobem, že jej spousta začínajících gurmetů pojala za domnělou oázu nejen dobrého jídla, ale i dobrého servisu. Původní veliké očekávání a nadšení se okamžitě mění ve stejně velké zklamání.

Nebo spíš začnu u toho, jak to bylo dnes. Na schůzku jsem dorazila s desetiminutovým zpožděním, když už byli všichni usazeni. Mou šusťáková parku (parčičku) s impozantním blitkovým vzorem (dárek k narozeninám od Pakočky), jejíž styl bych nazvala hipsterskou elegancí, si obsluha musela vyložil spíše jako styl "santusák", protože se zřejmě báli, že chci obtěžovat hosty a ptali se, zda mi můžou pomoci, ještě než jsem stačila dovřít dveře a sundat kapuci. Ale to už jsem  mířila ke svým kolegům sedících u stolu bez jediné volné židle. Číšník stojící metr ode mě spěšně odběhl přerovnávat ubrousky, aby nastalou situaci nemusel řešit. Stála jsem dlouho na místě, ačkoliv kolem mě prošlo několik čísníků, a nakonec jsem si o přisunutí židle musela sama říct. Vzápětí přišla obsluha, aby odnesla všechny jídelní lístky, aniž by zaregistrovala nově příchozího. Pak přišla další servírka, která se mě ptala, co si dám k pití. Řekla jsem si o jídelní lístek. Objednala jsem si cappuccino, které jsem sice dostala relativně brzy, ale bez sklenky s vodou a navíc, když si v tak impozantním prostředí dávám kávu za 60 Kč, logicky čekám větší úroveň. Nechci hrnek s nápisem Lavazza, který distributor kávy dodává zdarma. Chci artdecový skvost. Dnes jsme si vyjímečně nedávali nic k jídlu, ale to neznamená, že bychom si nedali další pití - nejen, že liknavá obsluha míjela náš stůl několikrát, aniž by odnesla očividně prázdné hrnky a skleničky - když je odnesou po dvaceti minutách (opravdu, čísly 20), ani se nezeptají na další přání. A tak u stolu sedí osm jednajících lidí, z nichž polovina nemá co pít, a druhá polovina má před sebou použité nádobí. 

Podávaný čaj vypadá mnohem lépe, maximálně ovšem pět minut po dopití. Dalších dvacet kazí dojem - a pověst.

Na předchozí snídani beze mě - byla jsem totiž v Berlíně na soukromém gastrosoustředění - si má kolegyně Lucie dala Francouzskou snídani (155 Kč), podle lístku sestávající z máslového a čokoládového croissantu, bagety, másla a džemu. Máslo a džem dostala zabalené v plastu. To je asi stejné faux-pas, jako když opodál ve snídaňovém bufetu pro hotelové hosty nabízí trojúhelníčky taveného sýra Dr. Halíř (na fotce je jiný, ale minule byl Dr. Halíř, fakt). Když jsem se o tomhle bavila v Berlíně během exkurze do německé školní menzy s fashionistou Víťou, který vystudoval střední hotelovou školu v Rakousku, byl v šoku. Jeho názor bych shrnula tak, že v luxusních restauracích spočívá luxus nezbytně i v poskytovaných službách. V luxusní restauraci se má host "namáhat" co nejméně a vše má dostat patřičně naservírované. A samozřejmě, když dojí, má být vše odservírováno, a ne, aby se host musel ještě čtvrthodinu koukat do prázdného talíře.

Hotelová snídaně: a to jste věděli, že Imperial má pět hvězdiček?

Na další minulé snídani jsem si objednala Anglickou snídani, jejíž součástí jsou i toasty - dostala jsem je studené. Za účtovaných 199 Kč se na to nedá říct nic jiného než "TRAPAS". Když jsme šli do Imperialu úplně poprvé, objednali jsme si nejprve džus (obsluha se nás ptala, co si dáme k pití ještě předtím, než jsme dostali lístek, jehož součástí je ten nápojový; velmi častý český prohřešek), a až po pročtení lístku jsme si objednali Americkou snídani. Její součástí je i káva nebo čaj dle výběru hosta. Čekali jsme, že se nás obsluha sama zeptá, co si dáme k pití v rámci menu, ale nestalo se tak. Chyba, vše se zřejmě musí nahlásit, asi jako v Mekáči. Vzhledem k tomu, že o vás obsluha projeví zájem jednou za hodinu (pokud tedy nemáte bundu ve stylu hipsterská elegance a najednou se neobjevíte ve vchodu), dostali jsme onu kávu s čajem až poté, co jsme snídani dojedli. 

Nepotřebuju jít do Imperialu na oběd nebo na večeři, kdyby mi někdo chtěl oponovat, že nemám dostatečné srovnání. Nezajímá mě to. Podniky, jako je Imperial, si, alespoň pokud se prezentují tak, jak se prezentují, si nemůžou dovolit žádné pochybení. Místo toho se zdá, že je to to jediné, na co se tam můžete spolehnout. Jídlo, pokud nebylo studené, bylo vždy dobré - nebudu psát vynikající, v podnicích, jako je Imperial, přeci čekáte nějaký standard. Obsluha, která je buďto znuděná nebo nesladěná nebo třeba obojí podniku nesmírně ubírá.  Těžko říct, do jaké míry si je toho Zdeněk Pohlreich vědom a zda se s tím snaží něco dělat. I kdyby třeba začal, už je mi to jedno. Pokud do Imperialu půjdeme i příště (ledaže byste měli tip na dobré místo v okolí Florence), půjdu tam s vědomím, že je to podnik, jehož prestiž je jen iluzorní, aspoň to jsem si říkala, když dnes několikrát prošel Zdeněk Pohlreich kolem našeho stolu a já si v hlavě dávala dohromady tenhle článek.