MOJE TÝDENNÍ DÁVKA EMOCÍ

Můj první trochu živější týden se zlomenou nohou. Menší příjem alkoholu, míň společenských akcí rovná se víc jídla, nikdy bych nevěřila, že něco takovýho napíšu. A teď je to tady. Aspoň se můžu vymluvit na to, že potřebuju k berlování po pražskejch kočičích hlavách sílu, což je vlastně pravda.

Nahoře můžte vidět sample občerstvení z háem šourůmu, kvartální jídelny všech blogerů. A není to vůbec špatný! Jako dočasný abstinent oceňuju jejich limonády (patří ke standartní výbavě), protože na litry Martini, co se tam fešnblogerkám prolily hrdlem jsem se mohla jenom koukat, nojo.

Catering na jazýček: srnčí medailonky, křepelčí vajíčka...moje zvěřinová vášeň se nezapřela.

Hannah dostala za absenci čokošku- zeptejte se jí na formspringu, jaká byla.

Čokoládičky- teda pokud to nejsou mejdlíčka...

Já osobně jsem z těhle načinčanejch čokošek začala mít fobii od vánoc. Máma dostala fancy mejdlíčko od Manufaktury, čokoláda a pomeranč...jenže v nadšení z tý voňavý krásy do něj kousla, v domnění, že jde o čokošku a ouha...od tý doby jsem ostražitá.

ve velkým- ragú.

Další gastro krok s berlema byl v mojí kuchyni, vymyslela jsem důkladný systém židlí, díky kterýmu se můžu po kuchyni pohybovat relativně rychle (říkám relativně!) a vařit. S nákupama je to horší, zvlášť pokud jako já trpíte syndromem "vyberu až podle toho co uvidim na místě"...strašný postižení!

Já se ve velkým pustila do svýho oblíbenýho boloňskýho ragú, ale hned se přiznám k několika gastropodvodíčkům, spíš z nutnosti. První je vývar a druhý je maso a obojí prostě proto, že ačkoli se tesco tváří jako spasitel mezi márketama, tak rozhodně nemaj ani kosti ani masíčko jako u řezníka, život...(rucolovou lamentaci vynechám a taky epos o Hannažině shánění žebírek...long story short, nakonec jsme měly bůček, ale to je jiná gastropohádka).

Takže vývar byl readymade z želé (díky Karol za objev, můžu jen doporučit) a maso bylo půl kila hovězího a půl vepřového (tesco pěstuje jenom pašíky a kravky, tescotele neexistuje, asi- jo, mělo by to být z telecího, asi jako milánský řízek). Nevím proč mě chytil tenhle amok a já ragú navařila přes kilo...na tři dny jsme měly vystaráno já i moje okolí. Ragú tip: hodně zalívat červeným vínem. Mimochodem, ragú je strašně vděčná věc, pokud se do toho dáte jako já a naděláte si jako správný hospodyňky do foroty, můžete ho klidně zamrazit, nezamražený vydrží v lednici několik dní (jen bacha na takovýto olizování lžičky, plesnivý s vašim dna není úplnej gastro ideál...)

Kravička z želé, miluju gastro-vývojáře, chtěla bych se s někým takovým seznámit. Neznáte někdo nějakýho Járu Cimrmana gastronomie?

No, místo penne kolínka, ale al dente.

Den po Lvech, kdy mi v mým stavu stačila decka bílýho a jedno Štěstí jsem si po celkem dlouhý době zašla na pho. Do Hanoje. Hanoj je srdcovka, protože je to místo, kde jsem pho jedla poprvý (a sedí se tam, na jiřáku je to v mým stavu teď celkem problematický). Mám dokonce pocit, že Hanoj je jedna z prvních restaurací v Praze s vietnamskou nabídkou jídla. Pho bylo zlatý, a nesmažený závitky byly jedny z nejlepších za poslední dobu- dali jsme si krevetový se zeleninou.

Fotka nic moc, řez čerstvostí není vidět, ale moje lví manikúra alá hvězdný 90s nebíčko je dobrá, no ne?

Krevetový závitek- dobrou chuť.

hodně klíčků a chilli, to můžu.

Pho v Hanoji na Vinohradech.

A teď sladký:

Berle, Frisco a věneček.

 Večerní věneček byl taky z Tesca, kupodivu byl dobrej (asi absťák?). Možná to bylo i milým pánem, který nám na přání vybral pořádný macky.

Střídmý muž je presso a štrůdl.

Nenasytná mladá žena to je vídeň a čoko/banánový dort.

Konečně jsem byla ve Šlágru, vršovický kavárně alá první republika. Hned ve dveřích jsem se proměnila ve Věrku s míčem a dobrých 15 minut si vybírala dort (tak co si dáš?No...co třeba všechno?). Nakonec nad Moskvou i vánkem vyhrál čokobanán, byl skvělý, ocenila jsem krásný rozvrstvení a čistý domácí provedení bez zbytečných hoch kudrlinek, klasický dorty a zákusky a na vídeňský ve skle jedna z nejpoctivějších kavárenských šlehaček za poslední rok! Myslím, že se tam budu chodit léčit pravidelně.

V mém týdenním gastro-sebelítostném týdenním výčtu chybí, ale v srdíčku taky nosím: skvělou domácí kulajdu, kterou jsem dostala od kamarádky výměnou za velkou roli toaleťáku a brilantní lečo s pravou maďarskou klobásou doplněný o nadávání na život a zalitý radlerem, kterýho mají v Bille za dvacku a dováží ho sem Kocour. A teď se cítím o moc líp. Mimochodem, sbírám tipy na bezbariérový jídelny, menzy a zaplivaný čtyřky, začíná mi to sakra chybět.