ZÁVĚREČNÝ RAUT V PUPPU: JEŠTĚ VĚTŠÍ BIZÁR NEŽ LONI

Letošní Vary byly prostě šílený. Skoro každý večer jsem strávila v Aeroportu, největší párty byla podle očekávání ta vzdělávací. Na Education č. 5 jsem se odrovnala mnohem víc než na tý minulý, na který jsme, jak jsme se možná zmínily, pařily tak moc, až si Pakočka zlomila nohu. Tahle se sice obešla bez zlomenin, ale i tak to bylo... prostě šílený. To už jsem říkala, já vim. Já vim, že už jsem nejspíš říkala, že vim. Ale když ono to bylo šílený, chápete? Kdyby neplatily karlovarský fyzikální zákony, mám kocovinu (i tu morální) asi tak do půlky listopadu. Karol se narozdíl ode mě odebrala na privát o něco dříve, ani tak to ale neproběhlo úplně důstojně. Půlka jejího telefoního seznamu může vyprávět.

Tím víc mě mrzelo, že jsme s Karol nijak nepořešily pozvánku na závěrečný raut (celkově jsme to z bloggerského hlediska hrozně odbily). Říkala jsem si, jak to jenom omluvit před čtenáři? Jakou výmluvu zvolit, aby působila věrohodně? Minulý rok jsem skončila v Becher's baru v tričku s Tinou Turner, takže jsem si logicky na projekci filmu Jeff, Who Lives At Home do letního kina vzala černé šifonové šaty až na zem. Film uváděla osobně Susan Sarandon. To je jediný člověk na světě, co má trvalou od přírody. Viděla jsem jí naživo! No a celý den jsem nejedla nic mimo minidegustační porce kebabu, a v jedenáct jsem měla vážně hlad. V letním kině jsem si dala klobásu, protože ty kukuřičný klasy vypadaly ještě o něco hůř. Po filmu následoval klasický přesun do království Míši Brennera a Club Maté.

Hnus.

Za chvíli jsem potkala týpka, se kterým jsem se den předtím asi minutu bavila v Thermalu. Dělal tam asistenta jednomu fotografovi. Studuje umprumku, holky, věřily byste tomu? To už jsem tu hrozně dlouho neměly, asi tak čtrnáct dní. Pupp je prý hrozná snobárna. Nepustili ho tam, protože nemá dostatečně společenský oblečení. Chcete pozvánky, holky? Běžte tam aspoň vy. Karol už odešla a nemohla jsem se jí dovolat. Sarah narozdíl ode mě šaty neměla a odmítala jít se mnou. Nakonec jsem šla sama se třema pozvánkama. 

Cestou jsem dopíjela Club Maté a po prvotní euforii, že naše čtenáře nezklamame, že závěrečný raut zmapujeme, jsem si uvědomila hroznou věc. Jsem úplně plná, clabmejt mám až v krku. V tu chvíli bych nepozřela ani sousto. Klid, říkala jsem si. To přejde, až tam budeš. Samozřejmě, že když jsem tam dorazila a viděla všechno to jídlo, málem jsem se poblila. Dělalo mi problém to i nafotit. Navíc tam už všechno končilo (pro představu, bylo asi půl druhé) a byly tam jen zbytky, které se už začínaly pomalu sklízet. Tím pádem ani ty fotky nejsou nijak vypovídající.

Wot? Svíčkový želé? Debilní, debilní nechutná klobása.

Sama jsem sice nemohla nic pozřít, napadlo mě ale, že můžu něco přinést tomu fotografovi! Tak jsem vybrala best-of, řídila jsem se naší zásadou, nebrat pečivo, je to jen bílá mouka, co zabírá místo v žaludku. Za chvíli už jsem seděla s týpkem na lavičce před Aeroportem a řešili zdvořilostní témata jako jak můžeš nebydlet na Žižkově, jaký máš kolo, Radek Brousil a podobně. Mezitím zjistil, že ani on prostě nic nesní, nemá vůbec hlad, spíš naopak. Dali jsme to nějakým smažkám. Byly hrozně vděčný.

Když jsme dávali brko, přišel divnej člověk a vyprávěl nám, že mít v baťohu bombu, odpálil by se v tom vymrdanym klubu. Tipovali bychom, že je houmles? Netipovali, že jo. Ale je. Už pět let, ale stačilo. Teď musí do Prahy, do Lysolají (což zní jako protimluv). Vlastně jsme to vůbec nechtěli poslouchat. Chceš jít zpátky do vymrdanýho klubu nebo na vyhlídku, Hannah? Samozřejmě, že na vyhlídku. Když jsem se trochu probrala, držel mě za ruku a kolem byl les a mlha a já si uvědomila, že mi přišel tak zajímavej proto, že vypadá jako masovej vrah. Supér, říkala jsem si v hlavě, moc hezký, těch uplynulých šest dní nestačilo? Další spíš ne než jo do sbírky. Nadnesla jsem myšlenku, že mě chce zabít, on jí vyvrátil stylem, že jí spíš potvrdil, ale já byla tak slabá, že bych se radši nechala zavraždit a rozkrájet, než abych utíkala sama tím lesem. Ale nezabil mě, dopadlo to dobře, vyhlídka byla fajn.

Měla jsem žízeň, dostala jsem jabko. Kolem šestý jsme se ještě vrátili na chvíli do Aeroportu, kde za mnou přišel nějaký kluk a dal mi hulení, prý jen tak. Pak logicky následovala kolonáda a prameny. Víte, že chutnají uzeně? Hustý, co?

TAKŽE TAKOVÝ BYL ZÁVĚREČNÝ RAUT V PUPPU NA KVIFF 2012.

KONEC 2. ČÁSTI.

ZA ROK ZAS.