Lidi, kteří mají soudnost, při návštěvě Orlanda většinou zamíří do Disneylandu. Já jsem šla místo toho na snídani, oběd, večeři, druhou večeři a další večeři.
1# Ještě před odjezdem jsem ale musela na oslavu narozenin svojí australský kámošky Hannah do Cheescake Factory. Následky svého počínání jsem si dovolila shrnout v následující in-fat-grafice:
Ano, jde přesně o ten podnik, kde pracuje Penny z The Big Bang Theory. Objednala jsem si Vanilla Bean Cheescake, ač mi můj copywriterský instinkt říká, že výrazně vhodnější by pro produkt byl název Diabetes Dreaming.
2# Následovala návštěva rodičů mojí kámošky Biancy, která je původem z Argentiny.
Chtěla bych plynule navázat na svůj předchozí post o plastové a bakelitové aranži v českých výlohách. Ne proto, že bych chtěla zvedat pobouřenej prstík a začít okázale snobsky ukazovat kolem a vraštit čelo a zvedat nos. Naopak.
Neskutečně mě dojímají maloměstské výlohy zaseknuté v čase. Jsou místa, která by se neměla měnit, protože za současných podmínek by to nebylo k lepšímu. Nejsem ráda, že místo starý továrny z konce 19.století kam chodila pracovat jako tkadlena moje babička i máma stojí kostka-Lidl.
Ale je to tak.
Zároveň jsem člověk, který občas rád propadne konzumní anonymitě nákupního centra. (No, oslí můstky musim ještě trochu potrénovat, ehm, pardon.)
Ovšem jsou místa kde změnu, posun a takovýto "být napřed" čekáte. Kde to prostě předpokládáte. Ale bohužel, v českých časopisech to není, pardon. Ani móda v "český módní bibli" ani jídlo v "český food bibli". Stokrát stejnej vtip není vtipnej, sto variací na jednu fotku jídla už je taky spíš nuda než gastro-estetickej orgasmus. Nemluvím o obsahu, ale o fotce. Miluju časopisy o vaření, stejně jako ty o oblečení (nejvíc je oceňuju na záchodě, pardon, ale naposledy, když jsem měla zácpu jsem se teoreticky naučila dělat sekanou step by step!), proto mě mrzí, že nemůžu odejít z trafiky a mít v podpaží velkej hranatej časopis, kterej budu hrdě vystavovat na odiv, protože ty papriky na obalu mají šmrnc, protože vypadaj fatálně jako na renesančních zátiších nebo jsou krásně hyperrealistický, pop a já nevim.
No prostě, že mě i paprika překvapí a zasáhne svojí estetickou sílou, bum!
Takže ještě, že máme ti internety, díky bohu za ně. Pojďte se se mnou posunout na jinej level:
Po excesech do mikrovlnky jsem se rozhodla si konečně vařit. Protože jsem ale trochu unavená z práce, své days off trávím v hippiovském nebi: flákaním po ránu, potom lehárko odpoledne a pak si dáchnu před večerní zevlovačkou. Jediné, na co mi v kuchyni stačí síly, je pasta carbonara, Pakočka mě naučila dělat ji pořádně, a když je jednou umíte pořádně, je to nejjednodušší jídlo na světě. Slanina a vajíčka se pak dají použít i na klasickou anglickou snídani. Protože jsem chudý student a pobírám minimální mzdu, koupila jsem si z ekonomických důvodů v Tescu nejlevnější slaninu ze spodního regálu. Pro představu, vypadá takhle. Bláznivý, co.
Zpětně si myslím, že o tom, proč chodím se svým klukem, rozhodla jedna věc.
Situace: Designblok, bavíme se pět minut na schodech, známe se asi deset, jdeme ven na cígo.
Rozhovor:
ON: ...no a co děláš ty?
JÁ: Tak hlavně dělám s holkama Vývařovnu. To je blog o jídle, víš.
ON: Počkej, o tom mi ale někdo říkal. Jo, už vim - Pospěchová.
Omdlela jsem.
Jo, muj týpek se kámoší s Petrou.
Beru to od něj jako opožděný dárek k narozeninám.
Ten k vánocům jsem dostala prozměnu o něco dřív - na vánočním večírku Economie. Po asi dvaceti nekonečných minutách, co jsem Petře koukala na zátylek, se zvedla a šla si k nám popovídat. Po ještě nekonečnejších dvou se pootočí na mě a říká (doteď mi to zní v uších):
"Ty jsi Hannah, viď?"
A já v úplný křeči jenom držela její ruku. Jediný, co jsem v tu chvíli zvládla říct, bylo: KONEČNĚ.
Prý jsem pako.
Byla jsem tak nervozní, že jsem se nezvládla jí ani na nic zeptat. Ale to nevadí, až se vrátím z Londýna, tak už třeba zvládnu normální konverzaci, alespoň doufám.
Být bez auta v Americe je něco jako být v kuchyni bez nože. A jelikož je můj řidičák neprůstřelně uzamčen na fízlárně v Berouně, veškerá má dobrodružství závisí na milosrdenství domorodců s vozy. Tohle však stálo za to. Vyjeli jsme asi 150 km nad Miami na Jupiter Beach vyměnit umělý kozy, třpytky a devadesátkovej styl tohoto města za důchodcovejskej chillout, surfing a golfový hřiště.
Kvalitní, patriotický dekór samozřejmě nemohl chybět.
1# Oběd jsme si dali v restauraci Schoonersspecializující se na rybí sendviče. Intenzivní touha po krevetách zapříčinila, že jsem si obědnala patrně největší (a nejdražší) babicárnu na menu.
Kouknete se do kalendáře, konec měcíce/nebo první dny toho novýho, posíláte zdravotní, zaplatili jste nájem a už jen čekáte až budete moc vyfakturovat...je to nejhorší období v měsíci, nic člověka netěší, na nic nemá (protože ani normálně to není žádná hitparáda).
Já nevím jak vy, ale mě kromě zmrzlin ve Spenceru, slaných mandlí v medu a paštiky z uzenářství těší ještě jedna věc (slevy a jedení venku nepočítám)- drogérie. Miluju to.
Jenže jak říkám, nastala doba během který si prostě ten fancy koupelovej olej pro zlepšení nálady nemůžu koupit (protože to bych pak neměla večer na víno- chápete, priotity). A kurnik nic mi nezlepší spín tolik jako výše jmenovaný. A nejvíc teda pak sůl a oleje do koupele. A pleťový masky.
Proto se s váma chci podělit o jednu z mála výhod bydlení s kočkou a tou je (kupodivu)- kočičí píseček. No kidding, ale z kočičího písečku si totiž beze srandy vyrobíte skvělou čistící pleťovou masku- takže tady je recept (recept jako recept, no ne? jen to dneska prosimvás nejezte).
Klasickej Mikeš, Albet quality a další písečky jsou totiž z bentonitu, což je materiál, který zniká vulkanickou činností, zbytky sopečných výbuchů a tak, nejsem encyklopedie ani Google. Fakt je ten, že bentonit je pro svoje vlastnosti využívaný nejen jako kočičí odkladač (absorbce za jedna), ale je taky přítomnej ve většině čistících pleťových maskách, takže vás ujišťuju, že nějaký takovýty fancy značkový legrace jsou častokrát, ehm, prostě předražený ovoněný...kočičí záchody.
Pokud teda kupujete píseček nehleďte ani tak na cenu (ve finanční tísni stejně platí, že slevy a akce vítězí), ale na složení, musí to být bentonitový neparfemovaný stelivo.
1) Dvě tři kuchyňský lžíce písečku a přiměřeně vody- asi tolik, aby se mícháním vytvořilo kompaktní bahýnko.
2) Přimíchejte vonnou esenci, olejíček, aloe vera gel, nemusíte se ovšem držet babicovský rétoriky, že když nemáte aloe dáte tam aviváž. Prostě klidně nic.
3) Zahřejte v mikrovlnce (poud jako já nemáte mikrovlnku tak v bodu 1 použijte horkou vodu a nechte vychladnout, abyste si nespálili ksichtík, to je jasný).
4) Vmasírujte prsty na obličej, vyhněte se očím a pokud možno nepatlejte si na obličej ty kamínky, ale to bahýnko.
