KAVÁRENSKÁ OSA PODLE PAKOČKY (ANEB JAK TO V ELLE NAKONEC NEBYLO)

Tohle nejsou žádný kyselý hrozny, jen by mi přišla škoda tenhle text, který byl určený pro Elle nedat ven tak jak byl v původním znění, ze kterého ve finále zbyl jenom Monolok...No, vlastně by Vývařovna mohla klidně být nová Elle s tzv. lidskou tváří.)

svíčková, chlebíčky, šaty od Lazy Eye a fotka od Polaroid Love

Nové Vinohrady a klasika u Národního a za řekou...

Bydlím na Vinohradech, proto moje tipy směřují hlavně sem. Myslím, že konečně můžeme přestat závidět letenským jejich trendy bistra a kavárny (Bistro 8 za všechny) a naopak se začít chlubit příjemnýma novinkama z našeho sousedství.

Konečně Vinohrady jsou přece kavárenskou čtvrtí, která vybízí k procházkám a nahlížení do velkých oken secesních domů. K Vinohradsné tradici patřily výletní a vyhlídkové hostince, kavárny, ale i třeba bruslení za doprovodu hudby (konec 19.století). Dost jsem tedy nechápala, proč je tu vlastně tak málo krásných nebo aspoň zajímavých kaváren, cukráren nebo bister, které by na tuhle tradici navazovaly.

Jako kavárenská krysa, která si vzhledem ke kancelářský práci ráda občas dopřeje brzkou snídani venku musím ocenit Pakočkovskou hvězdou (něco jako řád Myšího kožíšku v Princezně se zlatou hvězdou na čele- což je pochvala!) novou kavárnu Monolok v Moravské 18.

Snídaně ještě nikdy nechutnala tak skvěle- lívanečky s hustou farmářskou smetanou, čerstvá vajíčka a skvělý espresso (jo, ne presso, jo?) z pražírny double shot. Plus velká výhoda časného rána a nepřítomnosti na hlavní dopravní tepně- klid a skoro žádní lidé! Jinak příjemý prostředí, který to akorát ukočírovalo a zůstalo spíš u bílých stěn a dřevěných židlí (kožený křesílka na druhé straně mě nenalákaly a asi ani nenalákají) a domácí koláče a chleba! Pokud bych na tomhle myším kožíšku chtěla chytat blešky- zvláštní poloprázdno večer a zvláštní lidé, kteří tvoří atmosféru, kterou bych čekala spíš ve frančíze typu “Husa”, než v kavárně, která by byla ráda osobitou. Takže Monolok je jasná volba na snídani a přeju mu, aby časem tu osobitost, o kterou se snaží i výběrem celkovýho menu a interiérem, opravdu našel a aby to byla jedna z těch kaváren, která bude mít svého genia loci. Zatím má našlápnuto a i kdyby to bylo jen milou obsluhou a skvělým jídlem. To ostatní by mělo přirozeně přijít.

Další Vihohradská trefa je nová muzejní kavárna/bistro v nové budově Národního muzea. Ačkoli koncept světové kafetertie (konečně!) je svěží, podařilo se ho celkem vkusně zasadit do tak trochu retro designu, který žije v symbioze s budovou ex-Národního shromáždění, tedy novou budovou NM. Trochu Husákovo 3plus1 v designový verzi pro rok 2013, ale kde jinde než v týhle ultra komunistický monstr budově. Všechno na mě navíc působí velice decentně a svěže.

Heslo tady poroučí pij kávu/jez chleba. A obojího se ti dostane. Koncept chlebíčku je tady dotažený do dokonalosti (vybereš si chleba a obložíš z nabídky na chlebíčkovém baru) a káva opět z Doubleshotu (mimochodem barista vám rád zapáleně vysvětlí cokoli ohledně kávy). Po celý den tu najdete i pár hotovek, salátů, dortů a podobných podle mého názoru povinných propriet pořádné kavárny/bistra. Tahle nějak si představuju ideál školní menzy- příjemný bar typu “cafeteria”.

Z novinek do stařinek, z retra do opravdového doupěte staromilců. Sejít z Vinohrad dolů mojí kavárenskou osou znamená jediné- zamířit do Café Louvre.

Ne, opravdu nejsem snobka (mami, vážně ne!), ale už od malička pro mě byl Louvre synonymem svátečních obědů a vyjímečných zákusků v “hodobóžových” šatičkách. Místo kam musíte vzít aspoň na kávu a štrůdl zahraniční návštěvu. Místo, kde vás x let obsluhuje stejná servíra (zdravíme Angeliku!). Kde se hraje kulečník, číšníci kmitají jako mravenci, ale vždycky s úsměvem a noblesou. Menu je sezónní s důrazem na raousko-německo-českou kuchyni. Snídaně kompletní podle rozpoložení a chuti od párečků po šampaňské. Velký výběr denního tisku a výhled na palác Metro. Je to prostě krása, místo na pracovní schůzku i víkendové lelkování. Mimochodem- záhadou zůstává proč stejný standart nemá např. Blízká kavárna paláce Adria, která musela mít stejný prvorepublikový švih a má určitě z čeho čerpat...bohužel zůstal jen devadesátkový turistický relikt...

A když už jsme u reliktů...pár kroků po mostě od Louvru přes řeku nejdeme jeden malý, docela sladký relikt předrevolučních časů. Kavárna/cukrárna přímo na zastávce “Újezd” je přesně to místo, kde si o nedělním líném odpolední dávají grog a punčový řez na umakartovém stolku babičky z okolí. Možná, že vás u domácí výborné marokánky sprdne paní za pultem, že jste moc hluční (povídate si), ale vlastně na to tak trochu čekáte. A vlastně to sem do ráje umakartu, trubiček a indiánků patří. Protože jinde byste si to líbit nenechali, ale tady na to tak trochu čekáte...