CREEPY TEEPEE 2013

Po možné neúčasti ve Varech nám hrozilo ještě větší společenské znemožnění - chvíli to vypadalo, že se nepojede ani na Creepko. Nakonec jsme jely s Pakočkou a dokonce je i post, tomu se snad ani nechce věřit. Možná by bylo důstojnější všechny tyhle letní záležitosti sepsat do prosincového almanachu, ať se tu  celou letní sezonu neztrapňujeme velkodušnými přísliby.

Než Pakočka přišla na místo odjezdu - trávník na Jiřího z Poděbrad, stihla jsem svačinu. Šli jsme na trhy, dala jsem si na trávě závitky a lahev vína z Caveau. V podstatě nic z trhů, které právě tímhle fungují, jak mají - jsou trhy, jdete ven, je tam ta sociální interakce. Místo, kde se mírumilovně setkávají vinohradší snobi s žižkovskými opilci. A že mi tu někdo z Dejvic píše, že nechápe, co na těch trzích děláme? Chlastáme a jíme, ale musíte být zdejší, abyste to pochopili. Turisti z Prah mimo 2 a 3 tohle nemůžou nikdy pochopit. A Jiřák mým pohledem určitě dostane ještě víc prostoru. Proč to sem píšu? Protože chci, aby v tomhle článku bylo něco hezkýho. Teď už zase začnu prudit.

Creepko navíc zažilo křest mého foťáku. Půlroku v Londýně jsem si dávala dýška stranou - a za ušetřených 500 liber jsem si koupila Canon dělo. Škoda, že všechno jídlo bylo maximálně tak fotogenický.

Hned po ubytování se jsme si dali tofu-burger. Nikdo v areálu nečekal klobásy, s ohledem na přesvědčení sourozenců Hoškových. Ale jak poznamenala Daniela, ve chvíli, kdy se v přilehlé Krétě přestane vařit v devět, v tu samou chvíli zavře Billa a jediná možnost co si dát do tří do rána je vege-jídlo, může to dost narušit vaší party. Chce to buď nějakou prasárnu nebo něco výživnějšího. Burger vypadá chutně, ale byl spíš mdlý.

Největší highlight večera byla tradičně soukromá party na pokoji. Měla jsem v plánu si trochu Havany odvézt a ukázat vám, jak se dělá daiquiri. Jak naivní - místo toho jsme ji vypily s Pakočkou hned první večer. Rozdělila jsem s touhle bláznivkou o půl lahve rumu, který v zápětí vyblila. Větší úlet by bylo snad jen rozdělit se o koks s někým, kdo si půjde v zápětí lehnout.

Jak jsem nakousla, Pakočka se vyndala do sraček tak velkých, že by zaplnily dva hovnocucy, pracně jsem jí odvedla z areálu a po půl hodině na pokoji, kdy jsem se snažila jí převlíknout do pyžama, vyndat jí čočky a uložit mi bylo jasný, že večer skončil i pro mě. Pustila jsem si Twin Peaks na dobrou noc. Pakočce zjevně nestačila epizoda v koupelně, vstala a šla si sednout do okna. Prý potřebuje vzduch. V měsíční záři vypadala krásně. Jako Perla Labuanu. Řekla jsem jí to. Hodila po mě úsměvem a po chodníku dole šavlí. Nejdřív jsem o ní měla obavy, ale po půlhodině jsem jí spíš požádala, aby nevydávala takový skřeky, že nemůžu spát. 

Pakočko, chceš vodu? -NE!

Večerní zážitky se staly ideálním předmětem hovoru na snídani. Ta díky mému báječnému foťáku vypadá dobře, ve skutečnosti ale byla fakt hnusná. Obrovský rozdíl oproti loňskému roku. Bílá mouka, levné uzeniny a podivný obsah obřích misek. Z nouze jsem si udělala šunkovou rolku s pomazánkovým máslem, které se Pakočka smála celý zbytek víkendu. A k tomu připočtěte, že nám na pokoji došel toaleťák. Příští rok bydlíme jinde.

Trapas.

Kde měla pomoct snídaně, pomohlo až kutnohorské koupaliště a stánek s občerstvením. Obsluhovala v něm paní, co si nejspíš píchala MDMA do hlavy. Závist! Škoda, že jsme ani jeden večer nebyly tak rozjařený. Langoš je můj, pivo Pakočky. 

Chvíli před Creepkem se rozkřiklo, že Sv. Juda Tadeáš skončil. V Kutné Hoře jsme se pak dozvěděli, že jen změnil majitele. A ten nám o vepřovo-kroupovém burgeru tvrdil, že je hovězí. Ach jo.

Svíčková v Krétě k večeři byla hospodská, ale stejně se mi nechce napsat, že poctivá. 

Večer jsem byla poměrně groggy, možná jsem nebyla jediná a možná právě proto měl v areálu stánek i Baron Prášil/Café v Lese. Ondřej Kobza je vizionář a aktivista, kterého Praha potřebuje jako Miloš Zeman eutanazii. Škoda, že veškerou jeho snahu kazí diletantští zaměstnanci. 

    Situace: jdete do stánku, kde mají výhradně kávu, a objednáte si espresso. Spíš mě nebaví rozdíl mezi Londýnem a Prahou. Když jsem v Lodnýně za barem, obsluhuju naráz tři zákazníky. Když čekám v Praze (potažmo v ČR) na drink, tříčlenná obsluha se věnuje jednomu člověku přede mnou. Stánek funguje do ranních hodin, ale když si řeknete o mlíko do kafe, není. Není mlíko? Prý je už čtvrt na dvanáct. Aha. OK. Tak buďme rádi, že ve stánku s kafem je aspoň to kafe. Protože mlíko je něco jako ústřice, je těžké ho sehnat a musí se konzumovat okamžitě.

Já nevim - jsem jediná, koho to štve? Nepřijde mi, že bych měla nějak přehnaný nároky. Rozhodně nejsou nijak nesplnitelný. Creepko mě vůbec nebavilo - proč po SSIONOVI nezačne party okamžitě? Proč si připadám jak idiot, když jsem jediný člověk, kterýmu to vadí? Jasně, i já umim řešit intelektuálně náročný otázky, tvářit se seriózně a stát. To dělám ve škole v Plzni, v knihovně a na večírcích s Pakočkou a Danielou, kde vedeme tzv. diskurz. Ale určitě to nechci dělat na festivalu, kam se jedu bavit a vyndat. No nic, ve dvanáct už jsme si zase pouštěly seriály. Agent Cooper měl svý sny a nám se zdálo o něm. Creepko bylo super, protože takovou dámskou jízdu u seriálů jsem s Pakočkou dlouho nezažila.

První uspokojivý jídlo výjezdu bylo zároveň to poslední. Všimněte si Tower burgeru vpravo. To je macek! Pán, co nás v burgrárně na náměstí obsluhoval, měl asi stejnýho dealera jako paní na koupališti a opravdu se moc zlobíme, že ho k nám neposlali! Třeba bychom Creepko nestrávily jak 60letý německý turistky.

Příští rok to snad bude víc ve stylu Sandokan.

P.S.: Tady ještě jedna hitovka pro Pakočku.