KVIFF 2013: NEJHORŠÍ NEJLEPŠÍ VARY

Pár dní reálně hrozilo, že se letos na Vývařovně neobjeví Vary. Hannah ale nakonec tradičně zachránila situaci.

Po jakžtakž úspěšně složené zkoušce z Dějin antropologie 2 (za dva, jsem debil) jsem oproti původnímu plánu jela za odměnu do Varů se svým klukem, který je poněkud překvapivě a oproti původnímu plánu opět můj kluk. Opravdu moc jsem tam chtěla potkat Míru Valeše předtím, než odjede do Berlína a tak mi nedělalo problém přistoupit na podmínku, že nepůjdeme na žádný film. Přijeli jsme ve středu po o a místo jedný noci nakonec zůstali dvě.

Můžete namítnout, že právě kvůli lidem, co se tam jezdí jen opít, jsou Vary tak komerční. Jo i ne. Ale do Uherského Hradiště by mě třeba nikdo nedostal. Je tam plno mladých lidí, co zajímá film...a nic jinýho. A mě fakt bolí, když vidím mladý lidi, co nejsou požitkáři a nemají ani trochu šmrnc, když dobře víme, že nějaký věci opravdu nejsou o penězích. Připomíná mi to menzy a hněď českých škol. Proto se mnohem radši, jakožto antropolog, pojedu podívat na überbizár, konkrétně do Varů.

Hned z nádraží jsme šli na drink do Jameson stanu. Vzhledem k tomu, že jsem po vzdělávací cestě do Londýna maniac behind the bar, byla jsem ráda, že si můžu dát koktejl od někoho, kdo ví, jak ho namíchat. Navíc, když mi udělají skvělou variaci na probírací Espresso Martini. A hned pak High Society, el-ou-el. A pak panáka Jamesona a měla jsem jí jak z praku už ve čtyři odpoledne.

POZOR! KOMERČNÍ SDĚLENÍ! Jameson z Jameson stanu, košile z HM, prsa z kliniky Asklepion, model "Líba zamlada".


Po pár welcome drincích jsem cítila nutkavou potřebu jít se probrat do bazénu a hodit se do gala.

Šaty a angoráček z HM, klobása od Andreje Babiše, hořčice a křen ze stanu před Thermalem. 

Večer v Aeroportu na Goethově vyhlídce co následoval, byl divokej a strašnej, to proto, že trval až do šesti do rána a neobešel se bez cesty lesem a hodně cenný hodinový alkorozpravy o smyslu a budoucnosti vztahu. Po tom, co jsme dorazili do centra města a zjistili, že úschovna otvírá až za tři hodiny, takže nemůžeme jet domů hned, jsme se rozhodli ubytovat v hotelu pro lepší lidi a dát se trochu do pořádku. Když jsme se zeptali recepční v Thermalu, jestli nemá volný pokoj, málem na nás zavolala ochranku. Při druhém pokusu v hotelu Humboldt (antropologové vědí) jsme měli tzv. z prdele kliku. O poznání hodnější recepční nás ubytovala v 7 ráno a my tak měli v podstatě dvě snídaně v ceně. Nic by mi nemohlo vynahradit propásnutí závěrečného rautu víc. A že šlo o opravdu šťastnou volbu se ukázalo v momentě, kdy si snídani vedle nás dávala Františka z Blesku.

 Snídaně: den 1. Po děsivé cestě lesem člověk občas zapomene, že život je raut.

Sladkou tečku v podobě croissantu, kompotovaný broskve a bílýho jogurtu můžu komentovat maximálně tak slovem ZBYTKÁČ.

 Den 2...

...tak dopřeju si, že jo. Pakočko, kefírem jsme si připili na tebe.

Františka je Jiřina Šiklová českého bulváru.

Po opravdickym spánku následoval vyprošťovací guláš. Myslím, že měl skvělou a pikantní chuť, soudě podle toho, že jsem ji po tom ohromnym mnoství chlastu zvládla jakž takž identifikovat. A dámičkovský irský dortíček decentně opíjel.

Samotnou mě překvapuje, kolik jsme tam strávili času. Ale ve chvíli, kdy chcete dobrej drink, potřebujete k němu i servis a nemůžete na filmy, je to místo ideální. Nebaví mě protivná obsluha v Thermalu a problémy se skleničkou kohoutkový navzdory utracený částce. Nebaví mě Aeroport, kde stihnu vystřízlivět při čekání na další drink a vyčazená obsluha nechá šahat cizí lidi rukama do boxu s ledem, kterým pak bezproblémově servíruje dál. Abych byla přesnější - naprosto mě to mrdá. Abstraktně mě to štvalo předtím, než jsem odjela do Lodnýna, teď už to vidím o dost konkrétněji. Každý pátek a sobotu jsme za barem zažívali větší masakr, než jsem viděla v natřískanym Aeroportu. Barmani míchají koktejly, obsluhují tři zákazníky najednou, nikdo nečeká, všichni jsou spokojení. Když vidím tenhle model špatně placených a demotivovaných lidí na jedný straně a na druhý zpruzelý zákazníky, co by si hrozně rádi koupili drink, ale fakt není jak, bliká mi v hlavě kontrolka ČR tak moc, že se mi málem rozskočí.

Celý pátek byl v podstatě čekání na odjezd. KONEČNĚ. Vínko na trávě a k němu kebab od pána, kterému se ve Varech moc nedaří a minulý rok jsme ho s Karol přemlouvali, ať se přesune do Prahy, že tam nám dobrý kebab chybí. Pán byl zpruzelejší než minulý rok, avšak döner, ten byl jakože znamenitý. Připomnělo mi to můj oblíbený komiks od Marjane Satrapi s gastronázven Kuře na švestkách. Násir Alí hraje na sitár opravdu procítěně až ve chvíli, kdy nemůže být se svou láskou Irane. Možná je to stejné i u kebabu?

Po cestě domů jsme chtěli stihnout trhy na Jiřáku, ale stihli jsme akorát součást itineráře Špínu, kterej si od nás nechal koupit pivo. A párky. Na příští ročník se těším jako blázen <3