MASOVKA: JÍDELNA NA STOJÁKA U SUSŮ

Zelí je samozřejmě s uzeným!

Předvánoční stres- oběd na stojáka U Sůsů na Vinohradský. Opět překvapený obočí paní za kasou i paní za pultíkem, důchodcům z ruky padaj bakelitový vidličky.
Řeznictví je prostorný a narvaný, toho dne, jak vidíte, byla i zvěřina! Pultík s hotovkama je až na konci cimry, kterou lemují pultíky kde si můžete sníst vaší porci během loktovačky s dělníkem nebo párem v penzi.
Cením vkusnou typografickou výzdobu: vaříme hezky česky, vaříme s úsměvem na tváři (to je to hezky česky? tyjovka!) a tak.
Každý den pár klasických hotovek a kombinovatelných příloh:
uzenářův guláš, koleno, bůček, sekačka, knedlík, držkovka, zelíčko a podobně. Ceny fantabulózní.
Já jsem zvolila jelítko se zelím. Obecně mám moc ráda zabijačkový pochutiny, ano, včetně prdelačky, a můj sen je zúčastnit se pořádný venkovský zabijačky.
Kolik jsem platila? 31 korun! Myslím, že to je ideální rozpouštěč (v mastnotě) předvánočního i jinýho stresu.
Tak do novýho roku přeju hodně jelítek a moře prejtu. Vaše (zabijačková) Pakočka.

Vrabec, Slice, limča a hezký český feel(good).

STYL!

OPRAVDOVÝ DĚLNICKÝ VRŠOVICE: KVĚTEN A PAKOČKY PRAVIDLA NÁVŠTĚVY ČTVRTÝ CENOVÝ

Dneska jsem se o polední pauze vydala dolů do Vršovic. Ne do těch dolních, ale těsně pod Vinohrady. Udělala jsem oblouk kolem hipsterský Krymský a okolí a na Ruský (roh s Estonskou) na mě majestátně shlížela v celý svý zašlý totalitně šedivý kráse tahle dělnická paráda honosně nazývaná restaurace Květen.

Jako dívku v cukrově růžovým kabátu s mejkapem mě nezarazily zašlý závěsy na skleněných dveřích připomínajících sedmdesátkový sídlištní polikliniky, natož cedule s nápisem "vstup od 18 let" (tak snad jdu na hotovku a ne do pornokina, ne?).

Ovšem paní výčepní můj vzled vcelku zarazil, koukala na mě jako na zjev (a dost se mračila), zatímco já jsem si nonšalantně sedla hned k prvnímu stolu- asi štamgastskýmu.

Zdvořile jsem pozdravila a zeptala se jestli si můžu objednat hotovku- které mě nalákaly na venkovní nástěnce (ano, ne tabuli, opravdu nástěnce). Ještě pořád trochu podezřívavě souhlasila.

čekání na znojemskou- novodobá estetika ubrusu G a tradiční zavinutý příbor do lacinýho ubrousku.

Moc mě potěšilo, že struktura hospody byla podle starý školy- u vstupu výčep, za ním okýnko, do kterýho výčepní zamrmlala:

"Jedno znojmo...no nevim? Asi s rejží, ne?"

A bylo objednáno.

RESTAURAND DAY: BOHO FEAT. VÝVAŘOVNA

PAKOČKA (Fotky: Šimon Holý)

Zatímco Daniela si největší porci nervů pocuchala během pečení a kynutí koblih (v opačném pořadí), mně největší stres čekal v den D, tedy v den RD. Myslím, že to byla karmická odplata za to, že jsem nepomohla s bourguignonem. Ano, čekaly mě přílohy, čekaly mě kaše.

Skvělý bylo, že jsme dostaly jako zázemí nově otevřený kebab hned vedle Boho (mimochodem, náš restday jsme přímo tam završily v 19.00 kýblem hranclí a falafem s hummusem, tres bon!), takže jsem měla spoustu místa, což bylo třeba, vzhledem k tomu, že maniok (yuca, tapioca, cassava) může mít velikost menšího bochníku šumavy. Lol, nekecám.

Den před tím jsem si shlédla mraky tutorialů na yucca kaši (většinu ve španěštině, olé), abych klidně usnula s přesvědčením, že když to zvládne celá Jižní Amerika a půl Afriky k tomu, dám to i já. Lol dva. Maniok se sice nad očekávání snadno škrábal (podle tutoriálů jsem se snažila, protože ač neumím španělsky pochopila jsem, že když to pořádně neoloupeš, tak tě tě to může otrávit, podle popisu na titbit.cz to zas tak horký nebude, protože současně pěstovaný manioky už jsou bez kyanovodíku, lol číslo tři), nicméně jeho dřevitá struktura by si žádala větší nůž (ale šlo to i menším) a hlavně- fungl novej mixér. Já jsem nakrájenou yuku uvařila v osolené vodě- jako klasický brambory. Výhoda je, že se vaří o trochu méně, rámcově o 8 minut (ovšem ne tak tryskově jako třeba batáty). Podle mých vyčtených teoretických znalostí jsem se rozhodla udělat maniokovou kaši naprosto klasickou- sůl, pepř, teplé mléko a máslo.
Jako správná a hrdá majitelka tyčovýho mixéru jsem následně zapojila svýho ponornýho parťáka (tohle slovo jsme vždycky chtěla použít) a začala jsem uvařený manioky, zjemněný máslem a teplým mlíkem mixovat...A pak už vím jen to, že jsem se probudila ráno v nějaký neznámý posteli.
Ne, dramaticky kecám, žádná otrava kyanovodíkem nebo tak, uplně banálně to zasyčelo, hrklo, začmoudilo a tyčák odešel do tyčového nebe. Trošku mě to vyYUCCAlo, ale rozhodilo jen trošku. Zbytek jsem domačkala nerezovou naběračkou. Improvizace mi jde.

Fakt je ten, že díky tyčovému výbuchu tak bylo místo kaší spíš pyré, ale proboha, jsme snad v Prostřenu, aby někdo brblal? Další varianta byla ze sladkých batátů (moje nejoblíbenější brambory) a pak jedna mísa klasické bramborové. Co se týče preferencí u mě vyhrály batáty, u Daniely pak onen prokletý maniok, který je dřevitě nasládlý (ano, pořád je řeč o potravině a ne o parfému).

NIKDY NEZAPOMENEME: CUKRÁRNA ÚJEZD

Tenhle podzim a první zimní dny jsou snad jedny z nejšedivějších a nejtemnějších. Můj permanentní pocit života ve tmě mě nutí k nesmyslným stravovacím kompulzím (pořád bych jedla sladký knedlíky) a neobyčejně trudným myšlenkám.
Podzimní nostalgie mě v myšlekách zavedla zpátky do jedný cukrárny, kam už se nikdo z nás nepodívá. Na Újezd.

Místo kde dávaly lišky dobrou noc za totality i během devadesátek odnesl loni čas- neprovozu schopnost, nemožnost konkurovat, asi i vysoký nájem na lukrativním místě, prostě množina věcí, které majitelce a provozní nedovolily dál pokračovat v tom, co bylo v turistickém centru města snad ještě to opravdu autentický.

Spokojená turistka, level návrat do minulosti.

Vlastně netuším jak dlouho cukrárna existovala, fakt je ten, že pro mě tam byla odjakživa. Od mého "jakživa" a dál.
Interiér byla čirá normalizace: všudypřítomné ručně psané cedulky s nejrůznějšímy příkazy a zákazy ("odložte nádobí sem" nad plastovým nákupním košíkem na oprýskaným servírovacím stolku, "neotvírejte mrazák, vždy poproste obsluhu" a podobné návody jak tenhle prosto (ne)využívat), klasický zašlý pult s vitrínami, dva stolky a pár židlí, nádobí fasované naposledy v osmdesátkách z RAJe a jako fantastická tečka, král prostoru- zarámovaná fotka výstavního jorkšíra.
Výběr dortů a zákusků odpovídal: indiánci (miluju je), punčáky, kremrole, špičky. Kolem vánoc pak cukroví a domácí marokánky.
Tohle bylo místo kam jsem vzala nejednoho zahraničního hosta- vždycky s úspěchem. Z Vývařovna bedekru je cukrárna na Újezdě vymazaná, ale (dramatická odmlka) v našich srdcích bude žít dál.

Jen během spontánního zavíracího večírku (ačkoli byl přes den považuji ho za soirée) jsme mohli vyslechnout majitelku a provozní povídat o svém šampionovi, kterýmu to tam patřilo. Stejně jako nám všem.
(Potlesk, slzy, opona padá)

KRČMA U PARAŠUTISTŮ: GASTROATENTÁT

Čím je moje maminka starší, tím má specifičtější a striktnější požadavky- nic velkýho, většinou se spokojí s řízkem a dobrým gambáčem. Jasně, neocení už třeba vietnamský jídlo ("ta polívka na konci chutná po mejdlu"), jakýkoli inovace v český gastronomii nebo třeba burgery ("to pro mě teda není normální jídlo").

Jo a taky jsem po mamince zdědila lásku k přímé úměře "čím víc knajpa, tím víc Adidas" a v tomhle duchu často k oboustrané spokojenosti probíhají naše nedělní rodinné soiré po pravidelné mši u Sv.Voršily.

Tentokrát jsme šly na blind a já tak měla možnost dozvědět se pravdu o tom, jak to tehdy bylo s těmi parašutisty. Řekla bych, že tenhle kuchař musel v tajných operacích za protektorátu sehrát klíčovou roli, protože dnešní večeře byla opravdová gastrogenocida.

Kotlík pro parašutisty? Chápu, že to radši zabalili...

PAKOČKY NEJEN PODZIMNÍ TIPY

Nejdřív jsem si chtěla sypat popel na hlavu a kát se za svojí blogovací pomalost, ale pak jsem si řekla, že tohle je spíš náš blog a jak si ho děláme je naše věc (a popel na hlavu tak maximálně na Popeleční středu). Dost rády a možná pravidelněji vám taky budeme vyvářet a k zaměstnání a dalším aktivitám je toho na pár křehkých bytostí až dost.
Ale fakt je, že už dlouho si syslím seznam věcí, který mě poslední dobou těší a vás by měly taky. Můžete to brát i jako tipy na vánoční dárky. Lepší než drátem do oka.

MANDLOVÝ OLEJ

Patří do mojí oblíbený kategorie multifunkčních olejů, do kuchyně spíše na sladká jídla, ale i saláty (bacha na množství, stačí málo) a do koupelny místo krému po sprchování. Madlový olej je součástí širokýho spektra kosmetických krémů, takže proč nejít k podstatě věci- přímo k oleji? Doporučuju na kolena a lokty. Já ho kupuju za cca.90 kč/200ml v gruzínským obchůdku se specialitama (Korunní ulice), ale myslím, že ho běžně mají i v arabských a asijských obchodech. Mimochodem, stejně jako kokosový by měl být vhodný k mlgání, jestli vám to něco říká. Jestli ne- google it. Já se na mlgání chystám, můžem udělat třeba nějaký mlgací happening.

KONEČNĚ VÝVAR

Nejen, že jsme je stáhly o 2 sklenice, ale ještě jim ukradly fotku z FB. Šikovný.

RENESANČNÍ KOBLIHY

Protože naše životy jsou hodně nudné a nezáživné, rády si je trochu komplikujeme třeba tím, že uvaříme 100 porcí bourguignonu nebo usmažíme 60 koblih. O celé akci se pochlubíme s Pakočkou až někdy jindy se spoustou krásných fotek, takže ti, co čtou Vývařovnu ne kvůli mým špatným článkům, ale kvůli naší kráse, budou určitě moc rádi. VYDRŽTE! 

Doporučuji kombinovat s kostkovaným kýčem pro absolutní atmosféru

NÁVYKOVĚJŠÍ NEŽ ČERSTVÉ OPIUM: MAKOVÝ KOLÁČ

Milé anonymní internetové publikum, milí přátelé, milí stalkeři, rodino, hateři...Já, Karol, jsem na krátkých pár slov zpátky na tomto blogu jako host. Ráda bych s vámi sdílela recept na koláč, který má takový úspěch (sebechvála v případě čerstvě upečeného koláče vždycky jenom voní..!), že je zkrátka nejjednodušší ho pověsit na internet než ho posílat všem žadatelům individuálně. Enjoy!

MAKOVÝ KOLÁČ

INGREDIENCE ~ na 1 ks, nízká forma o průměru 28 cm

TĚSTO
# 175 g hladké mouky
# 100 g másla nakrájeného na kostičky
# 1 žloutek (bílek si schováme do náplně)
# 4 lžíce vody
# 1 lžíce sušené nebo čerstvé citronové kůry
# 1 lžíce vanilkového cukru
# špetka soli

MRKVIČKA

Lenost a hlad je docela nepříjemná kombinace. Blbost a hlad je ale horší. V naší krásné demokracii je prý možnost volby tou nejkrásnější vymožeností. Nádhera! Až na ty blbý volby, kterých  extra litujete, když dostanete v Paříži hlad. Kam tím směřuju... Tíhnu k tomu být blbá, když jde o peníze a moje sebeovládání se v pařížských ulicích udrží asi jen dva bloky od mého domova. Někdy i tři, ale až do Marais to chudák nezvládne. 

No a až vám dojdou peníze, tak po mámě, co vám je snad pošle, je nejlepší kamarád mrkev. S celerem a rýží je z ní super polívka, ale tím se dneska chlubit nebudu. Pochlubím se, co jsem večeřela včera po tom, co jsem zjistila, že i když vás do Galerie Lafayette nalákají slevy, jsou to slevy s velkýma uvozovkama, a vy budete večeřet mrkev. 

Recept z mrkve:

jedna mrkev, tymián, pepř a olivový olej

P V P

Zrovna dvakrát nemusím takový to stěžování si na Čechy a na poměry v českém prostředí a prskání na to, jak je Praha nudná atd. Když píšu to "dvakrát nemusím", uvědomuji si, že to sama někdy dělám a vlastně s tím v drtivý většině případů musím souhlasit, protože to tak prostě bohužel je a nedá se svítit. Jenže. Jsem v Praze doma a miluju svůj domov. Proto to většinou nevydržim, když už toho hnoje na pražskou méněcennost je moc, a pak je problém. Co se nočního života týče, je to smutný až hrůza, s tim se nedá argumentovat a sama naopak tohle téma docela často načínám. Srovnávám většinou s Budapeští, kde jsem jeden semestr kdysi studovala a z takovýho betlu Praha vychází jako město hnusných diskoték a předražených pivnic a jedný dobrý párty za měsíc. Ale co se restaurací a kaváren týče, je to za posledních pět let obrovský skok dopředu mílovými kroky.

Jsem ted na měsíc v Paříži a budu sem jezdit i příští rok pracovně docela často, tak se tady rozhlížím echt pozorně. A povim vám teda o těch restauracích. No...kdo v Paříži byl, ví, že to neni zrovna levná záležitost, takže i když si v Praze docela žiju, v Paříži jsem spadla do kategorie "nižší buržoazní cmunda".

PRAHA V PAŘÍŽ ceny 1:0

BIZÁR FESTIVAL

První věta, kterou jsem vítala ten den Míru zněla: "Dneska nemám uplně den těch nejlepších voleb." Začalo to obědem s maminkou v mém oblíbeném Café Louvre, který mě doteď nikdy nezklamalo. Bylo narváno, obsluha kmitala, ale neztrácela úsměvy, proto mám Louvre ráda. Další důvod proč jít na oběd do Louvru je jídlo- fakt mi tam chutná, jenže bohužel- houbové rizoto z denního menu bylo fakt zlamání, pakliže bych na na něj šla do Lidovky na Těšnově, pak bych byla nadšená. Jenže nikolivěk v Louvru- čekala jsem krémový rizoto, ale dostala jsem tři kopečky suchýho rizota styl jídelna, za kilo v Louvru to uplně nečekáš. Jenže obsluha byla tak báječná a já s vyhlídkou food festivalu, že jsem nic neřekla a běžela na Anděl užít si netradiční chutě s kolegou Mírou z Cake magazínu.

Chlupaté prsty nepatří Pakočce, ale Mírovi, jo?

Nejprve pár poznámek na okraj: název (uplně vidím ten kreativní brainstorming s řachandou) a vizuál (vím jaký to je snažit se o něčem přesvědčit klienta a jaká je cílovka...i tak, pomoc) festivalu nás nepřesvědčil (spíš naopak), stejně jako oblečky Milka hostesek (od tý doby co jsem dělala naposledy hostesku v otřesným Becherovka-Lemond oblečku se toho moc nezměnilo, a je jedno, že to necháte udělat "nějakýho šikovnýho studenta oděvu") a spojení s rádiem City (tolik příšernýho popu v rádio-editech musí budit hrůzou ze spaní snad i dýdžeje z Termixu).
Místo konání by mohlo být tématem k diskuzi, jak my blogerky tak rády říkáme, když se zamýšlíme nad problémy prvního světa. Nejdřív jsem byla pro "spíš ne než ano", které se ovšem celkem rychle přetavilo do "vlastně ok".
Prostranství na Andělu mezi hotelem, cineplexem, kancelářema a kousek od ócéčka je naprosto pochopitelný, když vezmete v potaz, že přece představujete novou čokoládu a nebýt toho rádia jsem vlastně v zenu.
Není tajemstvím, že se festival konal hlavně kvuli tomu, aby se našincům představili nový Milky feat. slaný krekry Tuc a sušenky Lu. Vymyslet si k tomu malej festival podivných a neobvyklých chuťových fůzí je vlastně bezva nápad a možnost jak představit lidem co tráví víkendy v multiplexu nebo v ócéčku nějaký vtipný gastro-trendy. Nebo minimálně budou kvitovat čokošku zadarmo, klasika.
Abyste si nemysleli, že jsem snobka- čokoládu zadarminko jsem si taky z centrálního Milka stánku vzala a vyzkoušela jejich roztopenou Milku s krekrama (a dost vám nedoporučuju to zkoušet- v tuhém skupenství je Milka s krekry super věc, tekutá teplá milka je, promiňte mou francoužštinu, hnus).
A pokud jsem vás ještě o svých záchvatech low budget divovství (od slova "diva") dostatečně na Vývařovně nepřesvědčila, vězte, že minulý týden jsem ze schránky vytáhla hned tři magazíny nějakýho ócečka, abych z nich mohla vyloupat reklamní pytlíčky čaje a pak je spoko popíjet se Šimonem u Top Star magazínu. True story.
Takže dál od roztopený Milky jsme se rozhodli, že naše několika chodové bizár menu začneme rybou. Stánek Rybáren Praha nabízel krásný rybí výběr plus nakládaný krevety jako utopence. Těm dávám rozhodně jedna, ačkoli mírovi tam přišla kreveta moc "utepená" já tam lehký krevetí ocas cítila a volba kapary/cibule v oleji mi přišla skvělá, třeba k pšeničnýmu pivu.
Ryba s wasabi omáčkou byla fajn, nic víc nic míň, omáčka mi ovčem konzistencí připomínala laciný chilli omáčky z večerky, nicméně katastrofální kombo byla ryba s čokoládvou omáčkou a chilli (ano, jak říkám, den špatných voleb). Fuj jak blázen. Čokoláda mi přišla zase nekvalitní (když už děláte tyhle sofistikovaný komba ty ingradience u takových chutí musí být prostě top- a když to řiká holka, co vyloupává čaje z reklamních tiskovin, tak to něco znamená), a chilli jakoby snad bylo jen položené nahoře a vůbec v omáčce. Krom toho, dobrá ryba je prostě dobrá a tohle jí zabíjí, uplně fatálně. A podotýkám, že hořkou čokoládu s chilli mám fakt ráda.

Mečoun s wasabi omáčkou- dáváme dva, a butterfish s hořkou čokoládou a chilli- nula a palec dolů. Palec hore dostává nakládaná kreveta.

APULIE

DANIELA:

JEŽÍŠ TO BYLO TAK DOBRÝ

Když měl Wizzair někdy na jaře narozky, což nemám napsaný v kalendáři, ale vyskočilo to na mě na facebooku, s nabídkou 1+1 letenka zdarma, vypsychovaly jsme se s Janou natolik, že jsme spontánně koupily letenky v srpnu do Bari. Málokdo věděl kromě samotné italofilky Jany, kde Bari přesně je. No, je v Apulii. Jak se čtyřdenní výlet blížil, nejenom že jsem teda o Apulii věděla velký prd, ale ještě jsem ani nevěděla, co od výletu čekat. A nakonec se z toho vyklubal jeden z nejlepších výletů, co jsem kdy podnikla. Úplně jiný, protože jsme už starší a totálně specifický, protože poprvý jsem k moři jela jen s kamarádkou a ne s chlapcem. A holky to spolu přeci jen mají jiný žejo. Takže jsme byly permanentně v náladičce, ale bez extrémů, už jsme přeci #30ok.

#30 OK PŘES DEN

#30 V NOCI

Nakupovaly jsme módičku a bizárky, aniž bychom musely poslouchat mužský remcání a jedly jsme gluten, hodně glutenu, protože se za svoje navalený břicha před sebou navzájem nestydíme. A protože je Apulie země s největším procentem obézních dětí v Itálii, spíš jsme vynikaly štíhlostí. Za mě jsou gastro highlighty káva na led (Jano, jak se to řekne italsky?), focaccia od Albánce a zmrzlina.

Ale mimo to jsme zažily nejlepší komorní zážitek s italskou rodinkou grilující jehněčí vnitřnosti a klobásky, každé za 2,5E na náměstíčku malebným jako Malá Strana, kde nebyl ani jeden turista a my mohly jíst, pít pivo a pozorovat jihoitalský noční kolorit.

Večer žensky otevřely dveře a prodávaly domácí těstoviny

PAKOČKA:

Mám pár let problém- s lítáním. Nevím kde a jak se to přesně vzalo, ale ten nutkavej pocit, že je všechno špatně, jsme nad zemí a "že tam všichni určitě umřeme" je prostě nepřekonatelnej. Teda pardon, překonatelnej pouze s alkoholem v krvi.

Daniela mi svěřila, že jí zase bývá pravidelně špatně fyzicky. No my jsme se hledaly.) Na jaře, když jsme si tohle yolo uplně instinktivně koupily (akcím já prostě neumím odolat, proto miluju Lidl a slevy) jsem vážně nemyslela na to, že WIZZAIR je letecká společnost- tedy, že poletíme. Ale vlastně ani v den odletu dopoledne mi to nepřišlo, taky proto, že naše taktika "zastrašování" započala ještě cestou na letiště kdy jsme k mekdonaldovýmu menu (v duchu hesla yolo) degustovaly naložený rum s maté-kolou (týden naložený tuzemák se zázvorem a citrusy jsou vážně alkoholikovi Vánoce).

Anžto jsme to musely vypít před transferovou zónou (kde si stejně nevšimli mimojiný ani mého roztoku na čočky, možná by rumíček prošel) neváhala jsem v duty free koupit ještě jednu placatku "do nebes". Moc se mi líbí packaging do siťky s nálepkama. K Vogue ideální kombo. A věřte nebo ne nebyla ani turbulence a ani kocovina! Barský vzduch nás plesknul po čumáku a (paradoxně) probral.

A pak už byl ráj: levný gluten (v podobě tý nejlepší focacci a těstovin "oušek"- orecchiette) všude, zmrzlina, průzračný moře, místní víno.

Tak tohle byla naše kuchyně v hostelu, vskutečnosti starém paláci v centru Bari. Miluju tyhle starosvětský italský domy, kde se cítíte jako ve filmu a plynové linky jsou takhle parádní. mimochodem, kuchyní jsme chodily rovnou na balkon. Krása střídala nádheru.
Všude v moři, i na městských plážích byli krabi. Voda jak akvárko. A krabi. Ale to jsem asi už psala. No kdyby náhodou- prostě spoustu malých krabů. Fantazie.

Malý krab!

Polignano A Mare

Snídaně, oběd i večeře. Tohle totiž mohlo být cokoli a kdykoli: plejáda sušených šunek, které i ze supermarketu chutnaly skvěle, kafe, čerstvý broskve z trhu za pár centů, focaccia (od našeho albánce, půl kola za euro, protože jsme češky a on má rád Dubčeka) a sýr scamorza, typický pro regiony jižní Itošky (v Apulii pak specifický tím, že jeho regionální verze obsahuje buvolí mlíko, ale obyčejně je z klasiky).

Obecně kromě nejlahodnějších jídel s infarktově vysokým stupněm glutenu (haha) jako jsou právě focacci a těstoviny (orecchiette neboli ouška) je jižní Itoška (a Apulie není výjimkou) specifická velkým množstvím a variací smažených jídel- ať už sladkých nebo slaných, ale vždycky zaručeně mastných a poctivých. Příkladem můžou být "arancini" (fotka výše s pivkem Peroni, ta koule v mojí ruce je arancino) což je spíše sicilská specialita nicméně hojně se vyskytující i v Bari a okolí (a prostě na jihu): rýžová (rizotová) koule se sýrem (případně šunkou, hráškem atd.) obalená a hluboce smažená. Tahle koule většinou v "rosticcerii" stojí 90centů až jedno euro a nakrmí vás to jako oběd v restauraci.

Další neuvěřitelná věc celé jižní Itálie jsou sýry a mléčné výrobky. Pardon, slintám si na klávesnici. Nebudu dělat Wikipedii, to umíte sami, ale rozhodně musíte ochutnat pugliskou mozzarellu, tzv. "burratu" volně přeloženo "máslovku". Může, ale nemusí být z buvolího mléka, vtip je ale v tom, že vypadá jako mozzarella, ale uvnitř je krémová a skoro tekutá. Doporučuju jíst bez pečiva jen s čerstvým olejem. V tu chvíli byste chtěli uvíznout v časové kapsli a nehnout se. Už nikdy.
No a o tom, že všude jsou olivový háje, domácí oleje a místní bio vína (lahev v restauraci začíná už na 8-9 eurech!) už psát ani nebudu. Zbytečně bych se rozesmutnila.

Jinak je Apulie kraj chudý a lid původem zemědělný, který se naučil spotřebovat všechno- proto naváhají dělat špízy z vnitřností v jehněčích nebo kozích  střívkách, tzv. "nghiemeridde" (kdo to vysloví sprvně má u mě pivo)- přesně ty na který jsme narazili při našich večerních cestách městem (taky na fotce s rejžovou koulí, jsou to ty špízky na alobalu). Jinak je Apulie typická i konzumací koniny, protože tamní podnebí prostě spíš přálo chovu koní než prasat. Jojo, prý uplně nejtypičtějším receptem jsou "orecchiette s koňským ragú" a tímto zdravím všechny vegany.
My jsme do koniny nešly, ale rozhodně ne programově (krom toho po třech letech soužití s holkou z puglie mám o konině co vyprávět.), ale během 3 dnů prostě nemáte šanci ochutnat všechno (ani s mým kachním žaludkem). Dost mě mrzí, že jsme nestihly aperitiv na bázi mořských plodů a ústřic (a prosecca) v malém městěčku Polignano (s nejmalebnějšíma zákoutíčkama), kterej stál na halvu asi 8 euro. Ovšem tím pádem máme plán na příští léto.

Na letišti jsme to zazdili jedním z nejtěžších a nejtypičtějších vín: Primitivem. navodí příjemné stavy tolik potřebný k lítání. Jo a taky jsem se s Bari rozloučila dalším místním jídlem: tiella (riso, patate, cozze)- rýže, brambory a mušle. Tak čau za rok!

INDIEMUSIC/SGR GLDR UVÁDÍ: VÝVAŘOVNA V OKÝNKU

Ty dvě vína na piánu (který kupodivu neni na ulici) fakt nejsou naše. A úsměv.

Jak určitě víte z našeho FB jedem tohle léto živě v okýnku Kobzovy kanceláře, které ústí na nádvoří jeho Cafe Naustadt (sorry za ten připečenej koberec, ale má to teď ten správně trampskej šmrnc).

Už jsme tu byly celkem třikrát v rámci hudebních letních večírku, který pořádá Indiemusic společně se SGR GLDR (což se mi ani za střízliva nikdy nedaří vyslovit na první dobrou, slušnej jazykolam, nic pro amatéry.)

KLUBOVÁ KLEVELA

Zkusila jsem si uvařit tradiční jablečnou klevelu trochu jinak a dát jí takový sladší (ano ještě sladší) chut a to hned díky dvěma věcem. Hnědému cukru demerara a Clubu Mate. Club Mate je moje jasná závislost, který mám doma věčně celou bednu. Jemu přičítám svůj magisterský titul a také jemu vděčím za to, že zvládám se svoji chaotickou povahou bezproblémově řídit. Donedávna jsem mohla říct, že i díky němu jsem zvládala tři práce. 

Klevelu dělám každý rok, protože mám od mámy vždycky košík jablek, který zasyrova zrovna nemusim. Tentokrát jsem koupila pytel v Kauflandu a ty od mámy pak jen krájela čerstvá do štrůdlu, ale o tom až na konec, Teď teda ta klevela. Co je klevela všichni víte, nejste blbý žejo, to přeskočíme. 

Na Klubovou klevelu potřebujete tohle a jen tohle:

start

GRILOVAČKA

Grilování- nikdy mě na to neužilo, ve skutečnosti jsem spíš odkojená buřtama na klacíku a tyhle trendy z dovozu mě míjely. Nicméně- ano, musím uznat, že grilování je tons of fun a dobrá nálada se u týhle příležitosti vytváří uplně sama.

Se Šimonem jsem letos grilovala (kdyžtak mě oprav) přesně dvakrát (to se hezky pamatuje). Otevřeli jsme to u něj v Hudlicích (kde jsem se spíš než grilu věnovala přípravě bezlepkovýho těstovinovýho salátu, podle trendy hashtagu #glutenfree) a po druhé při jeho návratu z Hudlic (město, které je prý známe díky narození Josefa Jungmanna, já jsem žel Bohu netušila o jeho existenci skoro celý svůj život a maturitu mi i tak dali). Vrátit se z venkova zpátky do města je totiž kulturní šok. Zmírnit ho grilováním v parku na Vinohradech se ukázalo jako bezva nápad.

 Dorazila i Hannah, kupodivu zrovna nebyla na žádně techno-misii ani nemusela na čaj o páté (ranní) do Berghainu. Byli jsme moc rádi. Je to naše technozlato.

#slovinskoforever

Na cestě mezi Vipavou a farmou Abram <3 

Vrátila jsem se ze Slovinska. Byla jsem tam týden a pěkně po dvou dnech jsem si dala Ljubljanu, hory ve vinném kraji Vipava-Nanos a koupáníčko v Piranu. Vyvrátila jsem si několik "už nikdy" jako třeba už nikdy nebudu stopovat, přespat u lidí, který jsem stopla, chodit v horách s desetikilovou krosnou....ne, že bych tim opovrhovala, naopak, ale nějak jsem už nečekala, že třeba ještě někdy sednu na kolo nebo budu spát ve spacáku. No prostě žila jsem ve lži! Každopádně všude jsem jedla a co jsem jedla se muselo přizpůsobit daným okolnostem. Ljubljan přeskočím, v městském prostředí si člověk vždycky najde to svý. V horách jsem ale narazila na první slovinský poklad, na který nemůžu zapomenout. A v Piranu ho doplnila dalšíma dvěma. Takže: Noky s houbovou omáčkou.

Rozmarný Jureček

Jureček itself

Vyjely jsme si s Janou za město na koupaliště. Za město znamená do Říčan u Prahy. Jely jsme sem na doporučení ve stylu "nádherná plovárna ve stylu rozmarného léta s výbornou a vyhlášenou restaurací". Pochopitelně jsme si řekly, že se nejdřív najíme. Tak asi hned zkraje nutno dodat, že jsme nezapadly. Netušila jsem, že to v tak bezprostřední blízkosti Prahy bude problém. Okolo nás se to hemžilo rodinkami tvářícími se jakože "vyšli jsme si do lepší restaurace a naše děti vůbec nemají vyrážku z kupovaných přesnídávek až za ušima". Jo a cyklistama. Jedni si hned sedli vedle nás, starší pár, místo konverzace si četli katolický týdeník a pokaždé sebou znatelně cukli, když se od nás ozvalo "prdel, píča, anál, kondom, výtok, hamás, cikán" a takový ty další slova, co se do tak fajnový staromilecký restaurace nehodí. K tomuhle páru se vrátím později.

DUBNOVÁ MALAGA

Čauky, jsem Hannah a jsem na Vývařovně nová! Ne, dělám si legraci, dávala jsem to tu kdysi před lety dohromady, ale vzhledem k mé delší odmlce jste na mě už možná zapomněli. 

Hannah na pláži. Jahody, kozí sýr a tuňák z běžného supermarketu. Kdyby se někdy česká lahůdkářství vyšvihla na podobnou úroveň...that would be great.

Jsem úplně v pohodě holka, co má ráda antropošku, techno a cestování a co nesnáší telefonování, sociologii a kretény, teda až na ty úplně největší, s těma chce totiž chodit, a všem místo pozdravu preventivně doporučuje, aby shořeli v pekle.

Mám tu nějaký fotky a pocity z Malagy, kde jsem byla v dubnu se Šimonem Holým, kterýho taky asi nejspíš neznáte, a jestli jo, určitě to není z těhle stránek. 

Šimon v naší kavárně. Koláči a čaji dává za jedna.

PRVNÍ PIKNIK S DVĚMA TŘETINKAMA A DVĚMA SEDMIČKAMA

Metaxa má letos v létě svítící koule. Oceníte po setmění a jedné lahvi.

Zní to jako nějaká úloha ve který se musí převádět míry, co? Tyhle úlohy jsem nesnášela, brr. Ale dvě třetinky tady znamenají Danielu a Pakočku, dvě třetiny Vývařovny a dvě sedmičky jsou dvě lahve pětihvězdičkový Metaxy, které jsme se rozhodly "degustovat" (opít se). Zbytek napsal sám život, jako vždycky.

HOŘICKÉ TRUBIČKY

Zatímco všichni jeli do Varů na oplatky já jsem si zajela do Hořic na trubičky. Byla to báječná volba. Nejen, že Hořice jsou rodným městem například takového velikána ilusionismu a machismu jakým je Pavel Kožíšek (jeho rodný dům jsme bohužel nenašli), ale samozřejmě místní trubičky jsou famózní a světoznámé.
Jako jeden z mála českých výrobků mají autenticky certifikovaný zeměpisný původ a nesmí se s touhle ochrannou známkou vyrábět jinde než v Hořicích a okolí.

SKAPETIT 2014

DANIELA: Na Apetit Pikniku jsem byla naposledy před dvěma lety a matně si pamatuju, že jsem si to užila. Holky z Vývařovny mě tehdy zasvětily do tajů cidru a i tentokrát jsem si to hned rotvnou zamířila ke stánku Cidrerie. Už od prvních kroků kličkování mezi lidma jsem ale měla takový dost nepříjemný pocit, že je něco špatně...a když se najednou ozvalo z podia "Tak co děcka, rozjedeme to" došlo mi, o co jde...že moje mysl už nezvládá sebeochraňující režim a rytmy ska se pomalu prodírají dovnitř. Hudba. Jana si asi taky později přisadí, ale já si tohle neodpustím. Odpustím si ale nějakou vulgárnější rétoriku, i když ti, co trpěli se mnou, by to nepohoršilo. Akce zasvěcená prezentaci dobrého jídla není maturitní after party v roce 2003. Ani festival Špekáček u rybníka 15 kilometrů za Bechyní. Možná redaktorky Apetitu píšou svoje články v rytmu funky a ska, ale mě takový vibrace jistojistě o chuť k jídlu připraví. Když jsem ještě zahlédla reklamní stánek Flory, tak jsem málem odešla. Jako sorry, ale FLORA?! Rostlinný tuky? A vsadím se, že zasponzorovali hlavně tu hudební produkci. Zlo plodí zlo. 

O ZUBNÍM KARTÁČKU

Kartáček na blog o jídle (dobře, zkusila jsem to) patří jako kosmetika na módní blog (mám kocovinu, promiňte).
Ale vážně, po všech těch větrnících, zelných a burgrech bych bez štětinatého kamaráda musela vypadat nepěkně. Přidejte cigarety a alkohol. Kartáček je skvělý vynález a mě nikdy nepřestal fascinovat. Je bezva, že si nemusíme šudlat zuby popílkem nebo takovým tím lékořicovým dřívkem.
Kartáček je pro mě takový malý odpustek za to, že mě vlastně moc nezajímá design a architektura. Užité umění kolem mě se smrsklo do Ikey a Všezaodvoz. Do oblečení a zašlých činžáků (aspoň ty barrandovské paneláky jsem poslala dál).
A proto se umění designu pro mně zhmotňuje do něj. Do kartáčku na zuby.
Není to sběratelství. Je to impulzivnost. Tak trošku jako s botama, jen levnější a věřte mi, dobrodružnější.

MOJE MASO

Tohle bude nefalšovaný zamilovaný výlev. Jsem totiž zabouchlá a to dost beznadějně, protože netuším, jak štastně mi to s řeznictvím NAŠE MASO (tipuju to na vášnivý poživatelský vztah s přímou závislostí na stavu mého účtu). Ale bohužel jistojistě mi to nevyjde s panem řezníkem, protože nepochybuju, že Františka Kšánu ml. už nějaká masuchtivá ženská dávno zatáhla za krví pocákaný igelit.
Když jsem poprvý v Dlouhý na pozvání kamaráda Štěpána vstoupila do tohohle naprosto úžasnýho místa, tak jsem zpruzelá z dlouhý fronty rovnou uraženě zasedla k jednomu ze tří stolečků u okna a dělala na chudáka Štěpána afektovaný pózy, že teda takovou prodlevu si tak úžasná holka jako já nezaslouží. No, čekal v tý frontě dlouho a já aspon měla čas pozorovat, jak to v Naše maso chodí. Dlouhá fronta (dala bych sem nějakej vtip o tom, že je to v Dlouhý ulici, ale nevymyslim to tak, aby to nebylo kardinálně trapný, takže sorry) je zaprvý výsledkem toho, že je tam neustále hodně lidí (dobrý podnik žejo) a protože František (dovolim si být trochu familiární, přeci jen bych mu ještě mohla říkat Kníže) rád mluví a co je ještě lepší, nemluví nesmysly. At už je to Rudy Linka, řidič nevim čeho, nebo já, dá vám takový servis, o kterým si můžete i v Praze nechat jen zdát. 

František v akci <3

STÁTNÍ SVÁTEK RAUTU

Ambiente prostě nakládá nejvíc!

Je to jako narozeniny. Italskej státní svátek a jeho gastronmicky opulentní oslavy na dvoře Italskýho kulturního institutu ve Vlašský ulici. Jako každoročně doprovázím maminku, jen jsem letos nebyla tak báječně naladěná jako obvykle a představa nucený konverzace s bývalýma profesorama gymnázia mě trošku děsila. Ještě, že tu máme jídlo a tolik diplomatů, králů holubí letky a dalších exotů ve víceméně slavnostním oblečení, že se schováte (ačkoli můj školní batoh k vysokým botám a kalhoty o kterých moje máma prohlásila, že "si šiju sukně ze záclon"nebyly z nejnenápadnějších).

KOUSA MAHSHI

Snad protože se Vývařovna kvalifikovala do nominací v rámci Food blogger roku v kategorii cestování, snad protože jsem se vrátila před měsícem z Bejrútu, no prostě jsem se rozhodla dělat jedno ze svých neoblíbenějších jídel a vás jistě nesmírně potěším jeho receptem.

Mně to přijde naprosto oprávněný.

Ti zvídavější z vás budou mít radost z informace, že cukety se řeknou arabsky „kůsa“ a že plněný cukety jsou a navždy budou „kůsa mehši“ a v Bejrůtu to vypadá takhle. Na konci zjistíte, jak to vypadá na Letný u mě. 

bejrůtský heaven

Je to pracný a komplikovaný a dost voser, ale nepotřebujete na to moc věcí, spíš čas, nejlépe celý dopoledne. A je to šíleně dobrý mimochodem.

ZELNÁ

Dneska mám expres post o zelný polívce, mýmu zlatíčku z nejrůznějších masen a uzenářství.
Ještě donedávna jsem si (bláhová) mysela, že "zelná" rovná se "zelňačka". Vrcholný střet s realitou rozdílu mezi zelňačkou a zelnou proběhl nedávno na Kladně, v místní Baráčnický rychtě (mimochodem jinak naprosto geniální putyka kde natrefíš o víkendu na seniory a indiány z osady pařící na country a nemůžeš jinak než vytuhnout u pozorování místních štamgastů hrajících karty, až ti skoro ujede poslední vlak).
Dostatečně vyžilá servírka mi tam přinesla v klasický bílý mističce alá RAJ právě onu zelnou (to, že ubrousek byl skoro průhledný a pěčlivě oddělený přesně na jednu čtvrtinu byla třešnička týhle kladenský perličky) a začaly se dít divný chuťový věci.
Nejdřív jsem si musela zvyknout na to, že je přesolená (zvyklá z bufíků a masen mi to trvá přesně dvě lžíce, když vařím sama tak skoro nesolím), ale pak jsem začala rozkrývat fantasticky sofistikovaný buket, byla jsem takový zelný sommeliér.
Nejdřív jsem to odhadovala na gulášovku s nějakým twisted kořením a zelím, možná s lákem? Pak to byla chvilku frankfurtská se zelím a točeňákem? Nebo špekáčková s polívkovým kořením? Nakonec jsem to zajedla šumavou a radši se věnovala pivu. Cesta kolem českýho gastro světa běham deseti minut. Vlastně jsem se pobavila, možná by tohle mohla být bezva zábava v Prostřenu (odhaduju, že by to nikdo nepochopil).
No a tehdy na Kladně (furt mám tendenci psát v Kladně, to by mě Káťa hnala) mi definitivně došlo, že ZELNÁ NENÍ ZELŇAČKA, chápete?
Od tý chvíle se o to víc těším do svý oblíbený masny na rohu Korunní a Šumavský na polední zelnou, která mě i s čerstvou houskou vyjde na 25 vočí. A to se před výplatou vyplatí.
Krom toho na mě můj uzenář trpí, takže mi dává velký porce (kouká na prsa-který nemám- a je rád když mi chutná) a dává mi hodně vuřtíků a masíčka (ano, zelná snese všechno, je to takovej punčovej dort uzenářství- všechno co je potřeba doject dáte do zelný).
V týhle "Korunní" zelný nechybí ani slanina, šunčička, brambory, párky nebo točeňák. Je to exkurze do světa české uzeniny. Skoro zadarmo. teda za 25 i s houskou.

OBČERSTVENÍ U PLATÓNA

Bistro Platón se bude zavírat. Z podnětu studentů. Když někomu vyprávím, jak osm let u Platóna obědvám šopák, červenou řepu s arašídy a pohankový salát s artyčoky, tak si sedá na zadek z toho, jak progresivní (až na ten šopák no..) bistro na filosofický fakultě máme. Tomu se pochopitelně každý student/zaměstnanec, který tam kdy vkročil, ze srdce vysměje. Platón byl a ještě pár dní bude totální tragédie, kde se po vítězství lenosti a finanční situací před výplatou musí rezignovat na dobrý oběd.

Nevyváží to ani tyhle tři dobré věci, jediné, které jsem po letech z nabídky vygenerovala. Ještě k nim patříval smažák, horší než z hotelu Kréta v Kutný hoře, což je výkon, který by se mi nepovedl, ani kdybych o něj usilovala. Myslím, že ani Jana by místní omáčky nepozřela.

Přesto mi to tady bude hrozně moc chybět. Přiznávám, že v tom může hrát roli Adam v ráji a jeho varlata v šerosvitu stehenního stínu.