SKAPETIT 2014

DANIELA: Na Apetit Pikniku jsem byla naposledy před dvěma lety a matně si pamatuju, že jsem si to užila. Holky z Vývařovny mě tehdy zasvětily do tajů cidru a i tentokrát jsem si to hned rotvnou zamířila ke stánku Cidrerie. Už od prvních kroků kličkování mezi lidma jsem ale měla takový dost nepříjemný pocit, že je něco špatně...a když se najednou ozvalo z podia "Tak co děcka, rozjedeme to" došlo mi, o co jde...že moje mysl už nezvládá sebeochraňující režim a rytmy ska se pomalu prodírají dovnitř. Hudba. Jana si asi taky později přisadí, ale já si tohle neodpustím. Odpustím si ale nějakou vulgárnější rétoriku, i když ti, co trpěli se mnou, by to nepohoršilo. Akce zasvěcená prezentaci dobrého jídla není maturitní after party v roce 2003. Ani festival Špekáček u rybníka 15 kilometrů za Bechyní. Možná redaktorky Apetitu píšou svoje články v rytmu funky a ska, ale mě takový vibrace jistojistě o chuť k jídlu připraví. Když jsem ještě zahlédla reklamní stánek Flory, tak jsem málem odešla. Jako sorry, ale FLORA?! Rostlinný tuky? A vsadím se, že zasponzorovali hlavně tu hudební produkci. Zlo plodí zlo. 

O ZUBNÍM KARTÁČKU

Kartáček na blog o jídle (dobře, zkusila jsem to) patří jako kosmetika na módní blog (mám kocovinu, promiňte).
Ale vážně, po všech těch větrnících, zelných a burgrech bych bez štětinatého kamaráda musela vypadat nepěkně. Přidejte cigarety a alkohol. Kartáček je skvělý vynález a mě nikdy nepřestal fascinovat. Je bezva, že si nemusíme šudlat zuby popílkem nebo takovým tím lékořicovým dřívkem.
Kartáček je pro mě takový malý odpustek za to, že mě vlastně moc nezajímá design a architektura. Užité umění kolem mě se smrsklo do Ikey a Všezaodvoz. Do oblečení a zašlých činžáků (aspoň ty barrandovské paneláky jsem poslala dál).
A proto se umění designu pro mně zhmotňuje do něj. Do kartáčku na zuby.
Není to sběratelství. Je to impulzivnost. Tak trošku jako s botama, jen levnější a věřte mi, dobrodružnější.

MOJE MASO

Tohle bude nefalšovaný zamilovaný výlev. Jsem totiž zabouchlá a to dost beznadějně, protože netuším, jak štastně mi to s řeznictvím NAŠE MASO (tipuju to na vášnivý poživatelský vztah s přímou závislostí na stavu mého účtu). Ale bohužel jistojistě mi to nevyjde s panem řezníkem, protože nepochybuju, že Františka Kšánu ml. už nějaká masuchtivá ženská dávno zatáhla za krví pocákaný igelit.
Když jsem poprvý v Dlouhý na pozvání kamaráda Štěpána vstoupila do tohohle naprosto úžasnýho místa, tak jsem zpruzelá z dlouhý fronty rovnou uraženě zasedla k jednomu ze tří stolečků u okna a dělala na chudáka Štěpána afektovaný pózy, že teda takovou prodlevu si tak úžasná holka jako já nezaslouží. No, čekal v tý frontě dlouho a já aspon měla čas pozorovat, jak to v Naše maso chodí. Dlouhá fronta (dala bych sem nějakej vtip o tom, že je to v Dlouhý ulici, ale nevymyslim to tak, aby to nebylo kardinálně trapný, takže sorry) je zaprvý výsledkem toho, že je tam neustále hodně lidí (dobrý podnik žejo) a protože František (dovolim si být trochu familiární, přeci jen bych mu ještě mohla říkat Kníže) rád mluví a co je ještě lepší, nemluví nesmysly. At už je to Rudy Linka, řidič nevim čeho, nebo já, dá vám takový servis, o kterým si můžete i v Praze nechat jen zdát. 

František v akci <3

STÁTNÍ SVÁTEK RAUTU

Ambiente prostě nakládá nejvíc!

Je to jako narozeniny. Italskej státní svátek a jeho gastronmicky opulentní oslavy na dvoře Italskýho kulturního institutu ve Vlašský ulici. Jako každoročně doprovázím maminku, jen jsem letos nebyla tak báječně naladěná jako obvykle a představa nucený konverzace s bývalýma profesorama gymnázia mě trošku děsila. Ještě, že tu máme jídlo a tolik diplomatů, králů holubí letky a dalších exotů ve víceméně slavnostním oblečení, že se schováte (ačkoli můj školní batoh k vysokým botám a kalhoty o kterých moje máma prohlásila, že "si šiju sukně ze záclon"nebyly z nejnenápadnějších).