#slovinskoforever

Na cestě mezi Vipavou a farmou Abram <3 

Vrátila jsem se ze Slovinska. Byla jsem tam týden a pěkně po dvou dnech jsem si dala Ljubljanu, hory ve vinném kraji Vipava-Nanos a koupáníčko v Piranu. Vyvrátila jsem si několik "už nikdy" jako třeba už nikdy nebudu stopovat, přespat u lidí, který jsem stopla, chodit v horách s desetikilovou krosnou....ne, že bych tim opovrhovala, naopak, ale nějak jsem už nečekala, že třeba ještě někdy sednu na kolo nebo budu spát ve spacáku. No prostě žila jsem ve lži! Každopádně všude jsem jedla a co jsem jedla se muselo přizpůsobit daným okolnostem. Ljubljan přeskočím, v městském prostředí si člověk vždycky najde to svý. V horách jsem ale narazila na první slovinský poklad, na který nemůžu zapomenout. A v Piranu ho doplnila dalšíma dvěma. Takže: Noky s houbovou omáčkou.

Noky a Jota <3

Jednoduchý jak facka, vim, zní to jídelnově, taky vim, ale v domácí podobě s hřibama je to něco tak nebesky lahodnýho, že bych se doživotně vykašlala na všechno sushi světa (a to je ode mě hodně silný statement). Oni totiž ve Slovinsku zdá se věci tak nevosíraj jako u nás. A když se připlazíte každý večer na horskou chatu, široko daleko jedinou, tak vám nedají pod nos klobásu nebo utopence nebo magi česnečku, ale prostě domácí kuchyni, poctivý mazlavý noky s houbama nebo hovězím masem, protože proč by vám dávali něco nelogickýho...taky vám ještě můžou naložit fazolovou polévku, Jota, kde je skvělý kyselý zelí. 

Noky s houbama a s hovězím masem, vždy servírované s parmazánem

Možná se to zdá tučný, ale po celodenním šplhání po skalnatých cestách, je to jako rukulový salátek. Co ale už bylo moc byla tradiční slovinská Gibanica.

Gibanica

Co se zbylých dvou věcí týče, nejde o žádnou novou Ameriku, ani o slovinskou specialitu, ale já si to ted týden užívala až až, tak si o tom musíte přečíst. Pršut a zmrzlina. Klidně spolu, klidně nejdřív zmrzka, nebo třeba i na přeskáčku. Dobrý pršut, který koupíte i v zapádakově, kde jen zoufale čekáte na bus do Piranu, je prostě základ mého štěstí. Neumim si představit lepší věc, kterou budu rukama uždibovat na lavičce uprostřed ničeho. Nemá to punc ničeho luxusního, babička nad váma neohrne nos, že vám vysočina neni dost dobrá. Je to prostě samozřejmost a umět si to i tak užít v zemi na půl cesty mezi Itálií a Balkánem, je prostě super. U zmrzliny jsem přísná a ani tady jsem neochutnala žádnou vanilkovou, protože už podle barvy jsem poznala, že to nebude ono. Ale objevila jsem super druh - tmavá čokoláda s hruškou, nebo jogurt s medem. A normálně jsem u toho vzdychala. Prostě jsem byla trapná.  

<3

A vůbec, jeďte tam, prosim vás.