BIZÁR FESTIVAL

První věta, kterou jsem vítala ten den Míru zněla: "Dneska nemám uplně den těch nejlepších voleb." Začalo to obědem s maminkou v mém oblíbeném Café Louvre, který mě doteď nikdy nezklamalo. Bylo narváno, obsluha kmitala, ale neztrácela úsměvy, proto mám Louvre ráda. Další důvod proč jít na oběd do Louvru je jídlo- fakt mi tam chutná, jenže bohužel- houbové rizoto z denního menu bylo fakt zlamání, pakliže bych na na něj šla do Lidovky na Těšnově, pak bych byla nadšená. Jenže nikolivěk v Louvru- čekala jsem krémový rizoto, ale dostala jsem tři kopečky suchýho rizota styl jídelna, za kilo v Louvru to uplně nečekáš. Jenže obsluha byla tak báječná a já s vyhlídkou food festivalu, že jsem nic neřekla a běžela na Anděl užít si netradiční chutě s kolegou Mírou z Cake magazínu.

Chlupaté prsty nepatří Pakočce, ale Mírovi, jo?

Nejprve pár poznámek na okraj: název (uplně vidím ten kreativní brainstorming s řachandou) a vizuál (vím jaký to je snažit se o něčem přesvědčit klienta a jaká je cílovka...i tak, pomoc) festivalu nás nepřesvědčil (spíš naopak), stejně jako oblečky Milka hostesek (od tý doby co jsem dělala naposledy hostesku v otřesným Becherovka-Lemond oblečku se toho moc nezměnilo, a je jedno, že to necháte udělat "nějakýho šikovnýho studenta oděvu") a spojení s rádiem City (tolik příšernýho popu v rádio-editech musí budit hrůzou ze spaní snad i dýdžeje z Termixu).
Místo konání by mohlo být tématem k diskuzi, jak my blogerky tak rády říkáme, když se zamýšlíme nad problémy prvního světa. Nejdřív jsem byla pro "spíš ne než ano", které se ovšem celkem rychle přetavilo do "vlastně ok".
Prostranství na Andělu mezi hotelem, cineplexem, kancelářema a kousek od ócéčka je naprosto pochopitelný, když vezmete v potaz, že přece představujete novou čokoládu a nebýt toho rádia jsem vlastně v zenu.
Není tajemstvím, že se festival konal hlavně kvuli tomu, aby se našincům představili nový Milky feat. slaný krekry Tuc a sušenky Lu. Vymyslet si k tomu malej festival podivných a neobvyklých chuťových fůzí je vlastně bezva nápad a možnost jak představit lidem co tráví víkendy v multiplexu nebo v ócéčku nějaký vtipný gastro-trendy. Nebo minimálně budou kvitovat čokošku zadarmo, klasika.
Abyste si nemysleli, že jsem snobka- čokoládu zadarminko jsem si taky z centrálního Milka stánku vzala a vyzkoušela jejich roztopenou Milku s krekrama (a dost vám nedoporučuju to zkoušet- v tuhém skupenství je Milka s krekry super věc, tekutá teplá milka je, promiňte mou francoužštinu, hnus).
A pokud jsem vás ještě o svých záchvatech low budget divovství (od slova "diva") dostatečně na Vývařovně nepřesvědčila, vězte, že minulý týden jsem ze schránky vytáhla hned tři magazíny nějakýho ócečka, abych z nich mohla vyloupat reklamní pytlíčky čaje a pak je spoko popíjet se Šimonem u Top Star magazínu. True story.
Takže dál od roztopený Milky jsme se rozhodli, že naše několika chodové bizár menu začneme rybou. Stánek Rybáren Praha nabízel krásný rybí výběr plus nakládaný krevety jako utopence. Těm dávám rozhodně jedna, ačkoli mírovi tam přišla kreveta moc "utepená" já tam lehký krevetí ocas cítila a volba kapary/cibule v oleji mi přišla skvělá, třeba k pšeničnýmu pivu.
Ryba s wasabi omáčkou byla fajn, nic víc nic míň, omáčka mi ovčem konzistencí připomínala laciný chilli omáčky z večerky, nicméně katastrofální kombo byla ryba s čokoládvou omáčkou a chilli (ano, jak říkám, den špatných voleb). Fuj jak blázen. Čokoláda mi přišla zase nekvalitní (když už děláte tyhle sofistikovaný komba ty ingradience u takových chutí musí být prostě top- a když to řiká holka, co vyloupává čaje z reklamních tiskovin, tak to něco znamená), a chilli jakoby snad bylo jen položené nahoře a vůbec v omáčce. Krom toho, dobrá ryba je prostě dobrá a tohle jí zabíjí, uplně fatálně. A podotýkám, že hořkou čokoládu s chilli mám fakt ráda.

Mečoun s wasabi omáčkou- dáváme dva, a butterfish s hořkou čokoládou a chilli- nula a palec dolů. Palec hore dostává nakládaná kreveta.

Šli jsme si napravit chuť do foodtrucku Dishe, ten prostě nezklame. A taky nezklamal. Olomouc (miluju syrečky) a Porto (miluju portský) je dlouhodobě můj oblíbený dishí signature (ačkoli jsem tam dlouho nebyla) a Mírův burger s kozím sýrem a sušenými rajčaty zavál na Anděl trošku itošky...nebo prováns? Tak nějak. Bohužel jsme neochutnali naše miláčky #weareburgers, kteří na festu grilovali mletý masíčko v sobotu a v neděli je "střídal" právě Dish. Mimochodem- menší festivalová verze burgerů vyšla na 80-90 kč a stejně to byl pořádný kousek, musím říct, že někdy ty restaurační ceny nejsou uplně kamarádský. Zvlášť, když při mých posledních návštěvách byla obsluha spíš napučená než nenapučená. Ale jdeme dál.

Módní pozička a Anděl double denim realness za mnou.

Blogo-verité: neretušujem si kruhy pod očima a pupínky a když jíme burgra vždycky se pocintáme.

Po hutným burgeru a zdravotní cigaretce jsme se rozhodli dávat už jen jídla napůl. Tak jsme neodolali moderní vietnamské kuchyni v podání restaurace Gao Den. Byli jsme nadšení. Potvrdila se mi moje teze, že asijský způsob práce s (tučným) vepřovým je v současný době asi mým nejoblíbenějším- ať už je to bun cha ze zaplivanýho mastnýho bistra v Sapě nebo tohle rozpadající se tučné vepřové s jasmínovou omáčkou a vejcem (detaily si nepamatuju, nějaký francouzský slovo, který označuje dlouhé a pomalé pečení included). Do Gao Den bych rozhodně zašla, jen ta poloha (Stodůlky) je trošku...nepohodlná . Rozhodně fandím jakýkoli cenově nepřepálený asii (a vietnamu obzvlášť), která mi ukáže zase trošku něco jinýho než je pho (zdravím Radka) a bunbonamno. Další téma k diskuzi by mohly být vietnamské bagety. Tak příště.

GaoDen- prasečí zen.

Abyste se nenudili přinášíme i dokumetární reportáž- lidi z Anděla. Například holčička válející se po zemi. Dost dlouho. Byla mi sympatická.

Uf. Už se cítíte taky tak přežraní jako my včera? nevadí, jedeme dál. Teď bude dezert a tzv. funny part- totiž onen slavnej hmyz.
Dezert vybral Míra, který jak jsem pochopila oblibuje matchu. Malý stánek "Dortíkovo" nabízel jakousi variaci na cheesecake právě s matchou a citronovým krémem (to miluju zase já). Nahoře byly fíky a maliny a byl to náš další highlight festivalu po vietnamském praseti. Bylo to svěží, lehce sladký a zábavný. Jen vizuál a logo slečny cukrářky je, abych tak řekla slovy nákupných maniaček, lehce gýčový. Možná i víc. Není třeba cukrářství, pečení a sladkosti furt spojovat s princeznovskými vizuálními asociacemi. Ale na cílovku to asi bude fungovat, shodli jsme se s Mírou. Ale teď už zse pochybuju, protože Dortíkovo má na FB jen 88 likes. Ale dorty jim teda lajkuju rozhodně!

Jako kulturní vložku jsme si zvolili onen veselý hmyz a moučné červy a seznali že se chystá jakýsi food festival v klubu Cross- takže konečně příležitost kde vyvenčím svoje nové skřítkovské a batikované šaty od Jakoby, doufám, že půjdem, Šimone, když festival ezoteriky jsme uplně zazdili!

Zavzpomínali jsme v předvolebním duchu na Kremličku a jeho broučí degusté. Vpravdě předběhl dobu, trendsetter (vydržte do konce, Eda dokonce jako správný trendy hipstr nosí šortky, jezdí na kole a kníry má pořádný).

Myslím si, že Eda měl být obličejem a vizuálem celého festivalu...no kdo ví, třeba se potkáme na Ghettogestu v Crossu?

Cvrčcci na másle a česneku chutnali jako česnekový krekry. Mouční červi křupali a byli mastní. Vlastně jsem čekala tzv. "něco víc". Nicméně jsme se dozvěděli, že hmyz je plný proteinů a 80 g hmyzu pokryje denní dávku proteinů dospělýmu chlapovi. Nevím jak s touhle informací naložit, co vy?

Ok, tohle je prostě a jen---hnědý.

Brouci nenadchli a my šli do Foodparade foodtrucku pro Campari-želé (ale hlavně tam obsluhoval moc hezkej vousáč), který nechutnalo jako Campari, ale spíš jako grep s trochou Aperolu (s trochou fantazie, tedy). Míra poznamenal, že miluje Campari, já, že bych ráda opáčila, že miluju želé. Nakonec mě na tom naopak ta konzistence bavila za všeho nejvíc.

Abych nezapomněla- pili jsme taky. Limonády z domácích sirupů zemědělství Jakubcovi: libečková (libec) a tymiánová (fakt osvěžující).
Chci jen podotknout, že ten den jsem už nevečeřela a snídala jsem opravdu zlehka.
Za milý doprovod, fotky a hand-modeling děkuju Mírovi Valešovi (c).