MASOVKA: JÍDELNA NA STOJÁKA U SUSŮ

Zelí je samozřejmě s uzeným!

Předvánoční stres- oběd na stojáka U Sůsů na Vinohradský. Opět překvapený obočí paní za kasou i paní za pultíkem, důchodcům z ruky padaj bakelitový vidličky.
Řeznictví je prostorný a narvaný, toho dne, jak vidíte, byla i zvěřina! Pultík s hotovkama je až na konci cimry, kterou lemují pultíky kde si můžete sníst vaší porci během loktovačky s dělníkem nebo párem v penzi.
Cením vkusnou typografickou výzdobu: vaříme hezky česky, vaříme s úsměvem na tváři (to je to hezky česky? tyjovka!) a tak.
Každý den pár klasických hotovek a kombinovatelných příloh:
uzenářův guláš, koleno, bůček, sekačka, knedlík, držkovka, zelíčko a podobně. Ceny fantabulózní.
Já jsem zvolila jelítko se zelím. Obecně mám moc ráda zabijačkový pochutiny, ano, včetně prdelačky, a můj sen je zúčastnit se pořádný venkovský zabijačky.
Kolik jsem platila? 31 korun! Myslím, že to je ideální rozpouštěč (v mastnotě) předvánočního i jinýho stresu.
Tak do novýho roku přeju hodně jelítek a moře prejtu. Vaše (zabijačková) Pakočka.

Vrabec, Slice, limča a hezký český feel(good).

STYL!

OPRAVDOVÝ DĚLNICKÝ VRŠOVICE: KVĚTEN A PAKOČKY PRAVIDLA NÁVŠTĚVY ČTVRTÝ CENOVÝ

Dneska jsem se o polední pauze vydala dolů do Vršovic. Ne do těch dolních, ale těsně pod Vinohrady. Udělala jsem oblouk kolem hipsterský Krymský a okolí a na Ruský (roh s Estonskou) na mě majestátně shlížela v celý svý zašlý totalitně šedivý kráse tahle dělnická paráda honosně nazývaná restaurace Květen.

Jako dívku v cukrově růžovým kabátu s mejkapem mě nezarazily zašlý závěsy na skleněných dveřích připomínajících sedmdesátkový sídlištní polikliniky, natož cedule s nápisem "vstup od 18 let" (tak snad jdu na hotovku a ne do pornokina, ne?).

Ovšem paní výčepní můj vzled vcelku zarazil, koukala na mě jako na zjev (a dost se mračila), zatímco já jsem si nonšalantně sedla hned k prvnímu stolu- asi štamgastskýmu.

Zdvořile jsem pozdravila a zeptala se jestli si můžu objednat hotovku- které mě nalákaly na venkovní nástěnce (ano, ne tabuli, opravdu nástěnce). Ještě pořád trochu podezřívavě souhlasila.

čekání na znojemskou- novodobá estetika ubrusu G a tradiční zavinutý příbor do lacinýho ubrousku.

Moc mě potěšilo, že struktura hospody byla podle starý školy- u vstupu výčep, za ním okýnko, do kterýho výčepní zamrmlala:

"Jedno znojmo...no nevim? Asi s rejží, ne?"

A bylo objednáno.

RESTAURAND DAY: BOHO FEAT. VÝVAŘOVNA

PAKOČKA (Fotky: Šimon Holý)

Zatímco Daniela si největší porci nervů pocuchala během pečení a kynutí koblih (v opačném pořadí), mně největší stres čekal v den D, tedy v den RD. Myslím, že to byla karmická odplata za to, že jsem nepomohla s bourguignonem. Ano, čekaly mě přílohy, čekaly mě kaše.

Skvělý bylo, že jsme dostaly jako zázemí nově otevřený kebab hned vedle Boho (mimochodem, náš restday jsme přímo tam završily v 19.00 kýblem hranclí a falafem s hummusem, tres bon!), takže jsem měla spoustu místa, což bylo třeba, vzhledem k tomu, že maniok (yuca, tapioca, cassava) může mít velikost menšího bochníku šumavy. Lol, nekecám.

Den před tím jsem si shlédla mraky tutorialů na yucca kaši (většinu ve španěštině, olé), abych klidně usnula s přesvědčením, že když to zvládne celá Jižní Amerika a půl Afriky k tomu, dám to i já. Lol dva. Maniok se sice nad očekávání snadno škrábal (podle tutoriálů jsem se snažila, protože ač neumím španělsky pochopila jsem, že když to pořádně neoloupeš, tak tě tě to může otrávit, podle popisu na titbit.cz to zas tak horký nebude, protože současně pěstovaný manioky už jsou bez kyanovodíku, lol číslo tři), nicméně jeho dřevitá struktura by si žádala větší nůž (ale šlo to i menším) a hlavně- fungl novej mixér. Já jsem nakrájenou yuku uvařila v osolené vodě- jako klasický brambory. Výhoda je, že se vaří o trochu méně, rámcově o 8 minut (ovšem ne tak tryskově jako třeba batáty). Podle mých vyčtených teoretických znalostí jsem se rozhodla udělat maniokovou kaši naprosto klasickou- sůl, pepř, teplé mléko a máslo.
Jako správná a hrdá majitelka tyčovýho mixéru jsem následně zapojila svýho ponornýho parťáka (tohle slovo jsme vždycky chtěla použít) a začala jsem uvařený manioky, zjemněný máslem a teplým mlíkem mixovat...A pak už vím jen to, že jsem se probudila ráno v nějaký neznámý posteli.
Ne, dramaticky kecám, žádná otrava kyanovodíkem nebo tak, uplně banálně to zasyčelo, hrklo, začmoudilo a tyčák odešel do tyčového nebe. Trošku mě to vyYUCCAlo, ale rozhodilo jen trošku. Zbytek jsem domačkala nerezovou naběračkou. Improvizace mi jde.

Fakt je ten, že díky tyčovému výbuchu tak bylo místo kaší spíš pyré, ale proboha, jsme snad v Prostřenu, aby někdo brblal? Další varianta byla ze sladkých batátů (moje nejoblíbenější brambory) a pak jedna mísa klasické bramborové. Co se týče preferencí u mě vyhrály batáty, u Daniely pak onen prokletý maniok, který je dřevitě nasládlý (ano, pořád je řeč o potravině a ne o parfému).

NIKDY NEZAPOMENEME: CUKRÁRNA ÚJEZD

Tenhle podzim a první zimní dny jsou snad jedny z nejšedivějších a nejtemnějších. Můj permanentní pocit života ve tmě mě nutí k nesmyslným stravovacím kompulzím (pořád bych jedla sladký knedlíky) a neobyčejně trudným myšlenkám.
Podzimní nostalgie mě v myšlekách zavedla zpátky do jedný cukrárny, kam už se nikdo z nás nepodívá. Na Újezd.

Místo kde dávaly lišky dobrou noc za totality i během devadesátek odnesl loni čas- neprovozu schopnost, nemožnost konkurovat, asi i vysoký nájem na lukrativním místě, prostě množina věcí, které majitelce a provozní nedovolily dál pokračovat v tom, co bylo v turistickém centru města snad ještě to opravdu autentický.

Spokojená turistka, level návrat do minulosti.

Vlastně netuším jak dlouho cukrárna existovala, fakt je ten, že pro mě tam byla odjakživa. Od mého "jakživa" a dál.
Interiér byla čirá normalizace: všudypřítomné ručně psané cedulky s nejrůznějšímy příkazy a zákazy ("odložte nádobí sem" nad plastovým nákupním košíkem na oprýskaným servírovacím stolku, "neotvírejte mrazák, vždy poproste obsluhu" a podobné návody jak tenhle prosto (ne)využívat), klasický zašlý pult s vitrínami, dva stolky a pár židlí, nádobí fasované naposledy v osmdesátkách z RAJe a jako fantastická tečka, král prostoru- zarámovaná fotka výstavního jorkšíra.
Výběr dortů a zákusků odpovídal: indiánci (miluju je), punčáky, kremrole, špičky. Kolem vánoc pak cukroví a domácí marokánky.
Tohle bylo místo kam jsem vzala nejednoho zahraničního hosta- vždycky s úspěchem. Z Vývařovna bedekru je cukrárna na Újezdě vymazaná, ale (dramatická odmlka) v našich srdcích bude žít dál.

Jen během spontánního zavíracího večírku (ačkoli byl přes den považuji ho za soirée) jsme mohli vyslechnout majitelku a provozní povídat o svém šampionovi, kterýmu to tam patřilo. Stejně jako nám všem.
(Potlesk, slzy, opona padá)