NIKDY NEZAPOMENEME: CUKRÁRNA ÚJEZD

Tenhle podzim a první zimní dny jsou snad jedny z nejšedivějších a nejtemnějších. Můj permanentní pocit života ve tmě mě nutí k nesmyslným stravovacím kompulzím (pořád bych jedla sladký knedlíky) a neobyčejně trudným myšlenkám.
Podzimní nostalgie mě v myšlekách zavedla zpátky do jedný cukrárny, kam už se nikdo z nás nepodívá. Na Újezd.

Místo kde dávaly lišky dobrou noc za totality i během devadesátek odnesl loni čas- neprovozu schopnost, nemožnost konkurovat, asi i vysoký nájem na lukrativním místě, prostě množina věcí, které majitelce a provozní nedovolily dál pokračovat v tom, co bylo v turistickém centru města snad ještě to opravdu autentický.

Spokojená turistka, level návrat do minulosti.

Vlastně netuším jak dlouho cukrárna existovala, fakt je ten, že pro mě tam byla odjakživa. Od mého "jakživa" a dál.
Interiér byla čirá normalizace: všudypřítomné ručně psané cedulky s nejrůznějšímy příkazy a zákazy ("odložte nádobí sem" nad plastovým nákupním košíkem na oprýskaným servírovacím stolku, "neotvírejte mrazák, vždy poproste obsluhu" a podobné návody jak tenhle prosto (ne)využívat), klasický zašlý pult s vitrínami, dva stolky a pár židlí, nádobí fasované naposledy v osmdesátkách z RAJe a jako fantastická tečka, král prostoru- zarámovaná fotka výstavního jorkšíra.
Výběr dortů a zákusků odpovídal: indiánci (miluju je), punčáky, kremrole, špičky. Kolem vánoc pak cukroví a domácí marokánky.
Tohle bylo místo kam jsem vzala nejednoho zahraničního hosta- vždycky s úspěchem. Z Vývařovna bedekru je cukrárna na Újezdě vymazaná, ale (dramatická odmlka) v našich srdcích bude žít dál.

Jen během spontánního zavíracího večírku (ačkoli byl přes den považuji ho za soirée) jsme mohli vyslechnout majitelku a provozní povídat o svém šampionovi, kterýmu to tam patřilo. Stejně jako nám všem.
(Potlesk, slzy, opona padá)