OPRAVDOVÝ DĚLNICKÝ VRŠOVICE: KVĚTEN A PAKOČKY PRAVIDLA NÁVŠTĚVY ČTVRTÝ CENOVÝ

Dneska jsem se o polední pauze vydala dolů do Vršovic. Ne do těch dolních, ale těsně pod Vinohrady. Udělala jsem oblouk kolem hipsterský Krymský a okolí a na Ruský (roh s Estonskou) na mě majestátně shlížela v celý svý zašlý totalitně šedivý kráse tahle dělnická paráda honosně nazývaná restaurace Květen.

Jako dívku v cukrově růžovým kabátu s mejkapem mě nezarazily zašlý závěsy na skleněných dveřích připomínajících sedmdesátkový sídlištní polikliniky, natož cedule s nápisem "vstup od 18 let" (tak snad jdu na hotovku a ne do pornokina, ne?).

Ovšem paní výčepní můj vzled vcelku zarazil, koukala na mě jako na zjev (a dost se mračila), zatímco já jsem si nonšalantně sedla hned k prvnímu stolu- asi štamgastskýmu.

Zdvořile jsem pozdravila a zeptala se jestli si můžu objednat hotovku- které mě nalákaly na venkovní nástěnce (ano, ne tabuli, opravdu nástěnce). Ještě pořád trochu podezřívavě souhlasila.

čekání na znojemskou- novodobá estetika ubrusu G a tradiční zavinutý příbor do lacinýho ubrousku.

Moc mě potěšilo, že struktura hospody byla podle starý školy- u vstupu výčep, za ním okýnko, do kterýho výčepní zamrmlala:

"Jedno znojmo...no nevim? Asi s rejží, ne?"

A bylo objednáno.

K pití jsem si nevymejšlela a dala jsem si malý pivo- za legračních 16 kč. Sál hospody je velkej a kolem oběda tu byly obsazeny tři stoly: naproti mě seděl dědek štamgast a na svérázným podstavci měl rozloženou knížku, kterou si celou dobu četl, hulil u toho a srkal pivo. Kousek dál byl další štamgastský stůl, dva chlapi a podobný výjev. Hlouběji v sále bylo mladší osazenstvo a znepokojivě jsem zaslechla i dítě. Asi pod stolem, protože jsme ho za celou dobu nezahlídla.

A teď přestávka na písničku:

Rádio hrálo devadesátkový písničky. Já jsem koukala kolem, nenápadně si vyfotila ubrus s vidličkou a vzpomínala na svoje dětství v Semilech a jak jsem se strejdou v podobný knajpě jako asi sedmiletá vyhrála na automatech- ten cinkot dvoukorun, na to se nezapomíná. A teď pauza na jídlo:

Znojemská v celý kráse. Pro představu- denní hotovky, kterých je asi deset stojí většinou 77 kč (moje znojmo taky), pak tu je pár hitovek za cca. 89 kč, ale tak nejsme v Alcronu, ne? Polívky jsou dvě (vývar je standard) a stojí 22 kč. K tomu velký pivo za 25 kč a malý za zmiňovaných 16. Čtyřka jak má být.

K jídlu- Uho standartní jako v jídelně nebo nemocnici, okurčiček, aby pohledal, našla jsem stopové prvky, ale cítila jsem kyselost (a moc jsem nepřemýšlela). Rýže byla rozvařená, ale maso kupodivu měkký a libový (nebo prostě dobře udělaný). A víc asi vědět v tu chvíli nepotřebujete a ani nechcete. Snědla jsem skoro všechno. I tu lehce seschlou cibulku "na krásu". Chvilku před tím se mě kamarádka ptala, jestli tyhle jídla opravdu jím, když jdu do hospody podobný kategorie. Je to tak, guilty pleasure is still a pleasure.

A teď další pauza na písničku z rádia Květen (nebojte se, změna žánru je i na vašich přijímačích):

Narozdíl od servírky, která si očividně myslela, že jsem si spletla podnik, právě přicházející štamgast (aka zvoník od Matky Boží) si to nemyslel ani trochu. Suverénně si přisedl, slušně se zeptal jestli mi to nevadí, popřál mi dobrou chuť a ostatním dědkům rozdal po jednom dnešní Metru nad kterým začali nahlas rozjímat nad daněma a kolik kterýmu letos vrátí. Padlo pár sprosťáren a folklorní nadávání na Kalouska. Zvoník si dal svoje (evidentně) obvyklý polední kombo velkýho piva a malýho štamprlete.

Mezitím jsem dojedla, dokochala se omšelým interiérem i debatou a poprosila o zaplacení.

Začala poslední písnička- změna žánru a návrat do současnosti:

Nechala jsem skoro deset korun dýško a odešla jsem spánembohem do mrazu.

Na závěr mojí polední cesty časoprostorem si vám dovolím dát pár tipů do poctivý čtyřky:

1)
Nejdůležitější pravidlo, který platí vždycky a všude je "no attitude". Je jedno, že jste foodie, že máte jiný oblečení než dělník u výčepu nebo zrovna vypadáte jako bezdomovec a v kapse máte poslední drobný do výplaty. Jakmile otevřete dveře do čtyřky celá se otočí a prolustruje. Obsluha vás odhadne (nebo taky ne), ale nikdy se nebude usmívat. Usmívat se budete vy. Pozdravíte, slušně se posadíte a vezmete v potaz, že jste na místě, kde pivo stojí šestnáct a ostatní jsou za to rádi.
2)
Nečekej Alcron. Hotovka stojí kolem sedmdesáti. Tohle není trendy bistro ani Potrefená Husa. Tečka.
3)
Zlatý pravidlo, který by se mělo aplikovat ve všech podnicích bez ohledu na jeho kategorii a už od malička mě ho maminka vštipovala: nikdy si nesedej zády do lokálu (nikdy nevíš, co se ti semele za zády). Krýt si záda se vyplatí, mít přehled se vyplatí. A když sedíš u zdi tak na tebe většinou netáhne.

4)
Poslouchej a bav se- ale s mírou. Nedělat vofrky a odpovídat na otázky štamgastů je tady zdvořilost. Klidně se můžete nechat pozvat na panáka. Ale jen do chvíle, kdy je vám to příjemný, pak dejte klidně najevo, že by měli brzdit. Může se stát, že si poslechnete zajímavý životní příběhy- třeba pana Míry, co už jednou seděl (Danielino zlatý pravidlo je nikdy se neptat za co) a měl několik sim karet, účtů na seznamce (to víte, opraváři praček) a natajňačku se chystal opustit ženu. Nebo se seznámíte s pánem, který vám povypráví o bývalým pivovaru v Buštěhradu a naleje vás Becherovkama. Ale to už jsou jiný čtyřkový příběhy...