BERKASOVO/BAPSKA

Je tu ještě jeden rest za rok 2015. Fotky ze Srbska, kde jsem byla v říjnu na týden jako dobrovolník.

Svačina po cestě. Turek z ešusu, diskuze, jak se má správně zalívat a první polívka - k snídani.

Polní guláš s rýží. Všudypřítomné gumové rukavice.

Polívčička a noční chvilkový útěk do kuchyňky.

BILANCE 2K15 A TIPY DO NOVÝHO ROKU

A je po všem. Kapří hlavy vyvařený, tuny bramborových salátů zahučely ve vortexu našich trávicích traktů a vy jen sedíte s cukrovím (který jste neupekli vy) u stromečku a marně přemítáte nad tím jak je možný, že pokaždý je ten nejlepší záměr totální fiasko.

Ano, letošní rok, kterej bohudíky uplynul poměrně rychle bych charakterizovala každoročním sysifofským snažením mojí maminky o to dát mi skvělej dárek. Jak se jí to od mojí puberty nedaří je až komický, letos jsem dostala bezvadný prostěradlo (česká kvalita, značka "šťastný domov", koťátko v logu, všechno hrálo do karet) kupříkladu, žel bohu maminku ani ve snu nenapadlo, že ta moje nová postel je dvakrát tak větší než studentský singl lůžko. A tak je to se vším.

HANNAH V LONDÝNĚ XIII: LAST CHRISTMAS

Vánoce 2014 jsem strávila v Londýně. Většinu času jsem strávila sama, v úplně tichém domě, a koukala se na filmy - až na 25.12., kdy jsem pomáhala v útulku pro lidi bez domova ve čtvrti Islington. Poprvé jsem měla tradiční anglickou vánoční večeři. Hodně zvláštní příležitost, řekla bych. Ještě hlubší dojem než celá tahle zkušenost na mě udělala zakladatelka Shelter From The Storm, Sheila, se kterou jsem se rozhodla udělat rozhovor původně pro Nový Prostor. Protože jsem ale většinu roku 2015 nebyla schopná nic a napsat a odevzdat včas, z publikování sešlo. 

Dost mě to mrzelo, především z úcty k Sheile, času, co věnovala nahrání rozhovoru i její úžasné práci obecně.

Takže tady to je:

Ubrus na jednom ze stolů v jídelně/obývacím pokoji.

Chcete­li z energické Sheily Scott, zakladatelky útulku Shelter From The Storm (Úkryt před bouří) dostat lítostivé skuhrání nad klíčovými sociálně­ekonomickými problémy současného Londýna, neuspějete. Odpoví stručně, rázně, nenechá se rozházet a neztrácí čas – svou pozornost, energii i pochopení totiž směřuje ke každému jednotlivci bez domova, který měl to štěstí, že na něj vyšlo místo. Útulek s kapacitou 44 lidí založila před sedmi lety z čistého popudu. „Velká témata“ přechází, ale malý úspěch každého, kdo přišel do Shelteru pro pomoc, vyzdvihuje s neuvěřitelným nadšením. A zdá se, že ví, co dělá – její „attitude“ vrátila do normálního života přes stovku lidí. 

Sheilo, hned z kraje se zeptám, jak Shelter vznikl. 

 Začali jsme v roce 2007, jednou nocí v kryptě kostela. Víte, zaráželo mě, že Islington je v zásadě prosperující čtvrť, ve které se však vyskytují velmi chudé oázy. Najdete tu krásná gregoriánská náměstí, ale při vstupu do supermarketu přeskakujete spící lidi bez domova. 

Nyní fungujete téměř osm let. Během té doby jste více než sto lidem pomohli najít stálé bydlení či zaměstnání... 

To je a bude naším hlavním záměrem. 

Začněme tedy od začátku. Jak u vás může někdo požádat o pomoc, jak celý proces funguje? 

Nelze se u nás jen tak objevit. Vždy musí jít o osobu bez domova, která má alespoň nějakou referenci. Přijímáme na základě doporučení z nemocnic, policejních stanic, denních center a velkých charitativních organizací. Najdete u nás mnoho obětí domácího násilí či obchodu s bílým masem, ale i ty musí být bez domova. 

Z bezpečnostních důvodů? 

Ano, potřebujeme se alespoň nějak pojistit proti možným rizikům. 

Máte zde něco jako čekací listinu? 

Nic takového nemáme. Jakmile se uvolní lůžko, ihned se obsadí. Máme nějakých 20 telefonů denně, zda nemáme volno. 

...a něco jako průměrnou délku pobytu? 

Řekněme 28 dní. Lidé tu zůstávají, dokud potřebují. Dokud si nenaspoří na nájem a kauci a nenajdou si stálé zaměstnání. 

Pokud tedy u vás člověk bez domova dostane lůžko, co následuje? V čem konkrétně spočívá vaše pomoc? 

Když přijde, prověříme ho a zjistíme, co vlastně potřebuje. Pomůžeme mu dát dohromady životopis a najít práci, poté i bydlení. Potřebuje­li právní pomoc, zprostředkujeme ji přes právnické poradny fungující pro bono, případně zprostředkujeme kontakt s dětmi, které skončily v náhradní péči. Má­li zdravotní problém, obstaráme komunikaci s NHS (National Health System, Národní Zdravotní Systém, pozn. red) a lékaře. Pokud má potenciální zaměstnavatel problém přijmout osobu bez domova, zaručíme se za ni. Poradíme, jak se prezentovat u přijímacího pohovoru, dáme mu vhodné oblečení, dokonce i dohlížíme na to, aby se do práce vypravil včas. A v neposlední řadě poskytujeme korespondenční adresu, díky které dosáhnou na příspěvky a která je z byrokratického hlediska nezbytná. 

O jakou práci se většinou jedná? 

Na stavbě, jako ochranka anebo v pohostinství. Například spolupracujeme s řetězci Pret-a-­Manger a Costa. 

Jsou nadnárodní řetězce působící v Británii skutečně takto společensky odpovědné? 

Ne všechny, kéž by jich bylo víc. A upřímně řečeno, většinou jde stejně o zaměstnání za minimální mzdu, ze které je v Londýně mimořádně těžké vyžít. 

Jak funguje Shelter z ekonomického hlediska? 

Deset liber na osobu a den. Z toho platíme jídlo, nájem – ano, prostory si regulérně pronajímáme, pojištění, energie, dodávku, plat pro mě a mého asistenta Matta, vše se vejde do téhle částky. Musím říct, že je to senzační. Vybíráme příspěvky a vše z nich hradíme. Vždy hledáme co nejekonomičtější řešení. Vedle mě a Matta tu nejsou žádní další zaměstnanci – pomáhají nám naši úžasní dobrovolníci. Rosteme, měníme se, jsme otevření změnám a kreativnímu růstu. U charitativní organizace by tohle mělo být běžné. 

Jsem vážně ohromená. Lze na tak malé ploše zorganizovat 44 lidí? 

Je to těžké, ale není to nereálné. Někteří mají práci, a tak sem chodí v podstatě jen přespat do doby, než si našetří na kauci a nájem. Někteří však mají v životě velký chaos, potýkají se se závislostmi, mají předepsaný metadon a potřebují větší monitorování, ale vše s pomocí dobrovolníků zvládáme. 

Na jaké překážky narážíte? Co vás nejvíce rozčiluje? 

Někteří zaměstnavatelé odmítají přijímat osoby bez domova. S tím nenaděláte nic. Ale ta všudypřítomná nespravedlnost, ta je skutečně velmi depresivní. Tím myslím právě platy v pohostinství či na stavbě. Není důvod, proč by měli lidé za práci dostávat tak málo. Není důvod, až na hamižnost zaměstnavatelů, kteří je odírají. 

Neúměrnost minimální mzdy jste zmínila již několikrát... 

Po třiceti hodinách práce týdně si odnesete domů 190 až 200 liber. Minimálně sto liber dáte za pokoj, a to ještě v lepším případě, dalších deset za energie. Třicet za dopravu. Deset liber padne na telefon, bez kterého v zaměstnání, ve kterém se neustále prohazují směny, nemůžete fungovat. Jsme na stopadesáti librách. Zbývá pouhých čtyřicet až padesát na jídlo, oblečení a další výdaje. Rok 2015 by měl být rokem boje za levnější nájmy a living wage (minimal wage, minimální mzda stanovená zákonem činí 6,50 liber na hodinu, living wage, neboli mzda odpovídající důstojnému životu je celostátně vypočítána na 7,85 a na území Londýna dokonce na 9,15 liber, pozn. red.) 

Londýn se mění rychleji než jakékoliv jiné místo v Evropě. Zaznamenala jste za oněch sedm let nějakou změnu napříč těmi, co vaši pomoc potřebují? 

Zkraje tu byli především muži ve středním věku trpící alkoholismem a jinými závislostmi. Teď se více a více objevují případy mužů ze střední Evropy, kteří načerno pracovali na stavbě a s narůstajícím věkem už na práci nestačí. Od legislativní změny z dubna 2014 občané EU nemají nárok na podporu, tudíž musí pracovat. Jejich rodina o ně přestane stát ve chvíli, kdy nemůžou domů posílat peníze a to jejich život velmi komplikuje. Dále pak narůstající fenomén working poor, lidé odsud, kteří celý život pracovali za minimální mzdu – před sedmi lety byste je u nás ještě nenašla. Stejně jako studenty, které jejich rodiny už nezvládají živit. 

Dělají vám vaši hosté radost? 

Nekonečnou. A neustále. Spousta z nich se za život setkala s neuvěřitelnými krutostmi. Třeba týrané, obřezané ženy, které utekly ze své země a nemůžou se vrátit. A stejně se všichni drží. Stejně ráno vstanou, sejdou se s právníkem, dávají si dohromady životopis, ucházejí se o práci. Jejich odhodlání znovu se prosadit ve světě, který je odsunul na úplný okraj, je inspirativní a prostě úžasné. 

Poslední otázka. Máte nějaké předsevzetí do budoucna? 

Na nic takového nehraju, stejně jako na čísla, která máme přitom velice příznivá. I nadále chceme zastávat naši úlohu – poskytnout místo, kam můžou přijít pro pomoc lidé v podstatě z celého světa. Vždy pro nás byli důležití jedinci a jejich problémy. A každý povedený návrat do život je pro nás zázrak. To je to, co tu děláme. Naše charita. To jsme my.

Sheila a její chráněnci.

SHELTER FROM THE STORM - ODKAZ TADY

MILOVNICE SMAŽÁKU VS. JÍDLO V JAPONSKU

Moje nejoblíbenější jídlo je smažák. Úplně nejlíp chutná, když přijedete z nějaké hodně exotické země jako je třeba Japonsko. Po návštěvě těchto končin mi Thajsko připadá zhruba tolik cizokrajiné jako jižní Morava. Zde je návod chuťových buněk českého burana pro přežití v rodné zemi Tomia Okamury.

Zdroj: facebook.com, osobní archiv

Dnešní témata:

# cementová zmrzlina

# nej rybí trhy

# tříchodové menu z automatu

# země hranaté pizzy

# nonstop (party) večerky

# UHO 

# bar ze Ztraceno v překladu

DÁMA S HERMELÍNEM

Promiň, Hannah, ale hranostaj na šířku nic moc!

Už od gymnaziálních let je miluju. Hermelíny. Sýry s plísní. Camemberty, falešný camemberty. Krále sýrů i ty poslední fejkový trhany mezi hermelíny. Svýho času jsem jich do sebe byla schopná při chuti natlačit dost. Na posezení. Nelžu slova půl, kamarádky z gymplu u "Tří géček" (to je prosím opravdu gympl a ne čtyřková knajpa, toho času jsme chodili "Na Růžek") vám to potvrdí. Dokonce mi říkaly "Dáma s hermelínem" (a to je fakt hranostaj).

Nakládanej hermelín bylo taky moje nejoblíbenější studentský jídlo, když pražská kavárna byla ještě v plenkách- Krásný ztráty a další podniky jsme tehdy hodnotili nejen levným pivem a vínem, ale taky kolísající kvalitou nakláďáku.

Pak nastala doba hermelínového temna. Objevila jsem jiný věci, třeba utopence, hummus a Becherovku. Hermelín mě na nějakých pár let přešel.

Jenže v životě ženy nastanou chvíle kdy kvalitní víno ustupuje kvalitnímu hermelínu. S čím a za jakých okolností můžete skoro ve třiceti párovat Poezii bílou?

KDYŽ NEMÁ CHARAKTER

Pozve vás na večírek, vernisáž (který prostě k smrti nesnášíte) nebo jinou podobnou společensky náročnou akci. Vy se dvě hodiny převlíkáte, malujete a na baru se za jeho galantní asistence cinknete jenom tak decentně, abyste byla přijatelně roztomilá a nebyla z celý tak trošku debilní situace nervozní. Dělá na vás oči a pak se omluví a odejde s kamarádama. To jsou večery kdy cestou domů ve večerce za poslední zbytky výplaty koupíte lahev vína a hermelín. S charakterem. Protože když už ho nemá vaše rande, ať ho má vaše večeře.

BUDE KONEC GASTRO-ROKU (BOHEMKA, CHLEBÍČKY A BIZÁR JAKO ŽIVOTNÍ STYL)

Blíží se konec roku, kterej utekl až nečekaně rychle. Nevím jak váš, ale můj (a troufám si říct, že náš) byl fakt jízda temnými i třpytivými zákoutími toho nejbizarnějšího co nám tenhle život může nabídnout: Povaleč, dredy, labradoři, bláto a nechtěný kouzlou pohraničí. Nebo třeba bleskový rozhodnutí odjet na víkend do Benátek. Prosecco. Bohemka. Nový práce. Nový školní jídelny. Starý bufáče. Ani jeden žaludeční vřed. Občas zácpa. Hodně kocovin. Ještě víc morálních kocovin. Hodně rautů. Ještě víc blbýho bílýho vína. Celá série Hříchů pro pátera Knoxe.Luxusní bary i exkluzivní pajzly. Objevení Antoníčka. Krokety. Umění a chipsy. Přemýtání nad životem. Gejzíry Becherovek. Naše Vývařovna narozeniny. Ztracený vejce i ztracený kluci. Zatracený vejce, zatracený kluci. Zkusila jsem si život kuchařky. Několikrát ztratila nervy, důstojnost i rozum. A pak je zase našla. Články pro pani v Glancu i pro děcka internetu v třistašedesátce. Nový kamarádi. Nejlepší kamarádi. Pizza a seriály v posteli. Braník. Nový tetování. Instagram. Vožralá ženská. Bláznová ženská. Dlouhá řada indiánků. Norma je novej Lidl. Recenze restaurací. Hodně smažáků. Život jako rautové víno: poezie bílá.
Asi už jsem tak stará, že normálně bilancuju?
Možná.
A co jako?
Do konce roku ještě zbývá měsíc. Nebudu si dávat předsevzetí do novýho roku, ale dám si je do konce toho stávajícího. A hezky popořadě:

Ať je ten poslední měsíc tohohle roku jako jedna velká reklama na Bohemku:


Ať mě i nadále provází Eva Adamová:

(Ať pokud možno ani na jednom vánočním večírku nezpívám)

KRABÍ SALÁT

Myslím, že už dozrál čas na článek o krabím salátu. Společenská hysterie, politická scéna a fakt, že už i lidé, kteří by to rozhodně dělat neměli, píší hluboká zamyšlení, u kterých máte chuť vyprsknout smíchy... prostě tohle všechno mě poslední dobou čím dál častěji žene na to jedno místo v Bille s popraskanýma kachličkama na zemi, tedy přímo tváří v tvář sekci rybích salátů. 

ilustrační foto

ALKOHOLKA IX: BRUNCH S ALFREDEM COINTREAU

Piju tak dlouho a intenzivně, až mě to dovedlo k míchání drinků. A to mě zase dovedlo k psaní o drincích. A to mě dovedlo k tomu, že dostávám pozvánky na akce, kde můžu potkat lidi z bysnysu, jejichž produkty podle mě dělají svět lepším - naposledy to byl velmi příjemný brunch s Alfredem Cointreau, nejmladším následovníkem stejnojmené likérky v baru Public Interest na Starém Městě. Brunch byl příjemný i tím, že jsem hned ve dveřích dostala do ruky skleničku - v 11 ráno. Nejen, že mi ani nestihla naběhnout kocovina, ale i mě v ten moment přestalo trápit, že jsem si nestihla dát sprchu.

Vzápětí jsem uviděla banket - prezentace, kde je roastbeef, řízečky a losos naráz působí velmi seriózně. Na tohle rozhodně slyším a v takový moment jsem ochotná se naprosto dospělácky.

Při míchání Cointreau používám moc ráda - doteď to byla prostě srdcovka a na brunchi jsem si teprve potvrdila, proč. Likér se vyrábí stejně už od 19. století. Netradiční lahev se čtyřmi rohy (který jsem v ten moment odpustila, proč se tak špatně drží) - značí čtyři základní a jediné suroviny. Alkohol, voda, pomerančová kůra a cukr. 

Na Cointreau oceňuju to, že i přes to, že má 40% alkoholu, má neuvěřitelně jemnou chuť. Margarita s ním je prostě zabijácká. Přimíchávat do ni jakékoliv ovoce je nejen zbytečné, ale v podstatě prznění. Z Triple Secu tenhle pocit nemám.

Alfred nicméně předváděl míchání jiného koktejlu. Cointreau Fizz, který je tak jednoduchý, že si ho každý zvládne namíchat doma - a navíc bez větších nákupů.

Potřeboval k ruce jednoho dobrovolníka, kdo myslíte, že se, tou dobou už lehce nasrač, přihlásil?

Šlo mi to prý tak hezky, jak kdybych byla opravdový barman. Tak určitě.

Jak se míchá? Panák Cointreau, vymačkaná limeta a zalít perlivou vodou. A navíc si ho můžete dochutit i ještě něčím navíc. Třeba okurkou nebo malinami - ale za mě jednoznačně vyhrál sypaný černý čaj (ideálně Earl Grey) - sítko na čaj se nechá na chvíli vylouhovat a i přes led ve sklenici do drinku subtilně prostoupí jeho chuť. Stejně tak bych vyzkoušela i levanduli.

Působí to tak jednoduše, že to ani nezní jako koktejl, co? Ale je. A přesně takové by měly být koktejly na doma, tak, jak se je snaží vnímat i Alkoholka. Nic překomplikovaného, co by vás odradilo od toho, abyste si jej vyzkoušeli.

KAMARÁD DO DEŠTĚ 2: MÍT PODNIK BEFORE IT WAS COOL

Nebudete mi to věřit, ale včera jsem poprvý viděla tenhle film. Sama nevím jestli je to dobře nebo špatně, nicméně jsem zjistila báječnou věc- celý to můžete číst velice současně. Sagi a Luky byli v roce 92 pionýři trendů roku 2015. Nevěříte? Dám vám pár příkladů.

Sandra Pogodová before it was cool x Ošklivka Katka(Betty) 

Otevřít si podnik chce koule vždycky. Nekompromisní product placement pak nazanačil trendovou linii, velice blízkou roku 2015: LOKÁLNÍ. Ano, v Brooklynu tekla proudem Bohemka (k ní se ještě vrátíme), Gambáč (ne v buranskejch basách, ale cool kartonech, hipsters friendly) a Becherovka. Že k tomu všemu vyhrával diskžokej z Evropy dvě ani nemusím zmiňovat. Taková porce zábavy a českých lokálních značek, že by dneska nejeden marketingovej specialista pohledal. Myslím, že Soukup vytvořil fiktivní předlohu jakýhosi Kobzy ve vakuu roku 92. Jen místo kavárny byla diskoška a místo pián na ulici byly na ulici tak možná holky (ovšem s vizáží Simony Krainový).

SONDA DO JÍDELNÍČKU EKONOMICKÉHO MIGRANTA. NATVRDO, BEZ PŘÍKRAS A DOCHUCOVADEL!

I když se to tak z médií může zdát, uprchlíci Německo ještě úplně nevyžrali. A pokud jo, tak düsseldorfská menza je poslední oázou německosti v rozbouřenejch vodách halal kebabu. Můj půlroční studijní pobyt má sice pořád spoustu otazníků, ale kde budu jíst, jsem věděl rychle.

Kartičku do menzy vystaví i bez studentský karty každýmu, kdo se tváří dostatečně zmateně a pod třicet. Promiň, Danielo.

A ta se vyplatí, protože ceny jídel začínají na lidových 2 eurech a pokud se člověk rozhodne se odvázat, může se dostat na závratných pět euro. Což je mimochodem místní cena za krabičku cigaret. Kvalita jídla se pohybuje od ucházející po překvapivé dobrou. Vybrat si můžete z více jídel, který se každý den na cedulích před vchodem mění.

JÍDELNA S PULTEM NA LETENSKÝM NÁMĚSTÍ

 Pracuju na Letný. Jako vinohradská tak trávím většinu dne na tomhle rezidenčním kopečku. Je to tu příjemný a malebný, ale pár věcí z Vinohrad mi tu chybí- na Vinohradech máme víc řeznictví s pultem (jitrničky U Sůsů s teplým zelím do čtyřiceti korun), vietnamskej fastfood a tofu v rajčatový omáčce plněný vepřovým a nudlema za 35 a jídelna Apetit (prostě všechno místa kde se za pajdu nebo šedesát korun najím). Ale letenský místa pro správnou Pakočku teprve objevuju a navíc je tu pár perliček, který opravdu stojí za to: čtyřka U Antoníčka s hotovkama do stovky a strejcema na výčepu co od božího rána dávají pivečka a panáky, legendární noční pekárna na rohu U Studánky kde mají párky v rohlíku za hubičku, a moc dobrý nebo řeznictví s pultovovou jídelnou, která je v podstatě středobodem Letenskýho náměstí.

Mají krásnou tabuli s denní a stálou nabídkou - co je ještě k mání je na tabuli rozsvícený. Pokud máte chuť na něco z venkovní tabule a zrovna to nesvítí na tabuli za pultem ani se neptejte- prostě to není. Obsluha je klasická: pani v letech (asi rozhodně ne nejlepších a podle jejich výrazů kdoví jestli nějaký takový zažily), který vám nevahají prodat cokoli z nabídky s výrazem absolutního zhnusení životem. Když nejste dostatečně pohotoví rozhodně se vás nebojí popohnat břitkým pokynem. Na turka do skla ovšem mezi "jednou kofolou do čtyřky pro pána" je čas vždycky. Stejně jako na lamentování nad životem a lidma (zákazníky navyjímaje). Jejich prázdný a životem nasraný pohledy mě vrací do reality všedních dní, úplnej podzim promarněnýho života.

Samozřejmě, že nechybí cedulky s pokyny. Odkládejte nádobí sem, nechávejte zbytky na talíři. A vy to milerádi budete dodržovat.

GASTRO-OBLOMOV.

     Tenhle vtip mě vystihuje tak moc, že už to ani neni vtipný. Poslední dobou neuvěřitelně posouvám definici lenosti. Pro představu, tenhle článek jsem rozepsala v létě. Měl být o tom, jak pomocí našeho nového, společného Vývařovna mixéru RONIC RYTMO (to zní jak Philip K. Dick a něco s technem dohromady, což se mi líbí) z obchodu www.znackovenadobi.cz dělám alkosmoothies - meloun a okurka, to je teď začátkem října hodně aktuální, co?

Přitom v létě jsem si z alkosmoothies udělala dost lukrativní byznys. Alkoholka už prostě nemá kapacitu na to dělat každej drink zvlášť. Naštěstí to chutná tak dobře, že byli všichni úplně nadšení, napití a plný energie dál mrdat bedny - a to úplně zamaskovalo tak vysokej stupeň lenosti, při kterym sebou třeba radši vědomě praštim o futra dveří pokaždý, když jdu k sobě do pokoje, jen abych nemusela udělat o JEDEN krok navíc. 

Dokonce! Jsem si k tomu udělala i fotky! Chcete vidět, jak jsem rozmixovávala manga, melouny a ananasy v létě?

Dobrý, co? Chcete vidět i výsledný drinky? A co myslíte, zdokumentovala jsem to pak? Ehm...jakže jsem se to popsala hned v úvodu článku?

KEMP PAŘEZ A ŠAMANA ZTRÁTA ANEB SMAŽÁK S VŮNÍ WANASTOVEK A TISÍCOVKY V JUKEBOXU

Tušila jsem, že víkend bude hodně gastronomicky náročnej, takže jsem se cestou připravila...

Tak mě kamarádka Markéta zase vyvezla. Musím říct, že festivaly na který mě letos vzala stály za to. Nejdřív Fluff aka Alpro fest (víc tady) a teď maličkej festival v Českým ráji- Šamana Ztráta. Festival se koná v Prachovských skalách a je opravdu magickej, nejen proto, že letošní hlavní festivalovej den vycházel na úplněk měsíce (v rybách pro milovníky ezoteriky), ale protože samotnej kemp v sobě snoubí mysteriózní nádech Twin Peaks atmošky a šmrnclý českým tábornictvím. Jedinečný kombo, hledání ztracenýho času může začít.

V kempu je možnost spát v chatičkách klasicky disponovaných po stráni kolem dokola nebo na tzv. motelu jehož architektura by se dala definovat jako jakýsi Brusel chudých (další moje otázka je proč motel? Ubytovna je u kempu u rybníka a ne u silnice a už vůbec ne u dálnice). Případně se dá bydlet i v samotným srdci Pařezu, tedy v centrálním hotýlku. To se nám nepoštěstilo. Bodrá paní majitelka nás na naši žádost šoupla na pokojíček v motelu. Nekompromisně si nás sjela a pohled jí zůstal viset na kamarádovi Honzovi: "No vás já si pamatuju, loni, nojo!" Pronesla rošťácky a na naší otázku do kolika že letos bude otevřená hospůdka odpověděla rozverně, že samozřejmě letos pojede až do rána nonstop. Zapsala jsem všechny na svojí zodpovědnost na svojí občanku a šli jsme se ubytovat.

Brusel chudých a bohatých duchem

Martin´s bistro, diazepam prosím

V minulém měsíci jsem dvakrát navštívila Martin´s bistro a v obou případech to bylo jedno velké ultimátní WTF?! Hned na začátek zdůrazním, že jídlo bylo skvělý, bezchybný a objednala bych si ho znovu, Jen kdyby mi ho přinesl někdo jiný... Takže ano, tohle bude hejt na jeden z nejčastějších nešvarů českých restauračních zařízení- hejt na obsluhu. Jasně, slýcháváte to denodenně, obsluha u nás stojí za starou p*ču. Ale pardon, tohle musí ven a bude to bez fotek. 

Paní vypadala mile. V obou případech se usmívala, jak jen mohla, ale prostě celý podnik běhá sama. Co naplat, že za barem se tlemí dokonce až tři jakoby sympatičtí klučinové, paní kmitá sem tam. Má na sobě poloprůhlednou cheap hrůzu. Ok, nemusí to být zrovna bílá košile a černé kalhoty...ale topík pod zadek s krajkovou průhlednou aplikací a květovaným vzorem k černým legínám nás transportuje do Klatov, odkud pocházím a kam se nerada vracím. Takže znovu, je milá, vlastně je mi dost sympatická...ale.

U VAŠKŮ: JÍDLO, KTERÝ SI ZASLOUŽÍM

Dneska začneme pravdou, tekutou. Ne, není to vodka kamuflovaná do lahvičky od parfému (tzv. toaletní vodka, aka díky Hani). Jenže tuhle voňavou pravdu si taky zasloužíte, když jdete na večeři, vrátíte se domů ve dvě ráno (plus beef wellington, plus pár litrů prosecca, plus tuzemák a jeden braník) a zjistíte, že nemáte klíče. Happy times na Korunní u přátel kde jsem zvonila v půl 3. Naštěstí otevřeli a poskytli mi gauč. Tahle PRAVDA byla ta, že mám skvělý kamarády (kteří tohle mají jako vůni na wc). To je pravda.

Abych tu kocovinu obohacenou o hledání klíčů a cizí byt neměla i tak moc jednoduchou rozhodli jsme se zajít do jídelny U Vašků. Respektive nám jídelnu postavila do cesty snad sama prozřetelnost poté co jsme ohrnuli nos nad nabídkou instantních kocovinových zázraků z foodcourtu Palladia a zjistili, že veganskou restauraci o ulici vedle zrušili. U Vašků byla oáza uprostřed pouště.

ALPROFEST 2015: VÍTEJTE NA FLUFF FESTU!

Moje léto (a vlastně můj život) je jeden velký plot-twist. Kdo by ještě před pár týdny čekal, že pojedu na Fluff Fest? Jestli vy jo, tak já teda ne. Že se perfektně pobavím ve stanu kde hardcoreaři tancujou do půl těla na Britney jsem nečekala už vůbec. A že zvládnu den a půl jíst jenom vegansky taky ne. Tolik zvratů, že jeden život nestačí, co?

KDYŽ VÁM KOLEMJDOUCÍ ZÁVIDÍ

  

Rády bychom vám ukázaly, že naše hashtagy nejsou jen potisk vizitek, ale naše životní filozofie lemující každý náš krok. Kde jinde si to dokázat než u jídla a tentokrát konkrétně v Pizza Coloseum.  

                                                    HANNAH

Karpáčo - tisková chyba není na vašich přijímačích

 

#ineedmoredallasinmylife

"Stále nechápu, proč nemohla tahle schůzka proběhnout u tebe v kanceláři," říká J.R. 

Také stále nechápete, proč nemohla tahle schůzka proběhnout v naší kanceláři? Uplně jednoduše. Žádnou totiž nemáme.

Vývařovna reunion- volání humra k nám doneslo i naší Karol!

Ale i tak potřebujeme více Dallasu. Minimálně já. Jak dále J.R. vysvětluje Bobbymu u švédskostolní snídaně na Southforku, kde se i jejich děti baví o akciích, proč si dávat toast, když si můžete dát vajíčka a slaninu? Mně to dává smysl asi jako už si nedávat želé po tom, co ochutnáte crème brûlée. A proč si dávat fish and chips, když si můžete dát humra? S hranolkama? Hm?

Humr a hrany¨

NAJ LETO EVER

Někdo tu má očividně #najletoever. Hahaha, správně, uhodli jste, já. V Praze. Nebo teda v Praze a okolí - tím myslím Karlovy Vary, Berlín a tak. Můj život je najednou jedno velké tak určitě.

Karlovy Vary se po roční přestávce zvládly i bez rautů a hotelů a partošek, ale zase jsem viděla hodně filmů a s mym (v podstatě stále ještě novym klukem) je zábava i tak. Ondřej byl ve Varech poprvý (ale z nějakýho důvodu nemá rád, když to všem vykládám jako naprostou senzaci). Nicméně, i já zažila během tohodle zájezdu spoustu premiér.

Poprvý v životě jsem měla Sklepmistra.

Poprvý v životě jsem měla gothaj.

Poprvý v životě jsem byla v 90's bistru Sluníčko.

OSTRAVA!!!

ideální svačina na šestihodinovku: oříšky na mozek, Metaxa na dobrou náladu

Ostrava!!! (ano, rozhodla jsem se, že budu využívat ostravský logotyp, vystihuje podle mě Ostravu!!! dokonale) byla neuvěřitelná. Ve všech slova smyslech, které v tomhle konstatování chcete hledat.

Otevřete sI Braníka nebo si nalejte skleničku vychlazenýho prosecca- bude to na dýl, ale nebudete litovat.

ZASTAVENÍ PRVNÍ- CESTA Z PRAHY DO OSTRAVY

Jet autem se zdálo jako báječněj plán, když na vás zbyde místo a nemusíte řešit nic kromě sbalení (ne)vhodnýho oblečení a vlhčenejch ubrousků. Po jejím absolvování apeluju na Ředitelství silnic a dálnic: probůh, proč? Proč jsme nestihli Bjork, ale místo toho si dali v autě slušnou šestihodinovou dávku humoru na hraně únosnoti včetně pikniku Billa oříšků na dálnici a prolejzání otvorem autosedačky? Neprskám, jen si říkám, že šest hodin v autě s Metaxou a oříškama na vás může zanechat trvalý následky. Naštěstí jsem já i ostatní báječní spolucestovatelé ze železa. Ať se oslím můstkem dostanu do Ostravy, modří už vědí, žlutí tápou. Fakt je ten, že místo Bjork jsme seděli na odpočivadle jednoho hodně lynchovskýho motorestu kdesi před Brnem. Život je bláznivej.

ZASTAVENÍ DRUHÝ- BÝT ZA PRAŽSKOU PIČU

Bylo jasný, že tohle se stane. A stalo se to přesně v 6.00 ráno v pátek ostravskýho času, když jsme místo zavřenýho (lituju doteď) hladovýho okýnka v Dubině-Venuši navštívili pekárnu v podchodu, která právě otvírala. Samozřejmě, že byla plná fachmanů, kteří jeli ráno do práce a samozřejmě, že jsem se nezdržela nadšenýho pištění "jéé, tyjo, obložená houska za devět? Jé, ten vdolek, jé, takovej velkej rohlík za korunu osumdesát!". Samozřejmě, že mě můj ostravskej kamarád dloubal do žeber a napůl pusy syčel "ticho, ticho, ježíš, budeš za piču" a byla jsem, chudák, možná se za nás doteď stydí. Omlouvám se všem ostravákům, přišlo to dřív než jsem čekala, ale přijít to muselo, svůj kříž si nesu dál.

Ale co je důležitý- ostravský pečivo bylo nejen levný (pro rozmazlený pražský piči), ale hlavně vážně moc dobrý. Obzvlášť čerstvý vdolečky a rohlíky.

KUTNÁ HORA, CREEPY TEEPEE A KUŘE S BROSKVÍ 2.0

Tak jde čas s Vývařovnou. Náš letní čas se pravidelně už několik let neomylně řídí v rytmu festivalu Creepy Teepee.

V roce 2011 recenzovala kutnohorský podniky Karol- tady a tady, za rok jsme se zhulily tak mocně, že post Hannah napsala až po měsíci, ale je pořád fantasticky aktuální a směju se ještě po třech letech- tady se můžete zasmát se mnou.

Před dvěma lety jsme z hulení přesedlaly spíš na alkohol a Kutná hora byla opět hodně o burgrech, Twin Peaks a Sandokanovi- tady.

Loni jsme jely s Danielou jen na závěrečnou neděli, bez hotelu a bez jídla, vystačilo nám jenom pití (ten smutnej příběh, když ve 2 ráno dojde na baru Becherovka, to by se ve Varech nestalo, takže přesedláte na vodku, au), proto nebylo co recenzovat ačkoli na recenzích kocovin bych si mohla postavit živobytí.

Letošní (pro mě 4.) Creepko jsme se vydaly pro změnu jen na pátek, tedy první den festivalu.

Jsou věci, které se nemění- už minimálně dva roky je občerstvení v areálu podle přesvědčení rodiny Hoškových jen a pouze vege (pamatuju si kdysi na kebab a na grilovaný klobásy) a afterparties mají po hlavním programu velkej prostoj a celý osazenstvo festivalu se jako jeden muž snaží telepaticky přesvědčit pořadatele, že teď už všichni chceme jen tancovat a že party prostě bude. Většinou se to povede, nakonec, bohudík, i letos. K tomu všemu přidejte neformálnost, nápoj lásky a vykulený oči obyvatel Kutný hory a luštění programu jako oblíbená kratochvíle místo sudoku. I se všema negativama, který k tomu už taky patří a vlastně bych si přišla ochuzená, kdyby to bylo jinak. Creepy je srdcovka.

Ale hezky od začátku. Když dostanu produkční rapl umím zařídit nemožný. Takhle se mi povedlo 3 dny před festivalem sehnat ubytování na bytě necelých 10 minut od areálu. Pan bytný pro nás přijel až na nádraží, nabídnul nám snídani z vlastního, uvařil kafe a pohostil štrůdlem. Mimojiný měl včely, čínský prasátka, ovce a kozlíky, kteří byli jako psi. Taky třešně obtěžkaný ovocem, meruňky, domácí vejce, plachou kočku a letitýho psa, kterej vypadal jako vyčazenej pohodář nad hrobem. Byli jsme nadšení. Sedli si pod třešen, pili jsme prosecco a chvíli byl svět báječný. Z areálu už byly slyšet první kapely.

vyčazenej pohodář

Půlroční kozlíci- velká starost pana bytného byla jak jen to udělá až je za pár bude muset podříznout, přece jen, jsou jako pejsci. Celej tenhle rurální cirkus za náma běhal jako cvičený opičky. Mě bavila představa, že by s náma šli na festival. Myslím, že Creepy by to sneslo.

STREET FOOD FESTIVAL: OPĚT JSME O NĚCO VÍC JAKO NA ZÁPADĚ

I další příspěvek se bohužel ponese ve sluníčkovém, pozitivním, dospěláckém duchu. Takže se takhle proberete po domácí party, popojedete pár zastávek tramvají na Nákladové nádraží Žižkov a tam je ultimátní foodmarket (proběhl v neděli 5.7.) se spoustou stánků, a přestanete mít kocovinu už jen z pohledu na ně. Opravdu se tohle v Praze děje? Je to jak ve snu. Už tu pomalu není nic, na co by se dalo nadávat. 

A vlastně není ani moc, co o tom psát, a to je taky dobře. Už není, co rozebírat - některé věci v Praze před pár lety nebyly a teď už jsou. A je to jen o tom na ně chodit a užívat si je. I have so much Dallas in my life!

We Are Burgers jsou naši all-time favoriti. Do budoucna s nimi chystáme spolupráci, pokud to vyjde, bude to fajn. Ambiciózní spolupráce na zbavování Hannah celodenní kocoviny zatím vychází velmi dobře. 

MRKVIČKA VOL. 2

Trochu se mi zastesklo po tom, co zase vyslechnu, jak neumim psát a jak je to úplně o ničem. Jsem totiž znovu v Paříži a chci vám udělat radost jako před rokem s mrkvičkou. Tentokrát ale místo mrkve budeme mít novýho hrdinu - fazolky. Společně s česnekem a rajčaty budou tvořit takový heroický trojboj, který vám díky 6 eurům (což je v Paříži jak dvacka) vytvoří most od chudoby k sebelásce.