U HOUMRA

Houmr je vinohradská legenda. Od chvíle kdy vstoupil do našich domácností jakožto řádně mastná kuchyně Jirky "Pomíka" Pomeje v rámci VIP Prostřena je to samozřejmě i legenda celostátní. Nebo možná není, ale to je celkem jedno.

Fakt je ten, že kolem chodím každý den. Každý den povytáhnu ironicky levý koutek do úšklebku a pravé obočí ještě ironičtěji do pochybovačnýho obloučku. Nikdy mě nedostaneš, prosmažená knajpo.
Večer co večer jsem těch pár metrů cestou z práce do bytu svýho tehdejšího kluka skláněla hlavu a nakukovala do dvou okýnek na úrovni chodníku. Výjevy to byly víceméně podobný- několik stolů sražených k sobě (tuhle dispozici jsem nikdy nepochopila), kolem semknutí stolovníci (znají se aspoň navzájem?) a celý výjev korunovaly obrovský talíře plný hranolek a velkých smažených věcí. Někdy jsem v poklusu stihla zaznamenat i rozpitý půllitry s pivem. Z letargie mě dokázalo vytrhnout jen to, když tam jednou takhle stolovala country kapela. To jsem se na celých pět minut zastavila, sledovala kluky (věkový průměr 50 PLUS) jak se ládujou a do toho od podlahy hrajou a zpívaj...skoro mě to dojalo.

V tý době se v Houmrovi ještě i vesele kouřilo. Pročouzený a prosmažený zdi s veselýma malůvkama v kombinaci s laciným pivem a majitelem v natuněným autě mi přišli jako dokonalá lokace pro béčkovej americkej film o stag-party (ve skutečnosti to skončí masakrem, samozřejmě) ve "Východní Evropě". Jen obsluhu nahoře bez by musela produkce nacastovat jinde.

#gastrolympiada #smaženiny

Zkrátím to. Po snad více než 4 letech na Vinohradech jsem se odvážila povečeřet v mecce smažení (kdo si myslel, že to je LeClan, tak není). Nápad to byl kamarádky Báry, která mě chtěla potěšit bizarním gastro zážitkem a sebe jistě ještě víc.

Začalo to klasiky: bylo plno. Servírka se špičatými nehtíky s manikurou ve vkusné barevné kombinaci (ornamenty černá, červená, bílá) nás ale nechtěla odbýt  a nabídla nám stůl s jednou lavičkou u zdi a druhou naštorc do místnosti v úhlu takovém, že po zastrčení našich (velmi pěkných, laskavě) zadků na místa jsme jen s velkou námahou (a odsunutím stolu i lavice) mohly vyjít nebo se víceméně pohnout. A bylo to- myslím, že sedět jinak, tak mi snad ani tolik nechutná (sama teď přemýšlím jestli ta poslední věta má stopy ironie, tuším, že ano).

Nabídka nás - jak říkají bratia- doslova ohúrila. Tatarák jsme v první lucidní chvilce toho večera radši vynechaly a vrhly jsme se rovnou vstříc smažení: Bára klasicky smažák, já odvážně najela na místní olympijskou disciplínu: čtyřboj. Dodnes nevím jestli se cítit jako vítěz nebo jako paralympionik v královské disciplíně "slalomu mezi žaludečními vředy". I tady si lehce nevím rady s ironií.

Navíc jsme si objednaly hranolky (najelo nám klasické "za tu cenu") a tatarku (já asi rozum jen tak nedostanu).

Když nám černovlasá špiconehtá servírka donesla naše jídlo málem jsem omdlela (můj pohled přes okno asi opticky zkresloval nebo co). Bára měla na talíři velikosti zhruba A3 4 triangly smažáku a já dvě sloní ucha, triangl sýru a ještě vrcholný um smaženého bizoše z kategorie "česká pohoda chatička, telka a tepláky"- smažený žampion plnený nivou (údiv není na místě, řekla bych).

K tomu létající talíř hranolek a žejdlík tatarky. Opotila jsem se, ale maskovala to smíchem. Připadala jsem si jako když nejslabší dostane triangl. Nebo rovnou 4. A záchvat smíchu navrch.

Ta kulička je žampion v krustě s nivou uvnitř.

Bylo to...smažený, královsky fritézově. Žampion jsem dala celý (nesuďte mě, taky to moc nechápu), smažák skoro a řízků přes polovinu. Hranolky z půlky zůstaly (jsme vostudy). Taky se mi moc líbí Bářin styl "svlíkání" smažáku (abych jí nekřivdila tak si vždycky sundala jen vrchní smaženou část a spodní snědla). Chytrý horákyně v Houmrovi se v životě prostě neztratí.
Houmra doporučuju: na kocovinu, na depresi ve který si nechcete ani vařit a čína a vietnam i pizza už jsou no-go a samozřejmě jako zážitkovou gastronomii. Bát se nemusíte. Jako dezert bych poradila jednu becherovku nebo jinou bylinno na trávení. Půjde to ztuha. Vyzkoušely za vás Bára a Jana.

P.S. Ráda bych ještě zmínila osazenstvo společenstva smaženého jídla naproti nám neboli sraz ajťáků, hráčů her, příznivců fantasy, sci-fi a podobných něžných stvoření (tohle je světe div se bez ironie), kteří měli zrovna asi něco jako "páteční neformální gathering", povídali si nad smaženinami o Pánu prstenů a počtu routerů u nich doma. Jako mýtická zvířata se nad horou jejich smažáků tyčili dva plyšoví jednorožci (růžovej a modrej) a jeden z kluků je dokonce kreslil. Nechtěly jsme kluky vyplašit, tak jsme se s nima nevyfotily - pokud nás čtete, tak moc zdravíme, bez naší pověstný ironie jste byli super společnost, teda spíš společenství.

P.P.S. Jak vidíte na Vinohradech smažení letí. A veselé video závěrem. Nemusí totiž smažit, stačí když kape.