PŘEŘEPOVÁNO

Pan prezident mi na srazu s vítěznými vinaři popřál smrt. Držím půst, a tak je ze mě do Velikonoc abstinent a vegetarián. Oproti mým původním očekáváním je to druhé těžší, i když pro přežití ve dnešní době vyplněné takovými titulky je zapotřebí spíš alkohol. Každopádně si šahám na dno se svojí kreativitou. Řepa mi v tom holka hodně pomáhá. Je levná a červená, win win. Tady máte několik receptů:

1, Pomazánka podle Yotama Ottolengiho

K Vánocům jsem od Pakočky a svého nejlepšího kamaráda, Štěpána, dostala úžasnou kuchařku Jerusalem. Jsem z ní slabě řečeno nadšená. Hodně mě ovlivnila, co se týče kombinací ingrediencí, které by mě dřív nikdy nenapadly. Třeba do této pomazánky se přidává datlový sirup, což k už tak hodně sladké řepě nezní jako dobrý nápad, ale funguje to skvěle. Zatím jsem ji dělala dvakrát a všichni strávníci vykřikovali "skvělé" "výtečné" "přidat" "nejlepší" a dokonce i "bravo".

párty tácek

BERLIN TAKEOVER

Zdravím z Berlína, kde odteď a snad už napořád bydlím. Je to tu uplně nejlepší. Je to tak moc dobrý, že ráno vstanu a musím se asi hodinu smát a tancovat radostí.

Možná až moc dobrý, jak zjišťuju po stáhnutí fotek ze svýho iPhonu (koupila jsem si ho v Londýně za svý vydělaný peníze, čumíte, co), abych se zpožděním - s ohledem na jízdí řád, který jsem sem v lednu slavnostně vyvěsila, proto, abych ho tradičně jako jediná nedodržela. Dürum a Astra, to je jediný, co na Vývařovnu patří, zbytek je takový berlínství, že se stydim, a za každou fotku se proplesknu.

Takže, zbytek jen pro silné povahy:

ČESKÝ ROZHLAD: JÍDELNA, KTERÁ SE NEJMENUJE

Jídelně Českýho rozhlasu nikdo neřekne jinak než...Když jsem Štefanovi, moderátorovi rádia pro mladý, psala potěšenou zprávu "no hádej kde nakonec obědvám, lol, jsem s Kristýnou v Rozhlase", tak mi obratem přišlo jen "lol". Nechápala jsem to, ale šedý (a asi trošku podivný a maličko mastný) eminenci veřejnoprávně rozhlasového stravování se prostě neřekne jinak než...

V budově rozhlasu je pro jakéhokoli hosta nutnost mít svýho Vergilia. Tím mým se stala báječná Kristýna z rozhlasu po drátě pro ty nejmladší (ale ne rádio Junior, neplést, prosím). A tak začalo naše putování labyrintem rozlehlý budovy při kterým jsme narazily nejen na spoustu legračních plakátů a bannerů, ale taky na další souputníky naší cesty rozhlasovými kruhy (miluju slovo rozhlas, evidentně).

řízečky a kaše, potěšil mě upgrade cherry rajčátek a poslední porce dýňovky za krásných 15 kč

Nechala jsem se zlákat bizarním valentýnským meníčkem, žel bohu jsem přišla až kolem druhý a musela jsem smutně konstatovat, že Honza Rosák mi snědl oběd. Je to tak. Můj Vergilius mi svěřil/a, že těsně před ní si dával jeden z posledních AMOROVÝCH ŠÍPŮ (aka kuřecích špízů) sám velký Honza. Dostal samozřejmě prominentní porci (taky bych mu dala, minimálně za neuvěřitelný hláškování v Riskuj!) a velkou dávku prý "pepřové omáčky"- vskutečnosti bílý...omáčky. Amorův šíp. Pro názorný gif klikněte na Danielin článek o vejcích benedikt. Nebo radši nikam neklikejte a zůstaňte se mnou a dáme si řízečky, jo?

MasterChef CHALLENGE - VEJCE BENEDIKT

Moje rána v pracovním týdnu se dají shrnout jako hodina internet, snídaně u internetu, půl hodiny převlékání a spěch na tramvaj se snahou si vymyslet přesvědčivou výmluvu proč jdu pozdě do práce. Opulentní snídaně se do takového programu těžko vtěsnají, takže instantní pohanková nebo ovesná kaše je můj každodenní ranní chleba. Ve snaze ze sebe udělat v roce 2015 lepšího člověka jsem si řekla, že aspoň o víkendech vypadnu ze svojí rutiny kaše-bunbonambo-rajčata s balkánem a budu si vařit. Budu kreativní, odvážná a úžasná. A začnu snídaní. Jako fanda americký soutěže amatérských kuchařů Masterchef mám odkoukaný, že Vejce Benedikt je výzva, kterou si porota ráda vychutnává.

LIDOVÁ JÍDELNA PALMOVKA ANEB KAM ZMIZEL AUTOMAT SVĚT

Karol a Pakočka, setkání v bufáči

Palmovka, Libeň. Místo, který má s Automatem Svět nespornou tradici lidových bufetů, jídelen, čtyřek a heren. Libeň je alfa a omega toho co je pro mně bufet a to co mně na těhle místech přitahuje a uklidňuje. Stejně jako jsou nákupní centra nemístem jsou svým svérázným (a českým, možná slovenským?) způsobem nemístem i bufety a jídelny. Místa, kde se zastavil čas- nebo tam prostě funguje jinak. U pultu s hotovkou, zamračenou paní a lidma, kterých byste si v tramvaji sotva všimli, prostě čas plyne jinak a okolnosti jsou podle slova samýho někde okolo. Důležitý je příbor, oči a teď a tady. Nastražte uši. A jezte.

Foto Jiří Peňás/LN, still z "Automatu Svět", Věra Chytilová

PRÍMA BISTRO V LONDÝNSKÝ

Londýnskou mám prošlapanou docela dobře a o místním pultu s chlebíčkama vím dlouho, nikdy jsem si ale nevšimla, že vedle mají bistro. Ten den jsem klasicky o polední pauze spěchala z bodu a do bodu b, když mě trklo. To bistro. Trkla mě denní nabídka o cca. šesti jídlech (průměrná cena 80-90kč), který kralovalo kančí- docela lákadlo.

Do bistra se projde vstupní chodbou a vpravo za dveřma vás vítá maličká jídelna s pár stoly zhruba pro šest-sedm strávníků, celkově dost komunitní atmosfera firemní kantýny lehce prošlý současnosti.
Jídelna je to striktně samoobslužná a výdejní pult je překvapivě malý, ostatně vzhledem k velikosti celýho místa nic překvapivýho. Ceny v průměru o 15-20 kč vyšší než v post-soc lidovkách a bufetech.
Já se nakonec nenechla utáhnout na kančí, ale šla jsem do testovací klasiky: šunkofleků.

VRŠOVICKÝ DRAHOKAM A UZENINY S PULTEM

Ten den mě přepadla zase dobrodružná nálada. Bývají to ty dny, kdy mě vyloženě těší být sama a tu hodinouvou polední pauzu trávit objevováním míst, který třeba znám jen skrz tramvajový okýnko. Jen já, Vršovice a můj apetit. Protože jak to tak bývá- servírky ve čtyřkách i paní v bufetech obvykle nebývají z nejsdílnějších a co teprve přednasraný paní z pultovýho úseku uzenin půl hodiny před zavíračkou...Můj původní plán byla závodka Kohinorky, jenže ta zavírá v 1 (nicméně je to místo které mě láká už delší dobu). Záložní varianta byl Drahokam z druhé strany továrního komplexu který mám v hledáčku už dlouho, protože tohle jsou přesně ty místa, kvůli kterým se v tramvaji otáčím a koukám za nima dokud dvaadvacítka nezatočí nahoru směrem k Vršovickýmu náměstí.

Jistě je jeho jméno poněkud honosný, ale fandím ambicím. A samozřejmě (ano, pojďme objevovat teplou vodu, jak se říká v Itálii) jméno je pochopitelné vzhledem k lokalitě (Koh-I-Noorka, ok?). Mimochodem, pár metrů podél kohinorky směrem k Čechovu náměstí je i vinný šenk stejného jména, vypadá jako solidní čtyřka a romanticky si představuju, že ho vede manžel paní z občerstvení. A je to jedno z mála míst, který ve mě budí respekt, zkusím asi jedině s doprovodem. A tematické písničkové intermezzo než si dáme smažák: