BERLIN TAKEOVER

Zdravím z Berlína, kde odteď a snad už napořád bydlím. Je to tu uplně nejlepší. Je to tak moc dobrý, že ráno vstanu a musím se asi hodinu smát a tancovat radostí.

Možná až moc dobrý, jak zjišťuju po stáhnutí fotek ze svýho iPhonu (koupila jsem si ho v Londýně za svý vydělaný peníze, čumíte, co), abych se zpožděním - s ohledem na jízdí řád, který jsem sem v lednu slavnostně vyvěsila, proto, abych ho tradičně jako jediná nedodržela. Dürum a Astra, to je jediný, co na Vývařovnu patří, zbytek je takový berlínství, že se stydim, a za každou fotku se proplesknu.

Takže, zbytek jen pro silné povahy:

Tak jsem třeba byla na večeři v Cocolo Ramen, v Mitte, jo, ne v Kreuzbergu, a bylo to moc dobrý. Zajímavý poznatek (ne můj): Asahi se vyrábí v ČR, ale vozí se do Německa. Jediné Asahi, co můžete v Praze koupit, je to v obchodě Tomia Okamury, který ho vozí z Japonska. To dává smysl.

Nedělní oběd, burger z The Bird, z toho v Kreuzbergu, ne v Prenzu, ať nejste zmatený. Já teda nevim, no. Je moc hezký, že ho dělají z masa na steaky, so wow, ale za mě to stejně není ono. Burger je burger a má být kompaktní a tenhle pro mě není, už třeba tím, že rajče, okurka a salát je na straně (za tu cenu si to přeci nebudu dodělávat sama). Víc a víc nedám dopustit na The Tavern. Ale to je samozřejmě subjektivní. Lidi a burgery jsou různý. Burgery o trochu víc než lidi.

Tady je vietnamská bageta, co jsme si s kamarádkou Silke daly vyčerpaný po celodenních nákupech po tom, co jsme jí sháněly bikini na měsíční dovolenou v Thajsku. Koho to má zajímat, co? 

A tady je sushi, co jsme si daly k obědu před jejím odletem. Já prostě nevim, kdy přestat.

OK, našla jsem ještě obrázek pizzy, kterou normálně nejim, a proto jsem si jí dala (to taky dává smysl). Je to jenom pizza, ale zase v Prenzlauer Bergu.

Pak jsem teda ještě našla tuhle fotku, a radši ji sem dám sama, než aby to na mě vytáhl někdo jinej. Občas se tak moc vyčerpám přemýšlením o čase a prostoru, že pak si na talíř naaranžuju něco takovýho, a to mi přijde moc i na moje foodstylistický anti-schopnosti. 

Každý den si k snídani dělám ovesnou kaši, nebo teda carbs, jak by řekla Silke. V Londýně, v Hatchi, kde jsem na podzim pracovala, měla báječná Alex (co mi prodala svůj starý iPhone) báječný porridge pop-up 26 GRAINS. Do té doby jsem absolutně netušila, že ovesná kaše může být jednoduchá, bez mlíka, který nepiju a v tolika variacích.

Tahle konkrétně je vařená v mrkvovém džusu (poměr je stejný jako s vodou, 1:1), s jablky, skořicí a karamelovým sirupem.

Tak a tim bych to asi ukončila.