VRŠOVICKÝ DRAHOKAM A UZENINY S PULTEM

Ten den mě přepadla zase dobrodružná nálada. Bývají to ty dny, kdy mě vyloženě těší být sama a tu hodinouvou polední pauzu trávit objevováním míst, který třeba znám jen skrz tramvajový okýnko. Jen já, Vršovice a můj apetit. Protože jak to tak bývá- servírky ve čtyřkách i paní v bufetech obvykle nebývají z nejsdílnějších a co teprve přednasraný paní z pultovýho úseku uzenin půl hodiny před zavíračkou...Můj původní plán byla závodka Kohinorky, jenže ta zavírá v 1 (nicméně je to místo které mě láká už delší dobu). Záložní varianta byl Drahokam z druhé strany továrního komplexu který mám v hledáčku už dlouho, protože tohle jsou přesně ty místa, kvůli kterým se v tramvaji otáčím a koukám za nima dokud dvaadvacítka nezatočí nahoru směrem k Vršovickýmu náměstí.

Jistě je jeho jméno poněkud honosný, ale fandím ambicím. A samozřejmě (ano, pojďme objevovat teplou vodu, jak se říká v Itálii) jméno je pochopitelné vzhledem k lokalitě (Koh-I-Noorka, ok?). Mimochodem, pár metrů podél kohinorky směrem k Čechovu náměstí je i vinný šenk stejného jména, vypadá jako solidní čtyřka a romanticky si představuju, že ho vede manžel paní z občerstvení. A je to jedno z mála míst, který ve mě budí respekt, zkusím asi jedině s doprovodem. A tematické písničkové intermezzo než si dáme smažák:

Ne, bohužel v Drahokamu nehrálo rádio, ale kdyby jo, Diamanty by určitě zazněly. Paní měla v zázemí puštěnou televizi a měla rozkoukaný seriál (žel bohu netuším jaký) a jako první mě upozornila, že jí ještě zbyla čtvrtka grilovanýho kuřete. Poptala jsem se na smažák, protože ten den jsem toužila jen a jen po něm. Netvářila se nadšeně a rovnou mě upozornila, že to potrvá tak 10-15 minut (ten olej se samozřejmě sám nerozpálí, že) a že tedy jako můžu počkat, vona tam je až do sedmi, ale jestli jako spěchám tak nedoporučuje. Zatla jsem se- nespěchám. Pokrčila rameny a dala se do toho za podkresu seriálu, reklam a brblající samomluvy. Já jsem zatím vyzkoušela hygienický koutek a rozbila jsem svoje polední tábořiště na pultíku s obligátním devadesátkovým nalepovacím mramorem a horskou chatu evokujícím dřevěným obkladem.

Hygiena byla- ač je to k nevíře.

Algida, dřevo, mramorové deko a dlaždičky- to je bufetový eklektismus.

Celý tohle místo ve mně evokovalo zašlou slávu devadesátkovýho hitu "grilovaných kuřat". Pamatujete? Evergreen, neznám snad nikoho kdo by v dětství nebo pubertě nezažil onen bezvadnej víkendovej pocit, když rodiče domů koupili od stánku grilovaný kuře. Bylo to "něco". Myslím, že grilovaný kuře pomalu a jistě ustoupilo kebabům a gyrosům, pizzám a posledních pár let vietnamským restauracím. Podle mě je to velká škoda a jeho čas ještě přijde, tedy měl by.

V Drahokamu nemaj hranolky. Smutný zjištění toho dne. Stejně jako pohled do chladící vitrínky. I cynik by zaplakal. Odvážně jsem si teda dala zbytek bramborovýho salátu z plastový krabičky, nevypadal nejčersvěji, ale samotnou mě překvapilo, že byl domácí a dost dobrej!

Paní neodbyla ani servis- plastový příbor mi pečlivě zarolovala do ubrousku a můj oběd se podával na papírovým tácku (rozhodně preferuju před plastovým talířkem). A ačkoli to podle fotky tak nevypadá tak smažák byl o třídu lepší než z Houmra (pohybujeme se v klategorii polotovarů) a pokud jste dostatečně rychlí je iluze čerstvosti téměř dokonalá. I se salátem za 46 kč.

Ještě jedno nostalgický ohlédnutí než se mnou nastoupíte zpátky do tramvaje číslo 22...

Tak nějak jsem pořád nebyla spoko a cestou z Čechova na Vršovický náměstí mě zaujalo dokonce několik řeznictví a uzenářství s pultovým prodejem. Říkala jsem si, že teplá polívka by mi na ten smažák prostě udělala dobře. Třeba gulášová. Nebo klasická držǩovka. Nebo fazolová. Ano, fazolová s uzeninou- mávala na mě z tabule jednoho z řeznictví. Vyskočila jsem z tramvaje a vtrhla jsem dovnitř. Jedna paní právě utírala odkládací vozík a druhá vymývala u pultu gastrošku. Na tabuli denní nabídky stálo velkým písmem "rajská". A bylo jasno.

"Prosím jednu rajskou s...tak jen jedním knedlíkem...já se omlouvám, víte, já už jsem vlastně po obědě, ale když jsem viděla rajskou tak jsem neodolala.."

 Více falešnýho mramoru a kachliček, prosím!

Dochucovací zátiší.

Nasraně povytáhla obočí a zakroutila hlavou- nevím jestli víc v reakci na jeden knedlík nebo můj náhlý nával sdílnosti a vysvětlování...až teď jsem si všimla, že zavíračka je ve tři, bylo skoro 14.40- ach tak...nechala jsem si nandat královskou porci rajský s JEDNÍM knedlíkem a poslušně jsem se stáhla k pultíku. Jaké překvapení- opět nalepovací mramor.

Rajská byla skvělá- sladší a řidší, ale s jasnou chutí a mikrokousky mrkve, byla skvělá. Maso horší, tipuju kližku a vůbec horší a prorostleší kousky hovězího, ale já šla najisto- na omáčku. Knedlík za 3 a celkově tedy za krásných 57 kč. Když jsem paní podávala tři dvacetikoruny a říkala "děkuju", protože jsem chtěla ocenit, že vzhledem k pozdní době (zavíráme ve tři je jakoby ve dvě, rozumíte) nebyla až tak protivná (jen jaksi standartně), ale sveřepě mi ty tři koruny hezky po koruně vrátila. Hrdost je evidentně hrdost. Tak já se zase stavím na rajskou. A slibuju, že to stihnu dřív.

P.S. Nebylo mi špatně, ač se to nezdá ani jedno jídlo mě nepoložilo. Někdy je prostě dobrý nemít předsudky.