Berghain je stav mysli. Stav, kdy nechcete být nikde jinde a dělat něco jinýho. A já už v takovym zenu jsem, protože Marcel Dettmann právě hraje zavírací set, já píšu tenhle článek a mám pocit, že to tak má být.
Minule jsem se zmiňovala o tom, že potřebuju ve svém životě víc Dallasu. Spanilá jízda pokračuje i v Praze. V pátek jsem šla na zakončení Febiofestu. Hodina a půl na Žofíně se ukázala jako velmi přínosná a inspirativní. Asi rok jsem nebyla na žádné akci s rautem podmíněným plesovkama. Prostě jsem měla moc práce s děláním ještě míň užitečných věcí. O to lepší to bylo.
Lidi, o kterých se píše v Blesku performují/perforují Abbu.
Frustrace, že jsem v Praze, se nedostavila.
Žofínské transky předčily ty berghainské. Tenká hranice mezi nejhorším a nejlepším je v podstatě PR.
Pak začal raut. Vím, že se opakuju, ale bylo to asi jako jít po roce v Čechách na ofiko akci. Jakože tak moc dobrý. Spousta nápadů a inspirace. Třeba to, že budu z jídla dělat sochy, aby příspěvky na Vývařovně nezevšedněly. Od toho jsem upustila v zápětí, když jsem viděla tu frontu. Is there a line to Berghain? Is there a line to Žofín? Nedostala jsem se ani k červený řepě.
Porozchodový jídlo. Tohle není pro lidi, co se euforicky rozešli s někým, protože byli nešťastný, a našli novýho soulmata. Tohle je pro ty druhý polovičky, co zůstali doma s pět let starýma dopisama. Nečitelnýma, protože jsou flekatý od slz, vína a sebelítosti. Smutný, že jo? Chvilku trvá, než vám dojde, že musíte něco jíst a i když je trapný zmiňovat Bridget Jones, tak bezprostřední reakce, na "hlavně se prosim tebe najez, udělá ti to líp" je asi taková
I choose vodka and Bruce Springsteen
No ale to přejde a pak zbývá dožít svůj život. A rozhodnete se ho prožít důstojně, protože vám ještě trochu zbyla. Pokud jste žena, která za tři měsíce slaví třicet jako já, tak jistě oceníte všechno, co vám pomůže si znovu připadat jako sexy dvacítka. Takže takový ty klišé jako pizza, zmrzlina, čokoláda na vás nefungujou. Základ je co nejdřív vypadat co nejlíp a mladě. Jste na to ale moc chudý (jako já), ale i nákup v DMku za 600 korun vám může dát pocit, že jste přeci jen něčeho chvilku před třicítkou (která se podle vašeho okolí zdá jako hodně velký big deal) dosáhli. Jasně, masáž a víkend v lázních by byly lepší. Mně teda dost pomohlo pít několik dní tohle.
Museli byste žít bez internetu, abyste nevěděli, že se o víkendu konal Prague Fashion Weekend. U nás o víkendu naopak zvítězilo gastro- fotily jsme vtipný recepty na gril (už brzo se můžete těšit) a v neděli jsme musely mít navaříno guláše a napečeno nádivky pro regiment hipsterů na jarní bleší trh v Meet Factory. Adam Katz (jeden z nej streetstyle fotografů vůbec) měl teda dost smůlu a bohužel nás neměl šanci zachytit jak se nonšalentně vznášíme v kreacích na pomezí nedbalé elegance (Daniela) a popelnicové extravagance (Pakočka). Škoda pro něj. Nicméně co bychom to byly za rautové královny, abychom si nechaly ujít závěrečný večírek (a dvě skvělý přehlídky).
Přehlídky vynechám a odkážu Vás na Modeschau radia Wave, ale rautu vás neušetřím. Od toho nás máte. A není zač.
Sushi!
Musím říct, že moje letošní rautová sezona se nese v duchu dramaturgie, kterou bych se nezdráhala nazvat překvapivou. Jistě to odstaroval Jeden svět. Módní víkend ovšem (jak je te móda bláznivá) nezůstal pozadu. Závěrečný dýchanek pořádaný ve spolupráci s magazínem InStyle (který jsem si navzdory vehementním hosteskám nevzala, zato mi mladá bláznivá herečka Jenůfa Boková nastrkala do kabelky spoustu vzorků šamponů) měl všechny atributy finálního decentního večírku módy. Vzduchem se nesly fláky od Rihanny a Beyoncé v podání ztepilé černé laně v dlouhých flitrovaných šatech, diskrétní červené přítmí znemožňovalo ukázat nedokonalosti pleti (v neděli všichni ocení) a dobře vystopovat číšníky roznáčející víno. Móda boduje.
Nejeden z hostů se se mnou radil ohledně té správné strategie, kterou se ukázalo být stání na jednom místě a vyhlížení číšníka a nonšalantní úchop čehokoli. Jediný co od rautů v Lucerně zásadně neberu je červený víno. Děkuju, radši knihu. Mohli jste sáhnout po bílým, cuba libre, gin tonicu proseccu nebo vodě (která nás svojí sklenicí a plavající jahodou mátla). Za sebe oceňuju klasické bílé a gintonic (to je prostě salát a základ mé diety). Mezi čísníky s pitím jste sem tam mohli zhypnotizovat sympaťáky s jídlem. Samozřejmě- všechno bylo maximálně maličké a sofistikované.
Malou smrt mi způsobila miniaturní zvěřinová terina (5 ks) a paštiková makronka (nevím, dál). Po konzultaci s číšníkem jsem neváhala sníst ani mini ředkev, která ovšem byla prý spíš na ozdobu (ale bezva jedlá).
Velká smrt (a smršť) nastala zhruba necelou hodinku před koncem večírku. Jestliže před tím byla frekvence nošení jídla a pití v mezích veškeré decence, před jedenáctou nastal zvrat a čísšníci kmitali jako rozhlas po drátě. Nevím jestli to bylo úbytkem lidí a celebrit, ale najednou jsem měla pocit, že dvě ruce a jedny ústa jsou málo a že nás Bůh, blázínek, taky mohl stvořit dvouhlavé a čtyřruké. Přišlo sushi. Sushi ve formě kuliček. Přišly pralinky Lindt. Rozhodně doporučuju tyhle dva komponenty konzumovat dohromady. Jedná se o zásadní rautový poznatek. Je to jako jíst čokošku s wasabi. Těsně před koncem večírku (ať jste na tom jakkoli musíte odejít včas) jsem měla pocit, že jsem se stavila v zologický a snědla denní příděl potravy lachtanů a opic dohromady. Na módní akci opravdu povedená strategie, kdy se Vývařovna nají a modelka zůstane štíhlou.
A naprosto bez ironie sobě vlastní tenhle raut, kterej připravilo SOHO hodnotím deseti makronkama z deseti a budu se upřímně těšit na podzimní týden módy. No a na závěr přinášíme tematickou písničku:
Všechny fotky jsou od Martina Faltejska, který atmosféru fashion weekendu krásně zachytil tady.
P.S. Kromě pralinek Lindt se nám dostalo i mini brownies a mini pina colada řezů, který chutnaly jako devadesátky. Mňam.
I need more Dallas in my life, říkala jsem si před pár dny během náhlé krize z konstantního nicnedělání... Je úsměvné, co mě ve finále dokáže namotivovat k boji s mým největším problém (nedotahování věcí). Na tomhle pracuju už pár dní a jde to zatím moc dobře. Vedle velmi hejtovatelného postu zde jsem skoro doháčkovala svetr, vrátila lahve, uklidila byt (8x za tři dny) a přečetla knížku.
Když mi bylo pět, dívala jsem se na Dallas a přála jsem si, aby mi bylo o dvacet let víc - představovala jsem si sama sebe, jak ve flitrovanym oblečení na garden party popíjím prosecco, konverzuju o umění a zvedám obočí v momentě, kdy někdo spadne do bazénu (dva týpkové, jeden druhýmu dává tzv. kravatu), protože too much whiskey v kombinaci s poklesem akcií na burze a do toho nevyřešené osobní problémy, no znáte to.
Mimochodem, fight od 3:50 je skoro stejně dobrej jako tenhle, a to už je co říct:
Právě jsem se vrátila z večeře a kina. Jürgen, okouzlující operní režisér, mě vyzvedl, chvíli jsme řešili Mefista od Klause Manna, vtipnou historku se sochama na střeše Rudolfina z období Heydrichiády a křesťanství v díle Philipa K. Dicka. Pak jsme jeli taxíkem na Potsdammer Platz.
V taxíku:
J: So what do you fancy to eat?
H: Any suggestions?
J: Something Australian?
H: Austrian? Like schnitzel?
J: No, AUSTRALIAN. Kangaroo?
H: (ve svý hlavě) YEAH! FUCK YES!
H: (casualy) Why not.
So dallasy!
Navzdory svýmu životnímu stylu (nevěřili byste) jsem v jídle neskutečně konzervativní. Pokud vařím a nakupuju sama pro sebe, můj nákup nepřekročí deset "mých" základních surovin. Akce mě nezajímají. Lidl týdny taky ne, poněvadž už roky jim jedno a to samý, Praha, Berlín, Londýn, same shit everyday. Když se, čas od času, hodně přísně nutím k něčemu novýmu a fakt se odvážu, znamená to, že si místo borůvkový marmelády koupim ostružinovou.
Tak jsem odstartovala rautovou sezonu. Minulý týden jsem sice úspěšně doma prozevlila s pivem a seriálem Looking zahájení lidskoprávního festivalu Jeden Svět, nicméně zakončení jsem si ujet nenechala. Můj rautový timing většinou nezklame a dle našich výpočtů byla devátá hodina naprosto ideální čas (po ceremoniálu a filmu, žádný zdržování, my jsme dneska přišli na víno a večeři). Bohužel nás po vstupu do Mramorovýho sálu pražský Lucerny čekalo zhruba v kostce tohle (a mraky lidí):
Rautový fail: všechno zmizelo za 25 minut a na nás zbylo už jen pivo a víno a slané tyčinky
Rozhodli jsme se tedy večer začít (i ukončit) vínem, přehlédli jsme jak pivo, tak to bílý a zarputile se vrhli na "tohle víno červený z Lucerny, který je děsnej bolehlav" a rozhodně jsme se toho nebáli. Zásadní věc je přesná metodologie: střídačka u stolku s vínem, abyste tam nebyli podezřele často a nonšalantní popadnutí dvou kelímků je samozřejmost. Abyste měli ruce volné eventuálnímu jídlu (jsou chvíle kdy i salsa a paprikový chipsy zachrání váš večer) musíte mít propracovaný tzv. "pyramidový systém", kterým zároveň regulujete pitný režim (názorná ukázka níže):
Pitná pyramida je základ každého rautu!
Absolutním organizačním twistem bylo promítání ve 22.00, tedy jak po ceremoniálu, tak po rautu. My jsme se rozhodli věnovat pití a okázalým nenáviděním small-talku jakožto žánru. Opravdový "plot-twist" nastal někdy po desáté, když BYL RAUT NEČEKANĚ DOPLNĚN! Obložené tácy, ŘÍZKY, kuskus, ovocný i těstovinový salát. Oceňuju organizační humor a smysl pro nečekanost, je vždycky fajn, když vás ještě něco na rautu překvapí. Top večera byl kupodivu ovocný salát (k červenýmu vínu to byla taková moje osobní sangria) a variace na chačapuri/burek/listový kapsy se zelím a uzeninou. Mimochodem, schovat gastrošku s řízkama pod tác s listovým pečivem nebyl zas tak clever tah- řízkové odhalení bylo rychlé, Lumíre, můžeš na sebe být patřičně hrdý a dostáváš rautovou hvězdičku!
Jinak obsluha na baru v Lucerně byla jako vždy otřesná, ale asi tak stejně otřesná jako naše nemístný vtipy. Takže jedna jedna.
Nečekaná dějová zápletka!
Jinak bych vás ráda ujistila, že jsme byli vkusní a že jsem zahájila sezonu se ctí a se dvěma ukradenýma skleničkama v kabelce. Tahle sezona bude dobrá, cítím to!
Všichni milujeme Ikeu a kdo tvrdí, že ne, lže si do kapsy. V Ikee mám jasně daný program: nejdřív se projdu všema těma pokojíkama, bytama, vyzkouším postele, zajdu si do bufáče a někde mezi poslední postelí a první masovou koulí úspěšně zahodím seznam NEZBYTNÝCH VĚCÍ (kterej sám o sobě už obsahuje asi padesátou deku a lacinej polštářek a popadesátý ztracenou vývrtku- taky se vám tak ztrácí vývrtky?), který nutně potřebuju a pro který tam jedu a vrhám se do kompulzivního brakování celýho suterénu až po ten divnej rožek se zbožím s vadou.
Nicméně exitují jisté produkty a jistý sortiment, který je prostě srdcovka. Neříkám, že si ho koupím pokaždý (taky jsem se během těch let co jezdím do Ikey naučila odolat těm mini plyšákům za 19 kč), to bych se utopila v barevným plastu a podle počtu otvíráků na konzervy a vývrtek by si hosti mohli myslet, že mám sklony k masovýmu vraždění maskovaný do švédskýho designu. Je tu nicméně sezam signifikatních produktů, které mě provázejí/provázeli mojí životní poutí. Tady jsou:
Panáky pro děti a jejich popisek. Nelze to nemilovat, nelze tím nevybavit domácí bar. Cítíte se při pití panáků tak nějak maličko nepatřičně, asi jako když jdete v botách z dětskýho oddělení tancovat do gaybaru.
Tohle je čistá roztomilost vhodná taky na panáky. Samozřejmě pro ty majetnější, za porculán je třeba si připlatit.
Sada KALAS je pro mě srdcová. Připomíná mi moje stěhování z Barrandova na Vinohrady a mojí kamarádku a nejlepší spolubydlící Veroniku. Měly jsme KALAS misky a příbory, samozřejmě na denní užití. Ukrojí to i řízek. Když se Veronika vdala a odstěhovala, Kalas zmizel. Ještě teď mě někdy překvapí, když po otevření příborníku nevidím ty barevný plastový hady (tuším, že maličko změnili design, původní Kalas příbory byly takové zvlněné). Myslím, že si je budu zase muset dokoupit. Mimochodem, ty příbory mají bezvadnou ergonomii a misky a talířky - jak píše sama Ikea- jsou ideální i na večírky. Za mě určitě, vždycky jsem měla pro plasty v kuchyni velkou slabost a vůbec nemyslím jen dětské nádobí.
...chodila jsem po jídelně mezi stoly jako v galerii a důkladně pozorovala každý milimetr. Kohinoráci a vršovičtí důchodci mě slušně zdravili a já je taky. Jediná připomínka toho, že čas plyne je snad ten měnící se obraz nad okýnkem. Posvátný ticho jídelny narušuje jen cinkání příborů a tiché hovory. Lidé jsou tu zdvořilí. Netváří se podezřívavě. Bytosti z různých světů se tu vznáší mezi knedlíky a slazeným čajem se vzájemným respektem. I paní kuchařka je milá. A oběd vám dá i bez objednání...
Výpečky, bramborovej knedlík a červený zelí. Klasickej vývar s rýží už jsme snědla, pardon, měla jsem hlad!
Jídelnu vršovické Kohinorky, továrny na patentky a další drobnou kovovou galanterii s tradicí od počátku dvacátýho století se znakem dívčí hlavičky s patentkou místo očička, jsem měla v hledáčku už docela dlouho. Stará továrna, která stále funguje i bez zahraničního kapitálu, oprýskaná atmosféra dělnických Vršovic, kombinace zašlýho loga snad ještě z monarchie a komunistických přestaveb pro optimalizaci výroby, to všechno mě vždycky dokázalo rozechvět i jen při cestě tramvají kolem. Umírala jsem zvědavostí jak to je s jejich jídelnou.
Cesta na sobotní košt do Podkopný Lhoty na zlínsku byla vážně takový malý tuzemský dobrodružství. Asi si říkáte proč je hned v úvodu fotka prostějovskýho nebe. Taky jsem koukala. Jako správná bookerka jsem si připravila a vytiskla hezky postaru itinerář cesty s přesnými přestupy, jenže mi nikdo neřekl, že v YOLOmouci ve stejný čas na Brno nejede jen jeden, ale hned dva vlaky (z kolejí hned vedle sebe). Bohužel každej jinou cestou (jak nám později názorně ukázala paní z prostějovských levných knih), takže když nám průvodčí oznámil, že nevystoupíme v Otrokovicích, ale v Prostějově, nezbylo nic jinýho než...vystoupit v Prostějově a jet zpátky do Olomouce. Yolo.
Prostějov má fantastickou nádražku. Dokonce dvojitou- výčep a velkou restauraci i s pulty na stojáka. Jak nám prozradila sdílná paní z místních Levných knih, v sobotu se prej vaří knedle a od nádraží do města se trousí místní a nosí si nádražní vyhlášený knedle domů na oběd. Kouzelný.
Vývařovna kulturní tip na příští víkend: vodka a lahůdkové sele!
