Z PRAHY BERLÍN

Berghain je stav mysli. Stav, kdy nechcete být nikde jinde a dělat něco jinýho. A já už v takovym zenu jsem, protože Marcel Dettmann právě hraje zavírací set, já píšu tenhle článek a mám pocit, že to tak má být. 

Minule jsem se zmiňovala o tom, že potřebuju ve svém životě víc Dallasu. Spanilá jízda pokračuje i v Praze. V pátek jsem šla na zakončení Febiofestu. Hodina a půl na Žofíně se ukázala jako velmi přínosná a inspirativní. Asi rok jsem nebyla na žádné akci s rautem podmíněným plesovkama. Prostě jsem měla moc práce s děláním ještě míň užitečných věcí. O to lepší to bylo.

Lidi, o kterých se píše v Blesku performují/perforují Abbu.
Frustrace, že jsem v Praze, se nedostavila.
Žofínské transky předčily ty berghainské.
Tenká hranice mezi nejhorším a nejlepším je v podstatě PR.

Pak začal raut. Vím, že se opakuju, ale bylo to asi jako jít po roce v Čechách na ofiko akci. Jakože tak moc dobrý. Spousta nápadů a inspirace. Třeba to, že budu z jídla dělat sochy, aby příspěvky na Vývařovně nezevšedněly. Od toho jsem upustila v zápětí, když jsem viděla tu frontu. Is there a line to Berghain? Is there a line to Žofín? Nedostala jsem se ani k červený řepě.

Neměla jsem na to sílu tak moc, že jsem poprvý v životě nechala svůj doprovod, ať mi nco vybere.

...ten awkward moment, když se vrátí a vy máte pocit, že byl v showroomu Libeřských lahůdek...

...vyvážila druhá várka:

BRKAŠE NA RAUTU? To jsem ještě nikdy neviděla! Jsem absolutně nadšená, dát jedna zdaleka nevyjadřuje mou euforii!

Navíc, když máte dvě hlavní jídla na jednom talíři, můžete je vzájemně kombinovat. A to je taky super. Řízek s gulášem skvělej, ale brkaše a špecle? Tak to je snad ještě zábavnější než jíst klokaní steak.

Šetřili jsme vodu, pili jsme prosecco. Bylo ho tam fakt hodně, nejspíš mělo vyvážit doejm ze všechno ostatního, jestli chápete, co tím chci říct. To prosecco dostalo nápad zabalit svačiny a rozdávat je lidem ve Vlkovce.

Pakočka dramaturgii své rautové sezony považuje za překvapivou, já za překvapivé považuju to, kam se jde v rautování posunout. Trvalo dlouho projíst se až sem, ale dává to moc velký smysl na to, aby to nebyla pravda. Od mazání chlebů jsem se přes rauty dostala...k MAZÁNÍ CHLEBŮ. Konec je začátek. Kruh se uzavřel. 

Sobotní ráno pak přineslo další a natolik překvapivou epifanii týkající se mazání chlebů, že to tu  intuitivně nemůžu neukončit citátem z Mefista od Klause Manna:

(Počítám, že jeho plný význam mi dojde až za další čtyři roky.) 

"Jsem o našem vítězstvím přesvědčen pevněji než kdykoliv ve svém životě. 

Je-li člověk tak daleko jako já teď, už se nemýlí."