MÁM SE RÁDA - vol. II - UPEKLA JSEM SI CHLEBA

Mám se ráda, a proto nejím kupovaný hnusný pečivo. Nebo ráda bych nejedla. Většinou je to spojený s velkými výčitkami svědomí a představami o hoření v pekle a bércových vředech. Moje primární motivace kdysi byla zhubnout a bez pečiva to jde samo a hodně rychle. Teď je to spíš součástí filozofie, kterou jsem vytvořila a snažím se šířit světem, filozofie mojí duchovní školy MÁM SE RÁDA <3. Když mě tedy náš Vývařovna kamarád Míra popichoval, jak je tahle celá protilepková hysterie u lidí, co žádnou alergii na lepek nemají, trapná, musela jsem mu dát částečně za pravdu. A jelikož jsme holky rozumný a jelikož se blíží Korso Krymská, kde budeme zase vařit guláš a já už vám prostě tu šumavu k němu kupovat nebudu ---->>>> ZKUSILA JSEM UPÉCT CHLEBA.

YOLOMOUC: GASTROBIZÁR A #AFO50

Do Olomouce jsem se těšila jako malá- na jeden z nejmilejších festivalů, na příjemný a moc hezký město a na gastrobizár. Jsou víkendy, kdy je vám prostě jasný, že to nebude o vstávání v osum, běhání a smoothies (jakoby to u mě tak někdy bylo, co, měla bych se postavit tváří v tvář realitě). Že to celý bude hodně smažený, mastný, legrační a zalitý alkoholem. A bylo.

Bydleli jsme na fantastický Ubytovně Marie, která měla nejmilejšího kluka na recepci (říká se tomu na ubytovnách recepce? Nebo spíš příjem?), kterej po nás ani nechtěl depozit (ačkoli teda fakt netuším podle čeho poznal, že jsme slušný lidi) a taky překližkovou skříňku, kde byly v horním fochu šamponky a kondomy a v dolním kupa fénů, který vypadali jako koupený z nějaký zastavárny za rohem. Krom toho měla Marie rozkošnej kuřáckej balkonek ústící do pitoreskního olomouckýho vnitrobloku, kterej působil jako kombo dolního Žižkova před asanací a padesátkový bytovky a dvorku u strejdy Standy. Jo a FB ubytovny Marie, milej pane z recepce, to jsme vám zapomněli říct, to udělala tady Bára, z naší party, proto jsem se divila, že to lajkuju jen já a ona a ani admin. #lol. A jo, Bára je ta, která má strašně ráda smažený věci a dorty (trojboj U Houmra, víte?), ale narozdíl ode mně chodí do posilovny (a teď doufá, že tohle nebbude číst její táta- nebojte, už chodíme jen do Dietní jídelny!).

#1 OLOMOUC JSOU TVARŮŽKY

Tvarůžky na všem- tohle je bramborák. Teda pardon! Oficiální název je Pizza "SMRAĎOCH"- pizza po Olomoucku je teda bramborák, tvargle, hodně cibule. A prý je to i sex-friendly. Nejíte to přece pérem nebo jo?! A propos Pizza- kousek od Konviktu, tedy epicentra AFA byla jedna pultová pizzerie, otevřená do pozdních nočních hodin, která nabízela ultimátní pizzu S PÁRKEM/EXTRA SÝREM V KŮRCE!

#2 KONCEPTUÁLNÍ GASTRONOMIE PO OLOMOUCKU

Ano, tohle vykolejilo i takovýho cynika jako jsem já a málem jsem se upřímně rozplakala nad čistotou tohohle nápadu: restaurace specializovaná jen a pouze na kuřátka. Jídelák nebyl nejkratší, protože jedeš od variace na čínu až po plátek s broskví, směsi nevyjímaje, samozřejmě, ty máme přece rádi! Tenhle český gastro-koncept podporující kuřecí jatka (nejsem žádná přehnaná animalistka, ale jsem na tyhle napíchaný kuřata celkem háklivá, obzvlášť proto, že jsou povinnou součástí menu mojí maminky a prostě...je to celý spíš smutný než dobrý) je prostě- moc. Ale třeba to je celý jinak- přiznám se, nebyli jsme tam (něco si musíme nechat na příště).

PROSTŘENO PRO HOSTA 1: PROČ MILUJU LIDL (ROBYN KVAPIL)

Pár dní zpátky jsem na svý facebookový zdi, kde se často snaží pravda a láska zvítězit nad lží a nenávistí, vkus nad nevkusem, Praha nad Brnem (lol), Albert nad Billou, zahlídla bezvadnou minirecenzi na jogurt brněnskýho zastupitele (hlavní výhoda týhle funkce je jak jsem pochopila možnost oddávat lidi) a dokumentaristy Robyna Kvapila. A mezi stříháním jeho novýho dokumentu o Bakalových bytech připravovanýho pro Českou televizi jsem ho poprosila o text na téma Lidl. protože jestli něčemu všechny 3 (i Karol) věříme jako novýmu gastroevangeliu, tak je to právě Lidl. Pánbůh s náma a zlý pryč. Takže k dnešnímu prvnímu Prostřenu pro hosta usedá Robyn Kvapil.

Supermarket Lidl je poslední místo, kde se naprosto stíraj sociální rozdíly mezi lidma, který by se nikde jinde nepotkali. Pryč jsou doby, kdy měli všichni hovno a tak se ve frontě na banány potkávali lékaři a tajemníci ONV s uklízečkama. Tuhle socializační roli teď supluje Lidl. Je sice cool hodit si na FB fotku z dovolené na Bali, nebo svym novým Bentley, v reálu jsme ale pořád stejný mrdky, který otočí každou korunu a tak se v Lidlu vesele potkávaj bezdéčka, co si jdou pro čučo s předníma kreativcama z reklamek, co si sice tamtéž koupí flašku tvrdýho, ale furt ještě zbyde dost na koks "U hladového nosu", nebo v Bluelightu... 

Proto je potřeba Lidl pochválit zejména za to, že mimo tuhle funkci společenskou nezanedbává ani to primární, čili trochu chutnýho jídla. Nebudu se tady rozepisovat o shnilým mase, nebo zelenině, protože na to jsme si dostatečně zvykli ve všech supermarketech a jak říkala babička "nevíš, z čeho ztloustneš". Čili rovnou k věci: v Lidlu si teď můžete koupit jogurty značky Italiery za 10, 90 (za míň by to nezvládl ani Laďa Hruška) - zejména švestkovej a limetkovej jsou tak dobrý, že na chvilku zaženou snad u každýho pocit z jinak dost posranýho života. Pokud to zalejete pistáciovým mlíkem od Mullera (22,90 tamtéž) budete si čvachtat jak manžové z mimibazaru. To je všechno, co jsem chtěl českému národu říct. Zda.r!

F. H. PRAGER OTEVŘEL SVŮJ OBCHOD

F. H. Prager, české jablářství (nejlepší slovo), výrobce cideru a limonád, otevřel v pondělí 14. dubna v Dejvicích svůj obchod (a showroom a bar). Nebudete tomu věřit, ale já (Hannah) jsem absolutně nadšená. 

Kdykoliv se někde objevím, což je, vzhledem k tomu, že mám nepřiznané fomo, asi tak 2x denně, pořád si stěžuju, že na západě mám všechno lepší, techno tvrdší, lidi si nepotřebujou ošahávat, co mám na sobě (většna mého oblečení je ze sametu), americano si v kavárně nemusim dodělávat sama a navíc nechybí sojový mlíko, počasí je blbý jenom tady, protože v Berlíně a Londýně je celoročně na plavky, prostě drahoušek.

V Praze se nicméně objevuje víc a víc míst, kde je vše tak perfektně vymyšlené a dotažené, že mi ani nevadí, že nemám na co nadávat a užívám si celoplošný progres.

No a obchod F. H. Prager je velmi zářný příklad. Skvělý lokální produkt, krásně zabalený, má nově svoji prodejnu, která ho posílá ještě dál a výš. 

MÁM SE RÁDA vol.1 - KOPŘIVY

Po minulém ufňukaném postu si dáme trochu naděje. MÁM SE RÁDA bude o tom, že se Daniela má ráda. A třeba si podle toho něco uvaříte, nebo se i zasmějete. I když to hned s prvním tématem - kopřivama - zavání Herbářem, nebojte. Proti herbáři nic nemám (nebo spíš všechno), ale do žádných ezoterických výšin se nevznesu. A nejde o to nejíst hnusy, protože hnusy jsou někdy fajn. Ale spíš o to, že když začnete intenzivně vnímat nezvratný fakt stárnutí a třeba i komplikovaného vyrovnávání s těžšíma životníma událostma, věřte mi, že smažák s vlašákem je sice super ve tři ráno, ale v makro perspektivě vašeho pomíjívého života vám vše spíš zhoršují. Zato kopřivy jsou jako babiččino pohlazení v kombinaci s faceliftingem, co vás nic nestojí! 

No pokud je nekoupíte na Jiřáku na farmářských trzích, což jsem například sama musela loni udělat. Víc fajn je si zajet natrhat kopřivy na venkov. Ano, MIMO PRAHU. U mámy na chatě nikdy dlouho nevydržim. Přiznávám, že internet v mobilu tuhle nervozitu dost uklidnil, ale stejně mě tam většinou už po dvou hodinách chytá amok ve stylu PANEBOŽE CHYBÍ MI PRAHA TÁÁÁÁÁÁK STRÁÁÁÁÁŠNĚ MOC (mami, promiň)

asi tak

SOBOTNÍ SMĚNA: SALÁTOVNA TITBIT

Gastro program na sobotu: exkurze ve výrobně salátů Titbit. Mají diskrétní salátovnu v Nových Butovicích a saláty ve fresh chlaďáku snad v každým supermarketu, taky v Regiojetu a zakládají si na pestrosti, hledání nových receptů a dělaj ten fresh sektor zajímavější a světovější. Proč si občas nepřiplatit o dvacku víc než pořád jíst unavený caprese nebo osmou variaci na šopák (a ještě s nedobrým balkánem nebo pseudo-fetou). Po výplatě, samozřejmě.
A protože nejsem kontrolor z hygieny zajímají mě spíš jiný věci. Třeba formuláře, který každý externí návštěvník musí vyplnit. Tyfus? Paratyfus? Cesty do Afriky? Oblasti ohrožení- jatka, farmy, země třetího světa? Kontaktní čočky (ano, kontrola jestli máš obě před i po exkurzi. Představa velkýho salátovýho poplachu kvuli jedný kontaktní čočce mě v duchu pobavila. Kolik jsme už asi v životě snědli nevědomky kontaktních čoček? Třeba ve školní jídelně nebo v oblíbeným bufetu? To jsou ty otázky co mě trápí a nedají mi spát).

Dostala jsem legrační hygienický oděv, kterej vypadal jako pláštěnka, galoše, odpověděla správně na všechny otázky v dotazníku a mohla jsem jít. Tohle je přípravna. Ale našla jsem ještě zajímavější věci a místa.

VÝVAŘOVNA NA VÝLETĚ: SLIVOVICE Z PODKOPNÝ LHOTY

Domácí oběd před koštem- jo, to je voda ne slivovice, prosím!

Koncem ledna jsem našla v inboxu pozvánku. Nebyla to žádna PR suchá pozvánka na osumdesátej festival jídla na náplavce nebo v zámeckejch zahradách, nebylo to oslavný představení nesmyslýho produktu (Rama s máslem, haló?!) ani pozvánka na otvíračku hipstr bistra. Byl to spíš dopis, kterej působil jako zpráva od kamarádky se kterou jste se neviděly už pár let. Až na to, že jsem odesílatelku neznala. Tahle ztracená kámoška mě zvala do malý vesnice na Valašsku na košt místní slivovice.

O Podkopný Lhotě jsem před tím nikdy neslyšela, dokonce jsem ani nebyla ve Zlíně, za úspěch považuju, že jsem párkrát v životě přestoupila na autobusovým nádraží v Brně (poznala jsem Zvonařku i Grand) a jednou tam byla na mejdanu a probudila se někde na Veveří v cizím bytě.
A v týhle Lhotě už šestým rokem místní pod vedením Irčiny rodiny, která mi napsala asi nejlepší PR mail ve vesmíru, pořádají sousedskej košt "Co chlap vypálí a roba upeče", kterej je celej o slivovici (chlapi) a pečení (ženy, tedy po valašku roby). Volba byla jasná- pojede se na Valašsko.

Vyměnily jsme si s Irenou ještě pár mailů (proč nejezdit v balerínkách, jestli nejsme alergický na peří nebo psí chlupy, že kroj není třeba, protože být z Prahy bohatě stačí, že bude i ovar a kolikrát denně o víkendu jezdí na Podkopku autobus - 2x) a já si začala pečlivě sjíždět studijní materiály. A tím fakt nemyslím, že jsem šla do baru a vypila zásoby slivovice. Tím myslím spíš noční maratony Slovácko sa nesúdí.

A samozřejmě tohle:

VÝVAŘOVNA NA ÚROVNI PRO KAŽDÝ DEN: GOETHE INSTITUT

Goethe institut neboli Géťák je německý ostrov hned naproti slovanské vlastenecké půdě- Žofíně. Jenže narozdíl od Žofína kde vládne Zátiší group a imáž luxusu (pod vedením pana Větrovce, který má dle fotky evidentně svéraznější smysl pro humor než celá Vývařovna dohromady) tady vládne bufetová pohoda v berlínským stylu. Chtělo by se říct v německým stylu, ale myslím, že Berlín tohle vystihuje líp.

Bufet institutu je otevřený každý den od 9 do 19.00 a je přístupnej široký (i tenký, to je fór level Brno, pardon) veřejnosti. Samozřejmě, že obědový menu do 19.00 nevydrží, to dá rozum, ideální je stihnout to do dvou (nebo tu pracovat a znát paní Haničku, která vám odloží, ach). Ale i pozděj je to klidný a milý místo na kafe, koláč, obloženou housku. Docela oáza v centru města.

Celej interiér je jakousi nenucenou fúzí hip-designu a soc-oldschoolu v tom nejlepším provedení. Místo kde vanilkovej puding s piškotama jak od strejdy Standy můžete zapít Matéčkem jak z večerky v Kreuzkollnu. Hipster dream par-exellence, ještě k tomu za hubičku v centru Prahy.

Ano, je to věšák!
Detaily v interiéru se neustále mění, tohle je po celý podlaze, je to fixou a tý německý umělkyni to muselo dát hodně práce. Za pár měsíců se to zase smaže a přijde nový umčo. A jo, je to celkem hypnotický.

Ceny jsou příjemný- a hlavně PAPRIKOVEJ LUSK S RAJSKOU? To chceme všichni (a já rozhodně volím rýži).