VÝVAŘOVNA NA VÝLETĚ: SLIVOVICE Z PODKOPNÝ LHOTY

Domácí oběd před koštem- jo, to je voda ne slivovice, prosím!

Koncem ledna jsem našla v inboxu pozvánku. Nebyla to žádna PR suchá pozvánka na osumdesátej festival jídla na náplavce nebo v zámeckejch zahradách, nebylo to oslavný představení nesmyslýho produktu (Rama s máslem, haló?!) ani pozvánka na otvíračku hipstr bistra. Byl to spíš dopis, kterej působil jako zpráva od kamarádky se kterou jste se neviděly už pár let. Až na to, že jsem odesílatelku neznala. Tahle ztracená kámoška mě zvala do malý vesnice na Valašsku na košt místní slivovice.

O Podkopný Lhotě jsem před tím nikdy neslyšela, dokonce jsem ani nebyla ve Zlíně, za úspěch považuju, že jsem párkrát v životě přestoupila na autobusovým nádraží v Brně (poznala jsem Zvonařku i Grand) a jednou tam byla na mejdanu a probudila se někde na Veveří v cizím bytě.
A v týhle Lhotě už šestým rokem místní pod vedením Irčiny rodiny, která mi napsala asi nejlepší PR mail ve vesmíru, pořádají sousedskej košt "Co chlap vypálí a roba upeče", kterej je celej o slivovici (chlapi) a pečení (ženy, tedy po valašku roby). Volba byla jasná- pojede se na Valašsko.

Vyměnily jsme si s Irenou ještě pár mailů (proč nejezdit v balerínkách, jestli nejsme alergický na peří nebo psí chlupy, že kroj není třeba, protože být z Prahy bohatě stačí, že bude i ovar a kolikrát denně o víkendu jezdí na Podkopku autobus - 2x) a já si začala pečlivě sjíždět studijní materiály. A tím fakt nemyslím, že jsem šla do baru a vypila zásoby slivovice. Tím myslím spíš noční maratony Slovácko sa nesúdí.

A samozřejmě tohle:

Měla jsem měsíc na poctivej tréning. Nebudu říkat, že jsem neměla obavy. Že je to celý mystifikace, že budou lynčovat pražáky, že se opiju do němoty a budu nevkusná jako na mysliveckým bále, že to je past a ve skutečnosti nás chce unýst a držet jako rukojmí lobby Rudolfa Jelínka nebo Agroferu, která nás bude šlejškovat kosteleckýma uzeninama.
Na cestu jsem si tedy zajistila vhodný doprovod- jeho slovenský původ zmenšoval riziko přílišných humorných narážek na pražáky. Zbytek jsem vyřešit nemohla. Vstali jsme v pět ráno, nasedli do Regiojetu směr Žilina a jeli jsme na Valašsko.
Že i dokonale naplánovaná cesta se občas zvrtne jsem psala tady.

Ve Zlíně na nás čekali naši hostitelé, udělali nám guided tour po Zlíně a Slušovicích, dostali jsme kopec historek o všech hostincích a restauracích, který jsme potkali u silnice a o  místním životě. Začínala jsem věřit, že to dopadne dobře, nikdo nás neunese a my se nakonec nebudeme do Prahy chtít vrátit dobrovolně.
Ta basa slivovicocých vzorků byla první věc, kterou jsme viděli, když jsme přijeli do Podkopné Lhoty. A stalo se v co jsem nejvíc doufala: pan domácí, místní nestor pan Knedla nás ve dveřích vítal po valašsku: jedenáct dopoledne a UŽ LETĚLA PRVNÍ SLIVOVICE. Tradice já ctím.

Na koštu pak nebylo odvolání. Posazeni do první řady jsme museli okoštovat 22 vzorků. Můj osobní challenge bylo se neopít, nepozvracet a zvládnout to tentokrát se ctí- bez ostudy, spadnutí pod stůl a dalších nepřístojností (stačí, že už se nikdy nepodívám do jedný jihočeský vesničky po myslivecký vostudě). Výhoda koštu je, že máte hodně bůčku a dalších zabijačkových dobrot, který vám vystelou žaludek jak pokojíček. Taky byla nesporná výhoda nalévání si sám, takže malý panák mohl být malým bez všeobecného výsměchu valašskýho okolí.

Mezitím stačilo pár zdravotních procházek pár (centi)metrů ke stolu se sladkým od místních rob a gazdin- slivovice versus jitrnice s twistem kremrole nebo koláče (pagáče) a byla jsem nejen zase dobrá, ale i relativně střízlivá. Relativně. Samozřejmě (viz video) s každým dalším douškem přibýval můj um a měla jsem touhu popsat (nahalas) každou další slivovici příznačným přívlastkem a být velkou znalkyní. Zaručuju, že vy byste na tom nebyli jinak. Moje hodnotící karta mluví  (doslova) za všechno. Přídomky jako ovocná, zemitá, suchá nebo ostrá řeknou víc než tisíc slov. Jo, prostě jsem se maličko nechala opít. Ehm. Mimochodem- koštovaly jsme pouze tři ženy!

Najednou, ani nevím jak a bylo po všem. Teda- po koštu. Začal volný program: tombola, harmonikář a strýc Jano ze Slovenska, který nás měl tak trochu pod dohledem. Jeho dohled spočíval v nárazovým konstatování, že jsme pořád nějak podezřele střízliví načež svojí domněnku vyvracel dalšíma a dalšíma panákama slivovice. Přišla zdravotní procházka, další slivovice, pivo, další zabijačkovej talíř, místní podivín, další panák, tancování na Divokýho Billa v podání harmonikáře, Kabáti, surreálná debata a zatímco omladina odjížděla na diskošku ve Slušovicích (white party s pěnou a panáky v akci) já jsem dala procházku pod čisrým nebem a šla spát.

Je nějaký závěr? Spíš není, protože doufám, že do Podkopky se ještě podívám, protože jsem byla upřímně šťastná, že jsem potkala stoprocentně srdečný lidi, který nás nechtěli unýst ani se posmívat životu v Praze. Protože mám ráda rituály a tradice a pálení a koštování slivovice je zlatá esence života v tom nejlepším slova smyslu a protože Dědictví je jedním z mých nejoblíbenějších filmů. Poslechla jsem si spoustu historek a rodinných příběhů na pozadí úplně upřímnýho jídla a pálenky. Mimochodem, ovce na zahradě místo sekačky bych ráda doporučila každýmu. Myslím, že se to vyplatí a myslím, že Valašsko bychom v sobě měli maličko mít všichni.

Bonusová fotka neboli "pražáci na koštu".