KUTNÁ HORA, CREEPY TEEPEE A KUŘE S BROSKVÍ 2.0

Tak jde čas s Vývařovnou. Náš letní čas se pravidelně už několik let neomylně řídí v rytmu festivalu Creepy Teepee.

V roce 2011 recenzovala kutnohorský podniky Karol- tady a tady, za rok jsme se zhulily tak mocně, že post Hannah napsala až po měsíci, ale je pořád fantasticky aktuální a směju se ještě po třech letech- tady se můžete zasmát se mnou.

Před dvěma lety jsme z hulení přesedlaly spíš na alkohol a Kutná hora byla opět hodně o burgrech, Twin Peaks a Sandokanovi- tady.

Loni jsme jely s Danielou jen na závěrečnou neděli, bez hotelu a bez jídla, vystačilo nám jenom pití (ten smutnej příběh, když ve 2 ráno dojde na baru Becherovka, to by se ve Varech nestalo, takže přesedláte na vodku, au), proto nebylo co recenzovat ačkoli na recenzích kocovin bych si mohla postavit živobytí.

Letošní (pro mě 4.) Creepko jsme se vydaly pro změnu jen na pátek, tedy první den festivalu.

Jsou věci, které se nemění- už minimálně dva roky je občerstvení v areálu podle přesvědčení rodiny Hoškových jen a pouze vege (pamatuju si kdysi na kebab a na grilovaný klobásy) a afterparties mají po hlavním programu velkej prostoj a celý osazenstvo festivalu se jako jeden muž snaží telepaticky přesvědčit pořadatele, že teď už všichni chceme jen tancovat a že party prostě bude. Většinou se to povede, nakonec, bohudík, i letos. K tomu všemu přidejte neformálnost, nápoj lásky a vykulený oči obyvatel Kutný hory a luštění programu jako oblíbená kratochvíle místo sudoku. I se všema negativama, který k tomu už taky patří a vlastně bych si přišla ochuzená, kdyby to bylo jinak. Creepy je srdcovka.

Ale hezky od začátku. Když dostanu produkční rapl umím zařídit nemožný. Takhle se mi povedlo 3 dny před festivalem sehnat ubytování na bytě necelých 10 minut od areálu. Pan bytný pro nás přijel až na nádraží, nabídnul nám snídani z vlastního, uvařil kafe a pohostil štrůdlem. Mimojiný měl včely, čínský prasátka, ovce a kozlíky, kteří byli jako psi. Taky třešně obtěžkaný ovocem, meruňky, domácí vejce, plachou kočku a letitýho psa, kterej vypadal jako vyčazenej pohodář nad hrobem. Byli jsme nadšení. Sedli si pod třešen, pili jsme prosecco a chvíli byl svět báječný. Z areálu už byly slyšet první kapely.

vyčazenej pohodář

Půlroční kozlíci- velká starost pana bytného byla jak jen to udělá až je za pár bude muset podříznout, přece jen, jsou jako pejsci. Celej tenhle rurální cirkus za náma běhal jako cvičený opičky. Mě bavila představa, že by s náma šli na festival. Myslím, že Creepy by to sneslo.

Hotel Kréta naproti areálu patřil k našim stálicím- prý změnil kuchaře. To jsme se zjišťovat neodvážili po našich minulých zkušenostech (protože zkazit smažák pokládám za důmyslný vrchol nechtěného gastro-trollingu a pokládám to skoro za konceptuální zvrhlost), ale rozhodně si pořídil nový propagační materiály. Totální. Ale nepřesvědčili nás. Když narozeninovou oslavu, tak jedině v Mekáči.

V areálu letos v okýnku vařil KLUB AVU - příjemná změna. Jejich vege-kari už jsem ochutnala na blešáku v Meetfactory a patří k tomu nej co jejich kuchyň exportuje na výjezdy. Bavilo mě, že nabídka byla nejen pestrá, ale taky se točila 

během dne- přes den kari, hummus a další, večer pak nastoupilo grilování (vege) burgerů (portobello burger například). Nechyběl stánek s výborným kafem a pivovar Kocour, taky stálice festivalu.

Oproti velkým festivalům si vždycky užívám fakt, že během dne můžu jen tak sedět opodál, spokojeně jíst a pít a u toho poslouchat hudbu a z povzdálí pozorovat lidi a kapely. To je nezaplacení. Takhle jsme si spokojeně poslechli třeba Vicenu. S kari, pivem a sluníčkem v zádech.

Vrcholem dne byla Holly Herndon, kalifornská hudební experimentátorka. Předsedkyně fesťáku komunikovala s publikem live-chatem a byla jsem příjemně překvapená z toho jak její hudba může fungovat naživo.

A ačkoli mi to Daniela nevěří, hodně jsem si užila český India (další Kopáčkovo zmrtvýchvstání), dunělo mi to v břiše ještě dobrou hodinu (mezi sendvičem a proseccem). Mezitím Daniela stačila prozkoumat bar- letos bez dredatýho týpka (nikdy by mě nenapadlo, že budem cítit nostalgii po týpkovi s DREDAMA), ale s gin-tonicem za 55 kč. Pak přišla povinná návštěva Billy vedle areálu, kde nám paní v úseku uzenin odmítla deset minut před zavíračkou nakrájet prémiovou šunku (myslím, že Daniela to ustála asi jen díky proseccu v krvi), protože "kolegyňka právě vydezinfikovala kráječ" a úderem osmý odmítli vpustit poslední dva, kteří právě přišli. Mladá pokladní nezapomněla fakt, že do supermarketu chodí lidi komentovat před zákazníky a přes půl obchodu zavolala na kolegyni něco o tom, že "ty lidi jsou jak ovce". Kdybychom neměli Kutnou horu tak bychom si jí snad museli vymyslet. Mimochodem- opravdu tamní Billa zavírá všední den v osm.

O afterparty se postarali iPod djs: Mykado a dj Kurátor, kteří přežili i moje holčičí prosby o holčičí hudbu. Mimochodem- kterej hudební a uměleckej dramaturg pustil s úderem půlnoci tohle má u mě drink za nečekaný plot-twist:

Druhý den nás Kutná Hora opět nezklamala denní dávkou gastro-úletů. Chtěli jsme si totiž dát KUŘECÍ STEJK HAVAJ neboli KUŘECÍ PLÁTEK S BROSKVÍ. No a kde jinde než tady, že. Kupodivu najív centru hospodu s českou havají nebylo tak snadný jak jsme si mysleli. Ale cítili jsme, že TO TU JE. A bylo. U Žlutého kola. Kromě variací na českou restaurační devadesátkovou klasiku nabídlo Kolo i přednasranou obsluhu (jejich šéf vypadal jako šéf všech kutnohorských veklskáků), která nám hned oznámila, že na jídlo budeme dlouho čekat, protože restaurace je plná a všichni chtějí minutky. Aha, lidi chodí na sobotní oběd do restaurace, na Kutnou asi nečekaný twist.

Mimochodem, u Žlutýho kola už jsem byla v roce 2013 a jak v našem tehdejším shrnutí vzpomíná Hannah, tak mi to moc nesedlo. Aha, dobrý důvod se po dvou letech vrátit, samozřejmě.

S každou další minutou na restaurační zahrádce přibývalo neuvěřitelností: smažák v předkrmech, bláznivý alergeny, hádky v kuchyni, rozepře mezi obsluhou a kuchyní. A pak už jen hodování jako v roce 1996:

Jean se netváří nadšeně, ale s Danielou se shodli, že krokety byly to nejlepší co si mohli dát jako přílohu (smažák byl z těch rozhodně horších), Radek se sice směje, ale jeho hranolky vypadaly, že mají to nejlepší za sebou. Ovšem to nejlepší nás teprve čekalo:

KUŘECÍ KOKTEJL! Chutnal přesně tak jak vypadal. A jsem moc ráda, že nebyl krevetový. Stejně jako západně-exotické fúze na kterých postavilo meníčko spoustu restauračních zařízení (ano, to je ta "havaj" neboli kombinace masa, ovoce a smažený přílohy) po revoluci se tyhle předkrmový "koktejly" staly důležitou součástí naší polistopadový gastro-identity. Florida, Waikiki, Havaj, Havana- je to jedno. Stejně jako v barový- nebo spíš hospodský- kultuře lidi odhazovali becherovky  a zelenou s pivem jako Eva Adamová svojí důstojnost kvůli piňakoládě nebo čemukoli s curacaem a barevným deštníčem. Ještě fototapeta s exotickým ostrovem a iluze bývala dokonalá, jenže vším tím jsme si prostě museli projít. Dneska, aby člověk kuře s broskví pohledal. Můj názor na něj vystihuje Joey:

Takže co jsem si objednala já? Kuře s broskví, sýrovou omáčkou, Uhem a smaženýma bramborama. Volba snů. Teda, záleží co máte za sny.

Tady mám ještě náznak úsměvu. Rozhodně překvapivé bylo, že broskev jsem hledala mikroskopem- ano, byla tam, nakrájená na kousíčky v sýrový omáčce. Vytrolení jídlem dostalo nový rozměr. Zato Radek zažíval pravé devadesátky se zapečeným sýrem a plátkem šunky.

Trávení nám zpříjemňovala obsluha a pozorování cizích jídel- k mým vrcholům patřila variace na salát (okurka, paprika a nevím, dál) s obrovským kopcem strouhanýho eidamu. Na dezert nedošlo. A když jsme plní nových zážitků (eufemismus jídla) odcházeli (nikdo nám neopětoval pozdrav) všimli jsme si, že před vchodem na tabuli oznamují, že restaurace je zavřená "pro soukromou akci". Takže se tímto omlouváme a příště přijdeme zase, to se ví.
P.S. přijímám tipy na ten nej kuřecí stejk s broskví, hezky celou půlkou trůnící nahoře na sýru. Ať žije havaj. Život je havaj.