BERKASOVO/BAPSKA

Je tu ještě jeden rest za rok 2015. Fotky ze Srbska, kde jsem byla v říjnu na týden jako dobrovolník.

Svačina po cestě. Turek z ešusu, diskuze, jak se má správně zalívat a první polívka - k snídani.

Polní guláš s rýží. Všudypřítomné gumové rukavice.

Polívčička a noční chvilkový útěk do kuchyňky.

BILANCE 2K15 A TIPY DO NOVÝHO ROKU

A je po všem. Kapří hlavy vyvařený, tuny bramborových salátů zahučely ve vortexu našich trávicích traktů a vy jen sedíte s cukrovím (který jste neupekli vy) u stromečku a marně přemítáte nad tím jak je možný, že pokaždý je ten nejlepší záměr totální fiasko.

Ano, letošní rok, kterej bohudíky uplynul poměrně rychle bych charakterizovala každoročním sysifofským snažením mojí maminky o to dát mi skvělej dárek. Jak se jí to od mojí puberty nedaří je až komický, letos jsem dostala bezvadný prostěradlo (česká kvalita, značka "šťastný domov", koťátko v logu, všechno hrálo do karet) kupříkladu, žel bohu maminku ani ve snu nenapadlo, že ta moje nová postel je dvakrát tak větší než studentský singl lůžko. A tak je to se vším.

HANNAH V LONDÝNĚ XIII: LAST CHRISTMAS

Vánoce 2014 jsem strávila v Londýně. Většinu času jsem strávila sama, v úplně tichém domě, a koukala se na filmy - až na 25.12., kdy jsem pomáhala v útulku pro lidi bez domova ve čtvrti Islington. Poprvé jsem měla tradiční anglickou vánoční večeři. Hodně zvláštní příležitost, řekla bych. Ještě hlubší dojem než celá tahle zkušenost na mě udělala zakladatelka Shelter From The Storm, Sheila, se kterou jsem se rozhodla udělat rozhovor původně pro Nový Prostor. Protože jsem ale většinu roku 2015 nebyla schopná nic a napsat a odevzdat včas, z publikování sešlo. 

Dost mě to mrzelo, především z úcty k Sheile, času, co věnovala nahrání rozhovoru i její úžasné práci obecně.

Takže tady to je:

Ubrus na jednom ze stolů v jídelně/obývacím pokoji.

Chcete­li z energické Sheily Scott, zakladatelky útulku Shelter From The Storm (Úkryt před bouří) dostat lítostivé skuhrání nad klíčovými sociálně­ekonomickými problémy současného Londýna, neuspějete. Odpoví stručně, rázně, nenechá se rozházet a neztrácí čas – svou pozornost, energii i pochopení totiž směřuje ke každému jednotlivci bez domova, který měl to štěstí, že na něj vyšlo místo. Útulek s kapacitou 44 lidí založila před sedmi lety z čistého popudu. „Velká témata“ přechází, ale malý úspěch každého, kdo přišel do Shelteru pro pomoc, vyzdvihuje s neuvěřitelným nadšením. A zdá se, že ví, co dělá – její „attitude“ vrátila do normálního života přes stovku lidí. 

Sheilo, hned z kraje se zeptám, jak Shelter vznikl. 

 Začali jsme v roce 2007, jednou nocí v kryptě kostela. Víte, zaráželo mě, že Islington je v zásadě prosperující čtvrť, ve které se však vyskytují velmi chudé oázy. Najdete tu krásná gregoriánská náměstí, ale při vstupu do supermarketu přeskakujete spící lidi bez domova. 

Nyní fungujete téměř osm let. Během té doby jste více než sto lidem pomohli najít stálé bydlení či zaměstnání... 

To je a bude naším hlavním záměrem. 

Začněme tedy od začátku. Jak u vás může někdo požádat o pomoc, jak celý proces funguje? 

Nelze se u nás jen tak objevit. Vždy musí jít o osobu bez domova, která má alespoň nějakou referenci. Přijímáme na základě doporučení z nemocnic, policejních stanic, denních center a velkých charitativních organizací. Najdete u nás mnoho obětí domácího násilí či obchodu s bílým masem, ale i ty musí být bez domova. 

Z bezpečnostních důvodů? 

Ano, potřebujeme se alespoň nějak pojistit proti možným rizikům. 

Máte zde něco jako čekací listinu? 

Nic takového nemáme. Jakmile se uvolní lůžko, ihned se obsadí. Máme nějakých 20 telefonů denně, zda nemáme volno. 

...a něco jako průměrnou délku pobytu? 

Řekněme 28 dní. Lidé tu zůstávají, dokud potřebují. Dokud si nenaspoří na nájem a kauci a nenajdou si stálé zaměstnání. 

Pokud tedy u vás člověk bez domova dostane lůžko, co následuje? V čem konkrétně spočívá vaše pomoc? 

Když přijde, prověříme ho a zjistíme, co vlastně potřebuje. Pomůžeme mu dát dohromady životopis a najít práci, poté i bydlení. Potřebuje­li právní pomoc, zprostředkujeme ji přes právnické poradny fungující pro bono, případně zprostředkujeme kontakt s dětmi, které skončily v náhradní péči. Má­li zdravotní problém, obstaráme komunikaci s NHS (National Health System, Národní Zdravotní Systém, pozn. red) a lékaře. Pokud má potenciální zaměstnavatel problém přijmout osobu bez domova, zaručíme se za ni. Poradíme, jak se prezentovat u přijímacího pohovoru, dáme mu vhodné oblečení, dokonce i dohlížíme na to, aby se do práce vypravil včas. A v neposlední řadě poskytujeme korespondenční adresu, díky které dosáhnou na příspěvky a která je z byrokratického hlediska nezbytná. 

O jakou práci se většinou jedná? 

Na stavbě, jako ochranka anebo v pohostinství. Například spolupracujeme s řetězci Pret-a-­Manger a Costa. 

Jsou nadnárodní řetězce působící v Británii skutečně takto společensky odpovědné? 

Ne všechny, kéž by jich bylo víc. A upřímně řečeno, většinou jde stejně o zaměstnání za minimální mzdu, ze které je v Londýně mimořádně těžké vyžít. 

Jak funguje Shelter z ekonomického hlediska? 

Deset liber na osobu a den. Z toho platíme jídlo, nájem – ano, prostory si regulérně pronajímáme, pojištění, energie, dodávku, plat pro mě a mého asistenta Matta, vše se vejde do téhle částky. Musím říct, že je to senzační. Vybíráme příspěvky a vše z nich hradíme. Vždy hledáme co nejekonomičtější řešení. Vedle mě a Matta tu nejsou žádní další zaměstnanci – pomáhají nám naši úžasní dobrovolníci. Rosteme, měníme se, jsme otevření změnám a kreativnímu růstu. U charitativní organizace by tohle mělo být běžné. 

Jsem vážně ohromená. Lze na tak malé ploše zorganizovat 44 lidí? 

Je to těžké, ale není to nereálné. Někteří mají práci, a tak sem chodí v podstatě jen přespat do doby, než si našetří na kauci a nájem. Někteří však mají v životě velký chaos, potýkají se se závislostmi, mají předepsaný metadon a potřebují větší monitorování, ale vše s pomocí dobrovolníků zvládáme. 

Na jaké překážky narážíte? Co vás nejvíce rozčiluje? 

Někteří zaměstnavatelé odmítají přijímat osoby bez domova. S tím nenaděláte nic. Ale ta všudypřítomná nespravedlnost, ta je skutečně velmi depresivní. Tím myslím právě platy v pohostinství či na stavbě. Není důvod, proč by měli lidé za práci dostávat tak málo. Není důvod, až na hamižnost zaměstnavatelů, kteří je odírají. 

Neúměrnost minimální mzdy jste zmínila již několikrát... 

Po třiceti hodinách práce týdně si odnesete domů 190 až 200 liber. Minimálně sto liber dáte za pokoj, a to ještě v lepším případě, dalších deset za energie. Třicet za dopravu. Deset liber padne na telefon, bez kterého v zaměstnání, ve kterém se neustále prohazují směny, nemůžete fungovat. Jsme na stopadesáti librách. Zbývá pouhých čtyřicet až padesát na jídlo, oblečení a další výdaje. Rok 2015 by měl být rokem boje za levnější nájmy a living wage (minimal wage, minimální mzda stanovená zákonem činí 6,50 liber na hodinu, living wage, neboli mzda odpovídající důstojnému životu je celostátně vypočítána na 7,85 a na území Londýna dokonce na 9,15 liber, pozn. red.) 

Londýn se mění rychleji než jakékoliv jiné místo v Evropě. Zaznamenala jste za oněch sedm let nějakou změnu napříč těmi, co vaši pomoc potřebují? 

Zkraje tu byli především muži ve středním věku trpící alkoholismem a jinými závislostmi. Teď se více a více objevují případy mužů ze střední Evropy, kteří načerno pracovali na stavbě a s narůstajícím věkem už na práci nestačí. Od legislativní změny z dubna 2014 občané EU nemají nárok na podporu, tudíž musí pracovat. Jejich rodina o ně přestane stát ve chvíli, kdy nemůžou domů posílat peníze a to jejich život velmi komplikuje. Dále pak narůstající fenomén working poor, lidé odsud, kteří celý život pracovali za minimální mzdu – před sedmi lety byste je u nás ještě nenašla. Stejně jako studenty, které jejich rodiny už nezvládají živit. 

Dělají vám vaši hosté radost? 

Nekonečnou. A neustále. Spousta z nich se za život setkala s neuvěřitelnými krutostmi. Třeba týrané, obřezané ženy, které utekly ze své země a nemůžou se vrátit. A stejně se všichni drží. Stejně ráno vstanou, sejdou se s právníkem, dávají si dohromady životopis, ucházejí se o práci. Jejich odhodlání znovu se prosadit ve světě, který je odsunul na úplný okraj, je inspirativní a prostě úžasné. 

Poslední otázka. Máte nějaké předsevzetí do budoucna? 

Na nic takového nehraju, stejně jako na čísla, která máme přitom velice příznivá. I nadále chceme zastávat naši úlohu – poskytnout místo, kam můžou přijít pro pomoc lidé v podstatě z celého světa. Vždy pro nás byli důležití jedinci a jejich problémy. A každý povedený návrat do život je pro nás zázrak. To je to, co tu děláme. Naše charita. To jsme my.

Sheila a její chráněnci.

SHELTER FROM THE STORM - ODKAZ TADY

MILOVNICE SMAŽÁKU VS. JÍDLO V JAPONSKU

Moje nejoblíbenější jídlo je smažák. Úplně nejlíp chutná, když přijedete z nějaké hodně exotické země jako je třeba Japonsko. Po návštěvě těchto končin mi Thajsko připadá zhruba tolik cizokrajiné jako jižní Morava. Zde je návod chuťových buněk českého burana pro přežití v rodné zemi Tomia Okamury.

Zdroj: facebook.com, osobní archiv

Dnešní témata:

# cementová zmrzlina

# nej rybí trhy

# tříchodové menu z automatu

# země hranaté pizzy

# nonstop (party) večerky

# UHO 

# bar ze Ztraceno v překladu

DÁMA S HERMELÍNEM

Promiň, Hannah, ale hranostaj na šířku nic moc!

Už od gymnaziálních let je miluju. Hermelíny. Sýry s plísní. Camemberty, falešný camemberty. Krále sýrů i ty poslední fejkový trhany mezi hermelíny. Svýho času jsem jich do sebe byla schopná při chuti natlačit dost. Na posezení. Nelžu slova půl, kamarádky z gymplu u "Tří géček" (to je prosím opravdu gympl a ne čtyřková knajpa, toho času jsme chodili "Na Růžek") vám to potvrdí. Dokonce mi říkaly "Dáma s hermelínem" (a to je fakt hranostaj).

Nakládanej hermelín bylo taky moje nejoblíbenější studentský jídlo, když pražská kavárna byla ještě v plenkách- Krásný ztráty a další podniky jsme tehdy hodnotili nejen levným pivem a vínem, ale taky kolísající kvalitou nakláďáku.

Pak nastala doba hermelínového temna. Objevila jsem jiný věci, třeba utopence, hummus a Becherovku. Hermelín mě na nějakých pár let přešel.

Jenže v životě ženy nastanou chvíle kdy kvalitní víno ustupuje kvalitnímu hermelínu. S čím a za jakých okolností můžete skoro ve třiceti párovat Poezii bílou?

KDYŽ NEMÁ CHARAKTER

Pozve vás na večírek, vernisáž (který prostě k smrti nesnášíte) nebo jinou podobnou společensky náročnou akci. Vy se dvě hodiny převlíkáte, malujete a na baru se za jeho galantní asistence cinknete jenom tak decentně, abyste byla přijatelně roztomilá a nebyla z celý tak trošku debilní situace nervozní. Dělá na vás oči a pak se omluví a odejde s kamarádama. To jsou večery kdy cestou domů ve večerce za poslední zbytky výplaty koupíte lahev vína a hermelín. S charakterem. Protože když už ho nemá vaše rande, ať ho má vaše večeře.

BUDE KONEC GASTRO-ROKU (BOHEMKA, CHLEBÍČKY A BIZÁR JAKO ŽIVOTNÍ STYL)

Blíží se konec roku, kterej utekl až nečekaně rychle. Nevím jak váš, ale můj (a troufám si říct, že náš) byl fakt jízda temnými i třpytivými zákoutími toho nejbizarnějšího co nám tenhle život může nabídnout: Povaleč, dredy, labradoři, bláto a nechtěný kouzlou pohraničí. Nebo třeba bleskový rozhodnutí odjet na víkend do Benátek. Prosecco. Bohemka. Nový práce. Nový školní jídelny. Starý bufáče. Ani jeden žaludeční vřed. Občas zácpa. Hodně kocovin. Ještě víc morálních kocovin. Hodně rautů. Ještě víc blbýho bílýho vína. Celá série Hříchů pro pátera Knoxe.Luxusní bary i exkluzivní pajzly. Objevení Antoníčka. Krokety. Umění a chipsy. Přemýtání nad životem. Gejzíry Becherovek. Naše Vývařovna narozeniny. Ztracený vejce i ztracený kluci. Zatracený vejce, zatracený kluci. Zkusila jsem si život kuchařky. Několikrát ztratila nervy, důstojnost i rozum. A pak je zase našla. Články pro pani v Glancu i pro děcka internetu v třistašedesátce. Nový kamarádi. Nejlepší kamarádi. Pizza a seriály v posteli. Braník. Nový tetování. Instagram. Vožralá ženská. Bláznová ženská. Dlouhá řada indiánků. Norma je novej Lidl. Recenze restaurací. Hodně smažáků. Život jako rautové víno: poezie bílá.
Asi už jsem tak stará, že normálně bilancuju?
Možná.
A co jako?
Do konce roku ještě zbývá měsíc. Nebudu si dávat předsevzetí do novýho roku, ale dám si je do konce toho stávajícího. A hezky popořadě:

Ať je ten poslední měsíc tohohle roku jako jedna velká reklama na Bohemku:


Ať mě i nadále provází Eva Adamová:

(Ať pokud možno ani na jednom vánočním večírku nezpívám)