Před hodinou jsem se vzbudila. Před spaním jsem do sebe v kuchyni se spolubydlící ještě nalila jeden Cordial-ginger, abych zahnala případný noční můry Pauhofový a Markovicze naklíčovanejch do blbě vymodelovanejch krbovejch plamenů. Život byl tentokrát spíš au než raut. Kocovinu mám spíš morální a ještě mi hlavě rezonuje nejen ten šílenej českej posynchron, ale hlavně nejšpatnější filmová hudba za hodně dlouhou dobu.
Samozřejmě, že na premiéru jsme šly plný předsudků, je v tom taková malá vnitřní naděje, že na konci dne třeba zjistíme, že jsme se nemusely obávat nejhoršího a že to třeba něco zachrání. Třeba špatný film povznese pohádkový raut. No, nestalo se. Ano, hlavu z prdele jsme si vytáhly, ale musely jsme obě konstatovat, že realita mimo bublinu prostředí ve kterým se běžně pohybujeme, není realitou ve které bychom chtěly žít. Nicméně tyto setkání třetího druhu jsou velice poučné.
Film bych osobně zhodnotila už jen jeho "slavnostním" uvedením. V multiplexu nataženej červenej koberec plnej, Libor Bouček balancuje na hranici společenského humoru vzor ranní show Evropy dvě a slavnostního očekávání, vyvolává si k sobě pod obří plátno celý štáb, bodře konverzuje, neváhá předvést šarmantní angličtinu a překladatelský skills v jednom. Nicméně forbína před plátnem kde defilují hvězdy a Libor není nijak zvlášť osvícená, takže z toho máme spíš hovno (asi je to tak dobře) a jako bonbonek za celou touhle přehlídkou na tom obrovském plátně v nekonečné smyčce defilují produktový videa a fotky nejrůznějších sponzorů. Ano, už dlouho jsem nezažila nic bizarnějšího než lesklou pleš Soukupa vážně a slavnostně se uklánějící před dojatým (to bylo ještě před tím než nás Renč ubil svým umem) publikem na pozadí neméně lesknoucího se pozadí polonahý cvičenky zvedající činku ve fitku. Smyčka- výrobní pás proteinových tyčinek- usměvaví lidé oblečení jako z Cosmíčka 2005 nešikovně pózují před autem jisté taxislužby-aerobic- zvedání činek- upocený svalnatý zadek.
