ZÁKLADNÍ ŠKOLA FRANTIŠKY PLAMÍNKOVÉ

Konečně zpátky ve škole. Aby nedošlo k mýlce, tohle není věta z nějaký holčičí je-mi-skoro-třicet verze "Vrať se do hrobu" (I když...jsem teď spíš Milan Steindler než Tina Fay). Ani taková ta nostalgie po pár vínech na třídním srazu (tomu ze základky se úspěšně vyhýbám, mohlo by se tam vyskytovat až nebezpečně moc mimin a těhulí, au). Jen mám prostě ráda vůni školní jídelny. Taky její specifický zvuky. A ze všeho nejradši tam jím (překvapení, co). Za svých dvacetdevět let jsem prošla několika zásadníma školníma jídelnama.

První byla kuchyňka s jídelničkou na základce. Základní církevní škola sester Voršilek. Ta mini jídelna v přízemí se vlastně využívala jen prvních pár let co jsem do školy chodila a ne uplně jako jídlena. Sestřičky nás tam učily vařit v hodinnách rodinky (špagety byly už v osmi letech můj majstrštyk). Tehdy se to tak dělalo. Stejně jako se nechávaly celý třídy očkovat v tělocvičně na TBC. Nebo jako se dělaly protidrogový prevence na kterých vám bejvalej feťák vyprávěl jak na piku řídil tramvaj. True story.

Další školní jídelna byla pár let na prvním stupni ta na základce ve Vojtěšský ulici. Tam jsem dělala poprvý mlejnek, zatoužila jednou ve frontě stát se skautkou a v bufetovým okýnku si pravidelně kupovala pěnový bombony ve tvaru velkejch myší. Ještě teď z toho mám díry v žaludku.

Milá jídelna byla ta v Černý ulici u dominikánek. Řádový sestry mě provázely celou základku. Mimochodem, nedávno jsem se dozvěděla, že z "děcek z církváče" vyroste prej to nejhorší. Dobrý vědět. Díky za důvěru, proberu to se svojí terapeutkou (pizza z Papacipolla).

Když se lámal první a druhej stupeň základky postavili nám u Voršil fungl novou moderní vysokokapacitní jídelnu. Šéfoval tomu nadnárodní Eurest a mě se otevřely úplně nový hranice jídelního stravování: 3 jídla, dvě polívky, salátovej bar a chlaďák s ovocným salátem nebo postmix. Fakin postmix. Postmoderna školní jídelny. Úplně se nám z toho točila hlava a zvyšovala hladina bílýho cukru.

Jistě nejzábavnější byla naše jídelna na víceletým gymnáziu v Bohnicích. Separé budova přesně na pomezí dvou obrovských paneláků propojených soustavou chodeb a areálem psychiatrický léčebny. Myslím, že poloha naší gymnaziální jídelny ji přesně definovala. Normalizace a čirý šílenství. Soustava předem definovaných kuchařek: ta zlá, ta hodná, ta upocená, ta s knírkem. Kromě UHA a sladkýho čaje z granulí jsme se vždycky vespolek těšili na místní opus magnum: bohničínu. Kuchařskej copywriting už tehdy dosáhl svýho vrcholu a dosud nebyl pokořen.

Teď se do školních jídelen dobrovolně vracím. V kolektivním prožitku někdy dobrýho a někdy otřesnýho jídla hledám svojí životní rovnováhu, uklidňuje mě to neměnné schéma. Porád lepší než motivační knížky a Paolo Coelho.

"Nováku, můžeš s sebou hodit? Můžeš už to prosimtě dojíst? Seš zase poslední, všichni na tebe čekáme. Poslední jako vždycky. Jako ve všem."
Ani v roce 2015 se pedagogickej dozor nemění. I v příštích deseti-dvaceti letech zajistí "pančelky" pravidelný příliv třicátníků do kanclů soukromých psychoterapeutů. Nebo se malej Novák zatne, vystuduje dobrou vysokou a jednou si nás všechny, jak tady sedíme u masa, omáčky a rejže, koupí?

Ve Františce Plamínkový je všechno jak má být. Snad jen fakt, že děti mají školní uniformy (což byl na základce můj sen, ale spíš jsem jen moc četla japonský holčičí manga). Skvadra kuchařek a pančelek je naprosto modelová. Šéfka je nekompromisní, přísná a má přesně ten votřesnej typ melíru, kterým se "voživujou" účesy ve všech okresních městech od Hostivaře dál (to není překlep). A samozřejmě knírek. Nepřekvapí fakt, že KLUCI DOSTÁVAJÍ VĚTŠÍ PORCE. Pravidelně o jeden houskovej knedlík. Reklamace se nepřijímají. A taky se nepřidává. Přirozeně.

Dospělí hosti sedí vzadu. Naprosto skvělá observační poloha. Můžete sledovat dětskou logiku "u cant sit with us" v praxi. Nepřekvapí atmosféru navozující gastro-zátiší na obrazech. Ani náhodné seskupení palem a tchýniných jazyků.

Uklidňující fakt je, že jídlo se takřka nemění. Dýňová polívka chutná jako rajská. Uho je standartně dobrý, podle nálady (pani kuchařky s melírem). Rajská je vždycky dobrá. Což je univerzální pravidlo, který se řídí pouze preferencí "sladší-kyselejší". Někdy je dezert (pribiňáček v mističce) a to jsou takový ty drobnosti, který vás za šedesátosm korun dokážou dojmout. Stejně jako granulovanej čaj v barelu. Brečim.
Taky brečim, když vidím důchodkyně s jídlonosičem. Mám ve frontě vždycky chuť je obejmout a ukázat jim moje tetování (ale pak mi dojde, že by mě asi hnaly svinským krokem, takhle "si hyzdit tělo").

Pokud nemáš čip, oběd se vydává na korálek. Který si za zmíněných 68 korun můžete koupit u paní hospodářky. Ještě jednou. Na korálek. Taky už brečíte?