Vývařovna: HOLEŠOVICKÁ TRŽNICE: STARÝ BUFET V NOVÉM (SKORO)

Série životních náhod (Náhoda? Nemyslím si..) mě tento týden dovedla po půl roce konečně zase do Holešovické tržnice. Když se konečně sžijete s telefonem o velikosti menší televize, kterej konečně fotí decentně i v rukou takovýho technickýho antitalenta jako jsem já, tak je logický, že se musí rozbít. Navíc pokud ho mám na splátky, žejo. Asi mám nějak pokřivenou čáru života. takže zatímco jsem kontemplovala ve "Falešným jezeře" Heleny Hladilový v Prezidenským salónku ve Veletržáku, tak můj Vodafone telefon položený na zábradlí se rozhodl si odskočit. Do třímetrovýho voidu. Křus. Jaká jsem lemra ovše dokazuje spíš to, že mi už pár měsíců ležel doma můj druhý telefon (mimochodem k reklamaci po 3 měsících používání, vopravdu Acer nedoporučuju ani za trest), který jsem donesla reklamovat až po volným pádu mýho nesplacenýho Vodafonu, Bože, ty to vidíš a nesoudíš mě, že ne?

Konec omáčky (gastro oslím můstkem se přeneseme k omáčce jiné, lepší než můj posranej život)- musela jsem prostě jít do Alzy, což jsem se rozhodla spojit s příjemným, tedy podle mě nejlepším Pho ve městě v mastným bufíku en-plain-air mezi kartonovýma stánkama s nevkusnýma plesovkama, kesrama a asijskýma snapbackama.

Jaký bylo moje překvapení, když jsem na bufíčku našla ceduli, která informovala o přesunu do budovy bývalý pizzerie Mercato a taky informovala o novém jméně a titulu restaurace. Things are big in Holešovice, evidentně.

Trošku mě zamrzelo, že můj oblíbenej bufíček ztratí punc tržiště a obědvání na umaštěný lavici a mžourání do sluníčka na čerstvým vzduchu, nicméně musím říct, že v bývalý pizzerii si taky zachoval pár bufetových atributů, naštěstí. Ačkoli už k tomu nebude patřit tržnocovej soundtrack featuring reklamy na zlevněný maso a novinky v Normě (kde je mimochodem boží pult se sekanou, just sayin´)

Jmenovitě:

1) tácy

2) odkládač na tácy

Nechtěně DIY působí interiér, který si zachoval prvky pizzerie a sfúzoval je s prvky asijský lidovky, vtipný mi přijde i zachování původního štítu s cedulí "Mercato". Připadala jsem si jako při prohibici. Oběhla jsem celou budovu ve snaze najít vchod nebo nějakej popisek, našla jsem až zepředu (d-doing!) a byl to ten původní, ve skleněný vitrínce byl jen vytištěný rozvrh otvírací doby. Už o poznání méně punkový je systém "pípáků", který znám z indickýho chainu na Flóře. Objednáte si a dostanete pípák, který začne vibrovat, pískat a vůbec se tak nepříjemně mrcasit ve chvíli kdy je vaše objednávka ready. Nenutím, chápu, ale o kolik by bylo roztomilejší zkusit třeba v bufíku "starbucksovou" metodu, která používá jména? Přineslo by to mraky legračních příhod. Ale možná lidi nechtějí v životě tolik legrace? Nevím. Já bych k obědu humor uvítala. Asi vás to nepřekvapí.

Když je jídlo ready zajdete si pro tác k druhýmu baru kde je asijská slečna, která vám podle instrukcí polívku okoření, olimetuje. Nevýhodný mi to přijde u mojí oblíbený Srirachy, kterou prostě chci mít na stole a postupně polívku ostřit a ostřit. Mám prostě svoje návyky a metodiku a starýho psa (kočku) novým kouskům nenaučíš. Nevím jestli to mají v rámci šetření, ale já jsem si v nestřežený chvíli pro lahev omáčky došla. V celý jídelně byla totiž volně jen jedna a byl o ní značký boj. Uzmula jsme si jí pro sebe, ale když jsem si odskočila jen za roh z dohledu pro rychlej závitek do ruky, pár co vypadal jako od stánků na levnou krásu (Holešovická tržnice diktuje bokovky a kšiltovky) mi ji pohotově čmajzla pro sebe. Sorry, ale tohle je vážný! Moje Sriracha je moje! Rozumíme si?

Házela jsem po nich hodně ošklivý pohledy a pak jsem si řekla "a dost" a šla si vzít další na pult k číšnici. A bylo.

Ok, uznávám, že někdy ten o pár pixelů lepší foťák, kterej umí i - omg- OSTŘIT není na škodu.

Když nemůžu ostřit objektivem, tak aspoň o to víc ostřím omáčkou, život je sriracha...

Skvělý je, že Pho je tu pořád skvělý. Mistrovský. Jediný co chybí jsou čerstvý bylinky navrch, ale je to jídelna s odkladačem, takže na to sere pes (kočka). Důležitý je si umět vybojovat omáčku. Protože jestli o něco v životě fakt jde, tak to není funkční mobil, dluhy nebo splátky co vám utíkaj jak mládí po třicítce ani kluk do kterýho jste zabouchlá, ale, probůh, je to Sriracha