KOCOUR MISKEŠ

Před pár hodinami umřel můj kocour Mikeš. Bylo mu asi 18 let a svých posledních deset strávil jako moje všechno. Měl silnou povahu, jak už to u velkých černých kocourů bývá a nebylo to s ním vždycky nejsnazší. Ale já jsem nikdy nebyla pejskař, a že kočičí láska bolí, to není žádný tajemství.

Mikeš se mnou překonal za dekádu několik rozchodů (s muži) a měl na kontě zničení nejen koženého gauče u mojí matky, ale také rok starého drahého gauče u mě doma, který jsem doplatila poslední splátkou až měsíc po jeho vyhození. Ráda bych těmto sabotážím zpětně přiznala vyšší cíl, princip…buď projevení jeho vkusu, nebo naopak morální problém s půjčkami. Píšu si za uši, Mikeši.

Kdysi jsem četla na blogu 1000 věcí, co mě serou krásné rozloučení s kocourem, které ted nemám sílu hledat, a dnes večer jsem si při vzpomínce na tento příspěvek rozhodla vám o něm něco napsat. Řekly jsme ted několikrát v různých rozhovorech, že Vývařovna je hlavně blog o nás a o tom, jak v našich životech taky jíme. No i s Mikešem jsme jedli a gurmánsky nás pojila především láska k balkánu.

Ano, balkánu s malým b. Žiju podle rovnice jídlo s balkánským sýrem = dobré jídlo. Vlastně pokaždé (i ted) naleznete v mojí lednici balkánský sýr, neotevřený, načatý nebo prošlý. Dávám ho na všechno, na steak, do salátu (do každého) i do polévky a dávala jsem ho i kocourovi. Zbožňoval ho. Jiný sýr vlastně ani nejedl. Já si prostě musela před deseti lety v útulku vybrat právě kocoura, co se mnou bude sdílet lásku k přesolenému českému sýru.

Můj kluk během čekání na veterináře šel nakoupit do Billy a přinesl rajčata a balkán. Udělali jsme si šopák, abych si naší oblíbenou klasikou aspoň trochu uklidnili nervy. Bylo to naprosto nevědomky, ta souvislost mi došla, až když jsem dostala chuť vám o Mikešovi napsat a styděla jsem se napsat jen „umřel mi kocour, jsem z toho úplně v prdeli, protože byl spíš jako můj táta s mým dítětem dohromady“. Ten kocour měl prostě rád balkán a to se sem už hodí.

RestInCatsHeaven, Mikeši <3 

z tisíce našich společných fotek jsem vybrala tuhle, Vánoce 2009 s mojí spící mámou v pozadí

ŽIVOT JE RAUT: KARMA VRACÍ ÚDER ANEB FEBIOFEST A GOOGLE

Uvítací jednohubky Googlu. nejlepší appka? Jednoznačně chlebíček a vyhledávač rautů!

Že je život občas au a občas raut všichni víme. Je teprve středa, končí březen, Magnesia litera za dvěřma, daňový přiznání vám dejchá za krk jako smrt a navíc zjišťujete, že vám nějak podezřele roste zadek. Ovšem na to, jak by všechno mohlo být absolutně hrozný a já bejt hysteričtější než Bridget Jones před rozvodem a s PMS, je mi vlastně blaze. Proč? Tak za prvý nejsem Dita Pé (jakože mi neleží v posteli Marek Prchal, bohudíky) a hlavně, protože chci žít raut a ne au. Je to jako cvičení z motivační příručky (možná je načase založit vlastní kult a stát se vůdkyní sekty uctívačů chlebíčků).

A raut, ten já tedy neváhám pořádně vytahat za pačesy. A obzlášť mě blaží, že laťka je nastavená docela vysoko!

FEBIO FEST: PREMIÉRA MEANANDROS ET THAIS

Není nad to, když přijde nečekaná pozvánka na premiéru. Jo a mimochodem pak je asi raut. Ale vypadá to, že to bude na hovno, možná víno a nějakej chlebíček. Podobně kusý informace jsem dostávala v průběhu celýho dne. No, film překvapil podobně jako raut a já jsem strašně ráda, že se tyhle překvápka dějou.

GASTRO VRAŽDA, NAPSALA

Ahoj, dneska si zase neodpustím odvést pozornost od globálních problémů lidstva, které tak brilantně shrnuje Hannah. Svět je jeden velkej obraz od Hieronyma Bosche a já jsem vzhůru nohama zavřená v nějakým obrovským červivým jablku, který plave v močálu a celý se to děje nohama vzhůru. Prostě jsem čím dál tím víc tzv. v systému a jako každá správná bílá středoevropanka, která ještě zatím má na jídlo (stravenky FTW), ale nikdy neví kdy se tohle celý naprosto posere (a s důchodem samozřejmě nepočítá) ŘEŠÍM PŘEVÁŽNĚ SEBE (a někdy i svojí kočku).
No a co. Stejně jako se nikdo tak dobře nezasměje vašemu vtipu jako vy sami i řešení sebe sama je nejlepší tzv. z první ruky. A tak to tentokrát bude o takovým gastro-loučení. Ať už někdo dává sbohem a šáteček (povidlovej) vám nebo vy důsledkem neřešitelných problémů prvního světa dojdete k závěru, že jediná možná cesta momentálně je plánovaná sebevražda gothajem.
Poslední dobou mi dochází, že uplatit mě jídlem je vlastně strašně snadná taktika. Donýst mi na poslední schůzku čokoládu nebo sklenici burákovýho másla se zdá jako win-win situace. Když zaklapnou dveře, bulim, ale aspoň se moje hysterický hýkání dá zmírnit přesně tímhle. Dobrej pokus.
Kdybych byla prozíravější mohlo mě napadnout blogovat o něčem co mám minimálně tak ráda jako jídlo, třeba, co já vím, o pěnezích? Z dramatických rozchodů bych tudíž vycházela ve finále pomalu jako milionářka.
Ale samozřejmě, jsem pozitivní a proto jsem si sestavila ze seznamu nezdarů aspoň takový žebříček tipů. Tipů na zatím nevydařené sebevraždy skrz jídlo.
(Rakovina tlustého střeva likes this)

1) GOTHAJ A TAVEŇÁK Z ALBERTA (Z ŘADY PRO SOCKY)
Myslím, že tohle je něco jako noční můra Dity P. nebo lidí z Ambiente. Velká žranice na který jste nuceni ujíst se k smrti laciným gothajem diskutabilního původu z nejnuznějšího Alberta celý Prahy (ano, ten na Muzeu) a přikusovat k tomu taveňák. Samozřejmě z řady Basic. Nejen, že je tohle naprostý podjídlo (a bohužel realita mnoha českých domácností), ale navíc TO ANI TROCHU NEVYPADÁ COOL NA INSTÁČI. A natož na kameře. Já jsem zvládla k večeři jednu krabičku výrobního salámu a jednu velkou kostku taveňáku. Bez pečiva, gluten free, samozřejmě. Jsem snad sebevrah, abych tohle ještě zajídala tukovým rohlíkem?!

GOOD OLD VS. EVEN WORSE NEW

Vzpomínáte na good old pomeranče? Který jste si museli loupat, a to byl trochu voser, a tím pádem jste je nikdy nejedli, a jen se o nich bavili jako o starých dobrých pomerančích?

No prob. HAPPY DAYS!

Kamarádi to na mém FB nesdíleli úplně přesně - tohle se nestalo v Anglii. Ale mohlo se stát. 

Řetezec Whole Foods, tvářící se ekologicky a zeleně, má pobočky i v USA. Fotka předloupaných pomerančů pochází z Californie. Dělala jsem si menší průzkum. Podle všecho se Whole Foods rozhodli po skandálu pomeranče stáhnout z prodeje a opět nabízet jen ty "v původním obalu", rozumějte ve šlupce. 

"Definitely our mistake. These have been pulled. We hear you, and we will leave them in their natural packaging: the peel."

Stane se. V Anglii se třeba ani vůbec neprodávaly. Pořád se tam ale prodává hodně vyloupaných granátových jablek, ananasů, otrhaných hroznů a dalšího ovoce a zeleniny. I s tím je teď nejspíš konec. Ne snad kvůli ochraně přírody, nýbrž kvůli ochraně elit. Všechny Indy, Pakistánce a Afričany, co je omývají a loupou, brzy deportují, jelikož s 6.50 za hodinu nevydělavají 35 tisíc liber ročně, potřebných k tomu, aby mohli zůstat v zemi, spolu s učiteli z USA a Austrálie, jejíž formálním představitelem je mimochodem Anglická královna, jak pikantní. Osobně si myslím, že kdyby se chtěly elity chránit prozíravěji, nechají si je tam, protože si bez nich ani neoloupou pomeranč, natož svých 5-A-DAY, ale já koneckonců žiju v Praze a tohle není můj bussiness, možná jen malinko, protože antropologii mám snad ještě radši než rauty.

Řešení je několik. Ovoce se může posílat na vyloupání do Asie a pak poletí zpět. Jablka ze Skotska se taky posílají naleštit do JAR a nikomu to nevadí. Anebo tenhle odlifrovaný dav můžou nahradit další Poláci, Polsko je totiž v EU. V Novém Prostoru jsem se dočetla, že z Polska vzešlo celkem 22 milionů ekonomických emigrantů. V Anglii jich je přes milion, odjíždí tam dělat takové práce, volit na dálku Právo a Spravedlnost, a ačkoliv dělají stejnou práci, cítí se privilegovaněji než Indové, protože jsou konec konců bílý. Další milion Poláků o emigraci uvažuje. Pozor, aby se to nezvrhlo tolik, že se do země se silně křesťanskou tradicí a 22 miliony ekonomických emigrantů, která nechce přijmout jediného válečného uprchlíka, brzy budou muset dovážet lidi, aby jim tam vůbec někdo chodil do kostela. Ale to jsem zase odběhla, sorry, my bad.

WELCOME TO FIFTEEN MINUTE MEALS MINDSET!

Nic, co se stane za víc než čtvrhodinu, vás nemusí zajímat.

HAPPY DAYS!

GOOD OLD VS. NOVÝ ŠPATNÝ.

Víte, co je podle mě na Anglii špatně? Nový zákon o tom, že imigranti ze zemí mimo EU s příjmem pod 35K ročně musí opustit zemi, Londýn, domy, co jsou jak krabice a předražený nájmy v nich, kluby, ve kterých ve tři ráno rozsvítí a vykopnou vás, lidi, hodně lidí je tam špatně, londýnské rozevírající se nůžky – za pár let bude město vlastnit pět lidí, a zbylých deset milionů jim bude sloužit, aniž by si mohli dovolit tam žít, a tak.

Víte, co je na Anglii špatně podle Morisseyho?

1. Jamie Oliver

2. Jamie Oliver

3. Jamie Fucking Oliver

Kolem-Paříže-ruce-rozhazující frontman The Smiths nejí maso a Jamie ho vaří, navíc i v televizi, není jediný na světě, ale zrovna on za všechno může, je horší než Mekáč a měl by být zplynován, asistovat by měla Princess Anne, na Vývařovna.com (ODKAZ ZDE) víme, že takový přístup nepatří mezi nejdospělejší, ale samy ho občas aplikujeme, někdy to tak prostě vyjde, možná mají mezi sebou i něco jinýho, nevim, neřešme to. Já mám Jamieho Olivera ráda, spíš víc, hlavně po tom, co jsem objevila recept na pečený celer s houbami a kroupami, protože miluju celer, houby a kroupy, a navíc se to celé jmenuje Zombie Brain. 

Jsem nemocná, na internetu jsem se už dneska vytočila u dvou dílů Ano, šéfe, kde by novým režisérům někdo mohl vysvětlit, že držení se zadání je nejvyšší ctnost a že pořad o provozu restaurací by měl být primárně o provozu restaurací (navíc, svůj Dokumentaristický sen si můžete žít, aniž byste ostatním tahali do života peklo), a Zdeňkovi zase, že říkat lidem, že by jim bodl nůž do břicha, je trochu za hranou, i když to jsou třeba zastupitelé za KSČM, to jsem teda hodně odběhla, pak novou sérii Munchies o pizze a Hercula Poirota, abych nakonec skončila u Jamieho Olivera.

Spousta lidí kolem mě teď řeší novou Ditu P, protože je pro ně především fascinující, jak trefně shrnuli na Aktuálně.cz. Já jsems vydržela minutu a půl, fascinující to pro mě nebylo. Vzápětí jsem objevila Jamie's 15 Minute Meals a to mě tak udivilo, že ani nevím, jestli mě to fascinuje nebo mi to dělá něco, co nevím, co je. Ale rozhodně jsem u anglické cooking show byla takhle zmatená naposledy v roce 2011, kdy moje gastro-láska, Marco-Pierre White, vše potíral Knorr bujonem a já nechápala proč. Zpětně si uvědomuju, že i Marco-Pierre má tělo a nebojí se oblíknout, a to si vyžaduje určitá opatření. Ale o co jde přesně Jamiemu? Aby lidi vařili doma a nebáli se, že jim to zabere hodně času. OK. Ale tohle je prostě...no, asi byste se měli podívat na pár dílů.

Tady je výčet věcí, které mě na sérii dráždí - tak, že způsobují závislost.

1. SO BRITISH! GORGEOUS! BEAUTIFUL!

Z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že Angličani takhle fakt mluví. Použijte nice cibuli, nakrájejte jí beautifly ostrým nožem, na gorgeous fine kostičky. Je to pro případ, že britská populace hloupne, a kdyby jim někdo neřekl, ať použijí hezkou cibuli, použijí plesnivou? Nebo si tím jen potřebují doplnit to obrovské prázdno, co v sobě mají, protože jsou tak studení a bezcitní?

Obzvlášť vysazená jsem jsem na "good old" - i když jsem vařila v Hatchi s Holly polívku, říkala, že tam dáme good old cider vinegar. Je zvláštní, kolik takové fráze vypovídají o národní mentalitě, nemyslíte? Jako by nic nového nemohlo být dobré. Nebo mohlo? Ale "good new" jsem od žádného Angličana nikdy neslyšela.

2. OVEREXPLAINING.

Má přehnané vysvětlování co dělat s tím, že - opět - kdybyste neřekli, že na vytáhnutí pekáče z trouby musíte použít chňapku, polovina diváků to neudělá a spálí se? Dobře, jde o bezpečnost, ale třeba tady - Jamie si jde pro tymián a oznámí vám, že si na to bere nůžky (7:20 dál)? Každý díl je takovými informacemi protkaný, stačí, když pořádně posloucháte. Posloucháte pořádně? Poslouchá tohle někdo pořádně? Přemýšlí Jamie, když to říká? Je nutné to říkat? Mluví tak rychle, že se jeho slova mění ve zvukovou kulisu, zní jako celý Londýn, čím víc je toho řečeno, tím míň je toho řečeno, až nakonec neslyšíte vůbec nic, protože vám hučí v hlavě.

DÁMA S HERMELÍNEM 2: ZVEDNI HLAVU (K VYŠŠÍMU REGÁLU)

Nazvat tohle prostě jen "zvedni hlavu" by bylo až příliš lyrický. Přece jen život může být fajn, ale zase taková sonáta to úplně ještě není.
V rámci přicházejícího jara a s heslem, že hůř už snad, probůh, bylo, jsem se prostě prakticky rozhodla ošoupat platební kartu co to jde a ignorovat spodní regály s vínem (a nezaplacený složenky, prostě velice dospělej přístup).
Kroků ke spokojenýmu životu devětadvacetiletý dámy je samozřejmě víc, ale u mě většinou všechno začíná v supermarketu. Stojím jako obvykle před regálem s víny a v duchu hodnotím jako Hospodin u posledního soud(k)u: J-P.Chenet? Ok, víno pro čerstvý dvacátníky, kteří poprvé bydlí sami doma a chtějí si aspoň na chvíli připadat, že koupili opravdický francouzský víno. No go. Templář? Když nemáte ve večerce na výběr. Frankovka? Nah, ta ze supermarketu je taková vinařská normalizace. Sovín má dobrý standard, ale já chci od života ještě trošku víc...chvíli mám pocit, že se snad začnu nahlas modlit ať do mě uhodí blesk a vyřeší to jednou pro vždycky za mně, ale pak mě osvítí a já zahlédnu lahev zweigeltrebe.

POSLEDNÍ DĚLNICKÝ ALCRON: KDYŽ KILO STAČÍ

Že se bude jednat o pajzl výjimečných kvalit, dal tušit už název podniku hodný kreativce vybaveného vskutku bezbřehou fantazií - Na Zastávce. Hospoda se totiž nachází.. na zastávce. Další nesporným přísliblem kvality byla dělnická lokalita par excelence - ul. Kolbenova. Třetí faktor, který nás zlomil a potažmo přiměl k návštěvě byla v součtu jedna jediná položka teplé kuchyně na menu. Možnost volby se ostatně poslední dobou strašně přeceňuje!

Bezprostředně po vstupu do podniku vidíte jenom dým. Taky cítíte jenom dým. Po pěti minutách v podniku stále vidíte jenom dým. Pokud máte dostatečně velkou představivost nebo vlezle silnej blesk u foťáku na mobilu možná se po patnácti minutách dopracujete k obrysům interiéru a sympatického pana vrchního. Ovšem pozor - cítit ze sebe vůni tohohle podniku budete i několik dní..a sprch (!!!) po jeho opuštění. Jsou zkrátka suvenýry..a suvenýry.

ALKOHOLKA X: JARNÍ DETOX VE FUNBIKES

Po třech měsících si v Berlíně nedovedu představit lepší uvítání než partošku ve Funbikes. Z nádraží rovnou za bar. Když jsem na dálku vymýšlela, co budu dělat za koktejly, rozhodla jsem se, že bych chtěla vyzkoušet zase něco nového. A jednoduššího. Abych o tom mohla napsat a aby si takové drinky dostalo chuť vyzkoušet co nejvíc z vás, co si tenhle článek přečtou. Dobře dobře, ztratila jsem při stěhování shaker. A nejsem schopná si koupit nový. Takže si musím vystačit jen s muddlerem a barmanskou lžičkou, ne počkat, tu už zase taky nemám, ale i polívková lžíce je v pohodě, fakt. 

Nakoupili jsme vodku, rum, vzadu v kanceláři se našel ještě gin, a když vše došlo, tak se někde objevila tequila, kterou jsem, hahaha, nalejvala lidem, co už byli dost přiopilí na to, že jim nevadilo, že si jí dají - a tohle dělat s tequilou je hodně neetický, protože po všem jinym jste prostě opilí, ale po tequile vám regulérně přeskočí. Jako alternativu k tvrdýmu jsme měli i všemi oblíbené stáčené prosecco do petky. No a pak jsem objednala spoustu ovoce. Titbit, to je spousta Dallasu v mém životě, vždycky si naporoučím spoustu věcí, dostanu je – hned, udělám z toho drinky a všichni jsme jak Sue Ellen. Ovocné drinky jsou bez viny. Naopak - s každým dalším děláte něco víc pro své zdraví. A jak můžete vidět na fotce, mít něco takového nachystané v 18:55 dělá vaši Alkoholku velmi, velmi šťastnou. 

(KLUCI JSOU JAK) PÁRKY

Jo, tohle zní jako nejdebilnější facebookovej post s nějakým ezo obrázkem západu slunce. Nebo možná ne, západu slunce nad nádražkou v Hradci. Asi.
Ale je to tak. Tahle analogie není zas až tak složitá, ale dojdete k ní teprve po sladký Bohemce (protože máte jen tři kila a na dvě láhve brutu to prostě nestačí), Spritzu a obligátních pár Becherovkách.
Hlava vám pomaličku padá nad svíčkou, která mihotavě osvicuje hlavu vaší nejlepší kamarádky, ale vy už dokážete myslet jen na ty debrecínský párky, který na vás čekaj doma v ledničce.
Nejdřív neuroticky odmyju nádobí a přemyju ještě neurotičtěji pár skleniček, jar je pro mě základ státu. Hlavně ten ekologickej (po výplatě). Dám si vařit párky a vím, že je to dobrý, půlnoc je ještě relativně daleko a já budu moct přemítat nad párkem a poslední Becherovkou nad svojí kongeniální analogií.
Párky jsou skvělá věc. Schováš do nich v podstatě cokoli a většinou po reálným obsahu nikdo nepátrá. Občas tušíš, že to nebude uplně vono, ale stejně si je dáš. Ideální je pak kombinace vobčejná/kremžská. Když je křen, můžeš si gratulovat. Občas je to slavnostní a dojde i na dijon. To máš pak pocit, že jsi nejmíň monacká princezna. Ale hlavně, hlavně mají dvě nožičky.
Občas ke štěstí stačí fakt málo.