GASTROINTELEKTUÁLKA: COFFEE TABLE BOOKS? KITCHEN-DESK MAGS!

Koho nebaví jen coffee-table books má možnost prolistovat a začíst se do kategorie, kterou jsem si pojmenovala "Kitchen (and beyond) desk-mags".
U časáku fakt, že jíme i očima platí dvojnásob. Pro někoho i víc.
U mě jak kdy, nebudu lhát. Přece jen se ještě stává, že se na hodinu zavřu na záchod s ezoterickým týdeníkem Spirit, jehož designu by mohl závidět kdejakej ironickej student umělecký školy. Jenže for real, Spirit to myslí vážně a teď tak trošku začínám pochybovat, jestli je tohle dobrej úvod článku o gastronomickým lifestyleu. Možná jo, možná ne. Pokud to od holky co umí díky Spiritu luštit křížovky a pravidelně se zasekává nad sekcí zásilkovýho prodeje pseudo-staroegyptskejch amuletů a seznamce lidí ve VT budete brát vážně, budu ráda. Oči mám a číst umím od šesti let. Takže pojďme na to!

V PageFive mají příjemný roztřel co se týče gastronomie v širším kontextu: kultura, eseje, fotky i autorský publikace.

PAJZLE
kategorie: autorská knížka

Pajzle jsou srdcovka, nejkrásnější kniha roku 2014, kterou konečně držím v ruce a stojí to za to. Malej sešítek s úvodem do hospodský kuchyně, vybledlý fotky hotovek (chápete to souznění, žejo?), skoro naivní, ale znepokojivý ilustrace od pařížskýho chlebíčku po cihlu eidamu v typickým červeným obalovým vosku a obskurní reprinty socíkovejch receptů jako na párty se Štrougalem a Bohdalkou (můj tip je "moskevská krusta" a "malířská paleta"). Na konci se vám pak dostane zaslouženýho rozhřešení v podobě jogínskýho návodu na zvracení.
Pajzle jsou všechno co miluju, díky Zulo a Marku.
(Jo, neni náhoda, že tohle píšu U Antoníčka, v mý oblíbený internetový hospodě na dolní Letný, Antoníček je kráj Pajzlů, bezesporu).

BALI A UŽ SI NESTĚŽUJ

Už si nemůžu stěžovat. Když teď vytáhnu nějaký emíčko, každý mě hned setře, ať mlčím, že jsem byla na tom Bali, tak se asi nemám tak špatně. No, musím částečně uznat, že mají pravdu. V Indonésii bylo hezky a já se navrch vrátila esotericky naladěná a to v maximálních limitech mojí nátury. Je to tak, je ze mě oficiálně bláznivá ženská. Když jsem před půlrokem kupovala opilá letenky se svým klukem, ani jsem sama nevěřila, že opravdu v březnu odletíme. On se sice tvářil, že je po pár měsících s mojí nepříjemnou povahou už smířený a cítí se na další půlrok. Znáte to ale...přeci jen byly před námi ještě Vánoce.
Vyšlo to. A bylo to fajn, i když si ted ale nemůžu před nikým stěžovat. 

Tady je pár fotek jídla.

tohle nevím, co je, ale očividně to muselo vyrůst v tý petce a pak si to lidi kupovali na jídlo...Dito, neporadíš? 

JAKO DOMA BUDE MÍT SVÉ DOMA

AUTOR: PANÍ EVA z organizace Jako doma.
FOTO: PETR ZEWLAKK VRABEC

Jako doma je organizace, jež pomáhá ženám bez domova. Shání jim práci v kuchyni a zároveň nabízí cateringové služby. Po několika letech se teď chystají otevřít vlastní bistro. Prostory už mají, momentálně se sbírají prostředky na rekonstrukci. Kuchařky vydávají i vlastní časopis - Bezdomoviny, kde píšou o všem, se co je bezprostředně zajímá a týká se jich. Požádala jsem paní Evu, aby nám taky něco napsala. Rozhodla se organizaci blíže představit, a na základě mého přání představila i sebe. 

Není totiž od věci si připomenout, že život je ne vždycky raut. Někdy to prostě nevyjde.

Portrét Pouličního živla 
Jmenuji se Eva, ale spousta lidí mi říká Pouliční živel podle trička, které stále nosím. S tou přezdívkou jsem se už ztotožnila. Asi je opravdu trefná, protože jako správný živel se nedám jen tak zastavit, ale razím si cestu dál.
     Pocházím z malého města uprostřed severočeských lesů. V Praze jsem už víc jak jedenáct let. Přijela jsem do Prahy za prací, protože u nás žádná nebyla. Pracovala jsem v různých oborech. Začínala jsem na stavbě jako přidavač, naučila se základy zedničiny, zametala chodníky a uklízela baráky. Roznášela jsem noviny a letáky. Dělala jsem i správcovou na fotbalovém hřišti.
     Od roku 2013 spolupracuji s organizací Jako doma. Po nějaké době strávené na ulici mě oslovily jejich pracovnice a nabídly spolupráci. Od té doby je Jako doma moje nová rodina a já se mezi nimi cítím opravdu jako doma.
     Zapojila jsem se téměř do všech jejich projektů a spolupráce mě baví. Na ulici jsem strávila tři roky a díky téhle organizaci jsem už na ubytovně a cítím se opět jako člověk.

Paní Eva je ta uprostřed.

Kuchařky bez domova 
Kdo jsme? Jsme parta žen, které jsou bez domova. Některé z děvčat jsou stále aktivně na ulici jak ve dne, tak v noci. Některé jsou ubytované v chatičkách různě po Praze a blízkém okolí, jiné ve stanech postavených v lesích na okraji Prahy. V garážích, na squatech. Jiné už mají to štěstí a mohou spát na noclehárnách, azylových domech nebo ubytovnách.
     Jsme parta bab, stále se rozrůstající, které chtějí široké veřejnosti ukázat, že lidé bez domova také něco umějí, že chtějí pracovat a opět se zapojit do běžného života ostatních lidí. Že ne všichni lidé bez domova se jenom opíjejí a berou drogy. Ne všichni lidé bez domova jsou špinaví, zapáchají, žebrají o peníze, jídlo a alkohol, a stále se pak s někým hádají a napadají okolní lidi. Chceme všem okolo nás ukázat, že my to vzaly za lepší konec a pevně do svých rukou a snažíme se se sebou něco dělat. My jsme to nevzdaly, my s tím bojujeme a společně nad bezdomovectvím vyhrajeme.

NE ZAS TAK MOC

Bilancuju. Bude mi skoro třicet a zaboha se neumím poučit z chyb. Stejně kokotský vzorce chování, kterým se mi nedaří vyhnout jakoby kopírovaly moje stravovací návyky. U obojího s blížící se třicítkou cítím, že by to tak nemělo zůstat.

Protože jestli to tak zůstane, tak by následující scénář mohl být nejspíš: tlustá kočičí bába. Všichni víme co to znamená minimálně od doby Simpsonů.

Naprosto příznačný je, že když tohle píšu, tak sedim U Antoníčka, tlačím do sebe smažák a piju oranžovou limonádu. Mít o pár rukou navíc, tak si navíc zapálim.

Takže co je špatně? Třeba tohle:

1) Lepek

Snaha personifikovat veškerý zlo, který se vám děje do těhle dvou slabik je přinejmenším komický. Všichni víme, že lepek nemůže za naše posraný životy. Pravidelný  trollení sama sebe tím, že "tenhle týden si pečivo a těstoviny nedám" se stejnou železnou pravidelností nevychází. Pravidelně se pak dostávám do lepkovýho víru, kdy jako feťák začínám den průmyslovejma koblihama, abych pokračovala krasojízdou těstovin, chlebíčků a pivních rohlíků. Vrchol bejvá donášková pizza, kterpou si objednám a zaplatim kartou přes Dáme jídlo a nechám si jí poslat z pizza-corneru, kterej mám doslova před barákem. Vím, že tohle zavání posledním stadiem konce civilizace. Ale pizza se čtyřma sýrama prostě chutná nejlíp v posteli, v ponožkách nahatá a bez vyčištění zubů. Bezlepkovej trend je takovou postmoderní apoteozou maniodepresivity. Nebo závislosti na heráku, těžko říct. 

ŽIVOT JE RAUT: RAUT NA KTERÝ TĚ NIKDO NEPOZVAL

život je taky hodně o smažení ať už to pro vás znamená cokoli

Mantru o tom, že život je raut už jsme se všichni naučili. O hlubším významu týhle metafory jsem schopná mluvit až po půlnoci s krví podlitou Becherovkou, ledem a tonikem. Dá se ovšem říct, že se tak jako spousty životních pravd a filosofií posouvá dál a dál. Stárne se mnou nebo zraje, podle nálady a úhlu pohledu.
Minulý týden jsem se infiltrovala na raut. Jako zkušená rautérka, samozřejmě. V ranní kocovině, kterou teď zažívám prakticky pořád, ale naučila jsem se s tím žít (prostě radši nevystupuju, občas maximálně přibrzdim jako mašinka v Hošticích), mi pomalu došlo, že takhle je to vlastně se vším. Život je raut na kterej vás nikdo nezval. Ale vy se s tím musíte poprat i tak. Prodrat se přes všechny ty sračky symbolizovaný kuřecím soté, abyste si sem tam mohli užít řízky a tatarák (když je hodně dobře). A řeknemě, že moje stadium je teď u těch řízků, s čekačkou na tatarák.
Před pár lety jsem dělala chůvu v jedný dost jebnutý rodině (a jebnutý nemusí nutně znamenat naprostou negaci, jebnutý ve smyslu dost odjinud), matka rodu, stárnoucí, ale stále kvetoucí  krásná žena co měla v jídelně nad stolem portrét sebe jako madony od Jadrana Šetlíka (what is here not to love, oh, my sweet 90s) a jednu dobu bláznila do ezoteriky a asijských jídel, aby za nějakou dobu přešla na český vyvařování ovšem se stejně dávkovaným ezem a špetkou tý new-age východní mystiky. V týhle rodině jsem poprvý jedna sushi, dostala nejbatikovanější příručku životní pohody ever (klik pro otrlé) a poprvý slyšela o teorii toho, že si sami vybíráme kde, jak a jako co se narodíme. Sami si vybíráme sociální statut a rodiče do kterých se rozhodneme nastěhovat. Je to tzv. na nás. Jako děvče s křesťanskou výchovou, který jako malej špunt prožilo u oltáře jako ministrant hezký chvíle (tohle není ironie) a přes všechny životní vosery holčičky vyrůstající s cejchem tý "od matky samoživitelky" se mělo vlastně hezky mi tohle prostě nesedělo. Moje sedmnáctiletá odbarvená hlava zmítaná hormony tomu nerozumněla. A světe div se, ani moje skoro třicetiletá hlava s mikádem a přirozenou barvou vlasů se tomuhle snadnýmu determinismu brání. Tak to není. A odpověď už známe. Život je totiž raut na kterej nás nikdo nepozval. Ale přesto jsme tady, bohužel, bohudík.

DO POSLEDNÍ KŮRKY

NA TOHLE JSEM VÍČKA SBÍRALA.

Dnes je slavností vyhlášení cen Magnesia Litera. Jak možná víte, byly jsme nominované v kategorii Blog roku. Sbírali jste na nás víčka? Díky moc, to je tak milý, škoda jen, že se hlasovalo na internetu. Tak asi nevyhrajem, no. 

Kdybych psala tenhle článek na zákazku pro nějakou PR agenturu na nějaký firemní blog na tohle téma, abych si mohla následně nafakturovat, asi bych ho začala vy stylu: "Známe to všichni – ..." a následoval by výčet věcí, co se lidem běžně dějí a vytáčejí je, to prý mají rádi, familiaritu a spiklenecký tón, stejně jako pocit sounáležitosti. Naštěstí takový článek psát nemusím, naštěstí, já totiž vůbec nevím, co se lidem děje. Nicméně jsem zpozorovala, že jejich neutěšené životy jsou v podstatě mozaikou fuck-upů, na které rozhodně víčka nesbírali. 

Na jednu stranu, sbíráte víčka jak kretén, a doufáte, že se něco změní, a ono nic.  Chápu. To nasere. Pořád je tu korupce a imigranti a Kalousek. Mohli byste na tom ale být i hůř, jen si to představte – mohli byste třeba trpět nevyléčitelnou nemocí, zuby nehty se držet v hnusnym nemocničnim pokoji a do toho by vám banda kreténů přinesla tři pytle víček. No dovedete si to představit? Uf.

Poprvý v životě víčka sbírám, konečně v tom vidím smysl. Ne všechny, jen ty od oranžový, od Braníka. Pokud jich nasbírám 80 a pošlu je do 30.4., dostanu prý 5 klobás. Možná. Možná na mě nezbydou. A pokud jo, s mym štěstí budou určitě od Babiše. Jestli jo, fakt se budu smát. A pro ty, co nevyhrají, je tu stále nějaká útěcha - jak slibuje zadní strana etikety. Buď potrollí mě nebo potřebné. 

Možná bych nemusela utrácet za Braníky a za ušetřené peníze bych si mohla koupit klobás mnohem víc. To je scénář z ideálního světa, ideálního proto, že jsme v něm k sobě upřímní. Pohnul s vámi tenhle článek? Chcete taky sbírat víčka? Na mě je nesbírejte (jen pro pořádek - absolutně si nedělám iluze, že byste je na mě sbírali). Já si svý víčka sesbírám sama. A vy je taky sbírejte na sebe. Třeba taky dostanete klobásy, nebylo by to skvělý?

GRAND JE VŽDYCKY VÍC

Někdy nejsou věci tím, čím se zdají být, ale tím, čím jsou. Tenhle příspěvek si ani jiný úvod nezaslouží. Měly jsme spolu s holkama možnost zažít a užít krásný večer v LE GRILL restauraci v rámci The Grand Mark hotelu. Celou večeři nám v hlavách bujely konspirativní teorie. Zaplatil tento večer Prígl? Chce, abychom se večer před předáváním cen Magnesia Litera opily, znemožnily a v nejlepším případě ani nedorazily? Chce. aby naše aura povadla vlivem kocoviny z množství vypitých aperitivů a degustivů? No...well played, šance byla vysoká! Nemálo pravděpodobné bylo i to, že nás potajmu sledují ilumináti a jak Hannah geniálně podotkla - užívají si Prostřeno s lepšími lidmi.
Ať už to dneska zařídil kdokoliv, my mu děkujeme. Osud k nám bývá spíš krutý a když už se rozhodne opačně, nebráníme se.