NA TOHLE JSEM VÍČKA SBÍRALA.

Dnes je slavností vyhlášení cen Magnesia Litera. Jak možná víte, byly jsme nominované v kategorii Blog roku. Sbírali jste na nás víčka? Díky moc, to je tak milý, škoda jen, že se hlasovalo na internetu. Tak asi nevyhrajem, no. 

Kdybych psala tenhle článek na zákazku pro nějakou PR agenturu na nějaký firemní blog na tohle téma, abych si mohla následně nafakturovat, asi bych ho začala vy stylu: "Známe to všichni – ..." a následoval by výčet věcí, co se lidem běžně dějí a vytáčejí je, to prý mají rádi, familiaritu a spiklenecký tón, stejně jako pocit sounáležitosti. Naštěstí takový článek psát nemusím, naštěstí, já totiž vůbec nevím, co se lidem děje. Nicméně jsem zpozorovala, že jejich neutěšené životy jsou v podstatě mozaikou fuck-upů, na které rozhodně víčka nesbírali. 

Na jednu stranu, sbíráte víčka jak kretén, a doufáte, že se něco změní, a ono nic.  Chápu. To nasere. Pořád je tu korupce a imigranti a Kalousek. Mohli byste na tom ale být i hůř, jen si to představte – mohli byste třeba trpět nevyléčitelnou nemocí, zuby nehty se držet v hnusnym nemocničnim pokoji a do toho by vám banda kreténů přinesla tři pytle víček. No dovedete si to představit? Uf.

Poprvý v životě víčka sbírám, konečně v tom vidím smysl. Ne všechny, jen ty od oranžový, od Braníka. Pokud jich nasbírám 80 a pošlu je do 30.4., dostanu prý 5 klobás. Možná. Možná na mě nezbydou. A pokud jo, s mym štěstí budou určitě od Babiše. Jestli jo, fakt se budu smát. A pro ty, co nevyhrají, je tu stále nějaká útěcha - jak slibuje zadní strana etikety. Buď potrollí mě nebo potřebné. 

Možná bych nemusela utrácet za Braníky a za ušetřené peníze bych si mohla koupit klobás mnohem víc. To je scénář z ideálního světa, ideálního proto, že jsme v něm k sobě upřímní. Pohnul s vámi tenhle článek? Chcete taky sbírat víčka? Na mě je nesbírejte (jen pro pořádek - absolutně si nedělám iluze, že byste je na mě sbírali). Já si svý víčka sesbírám sama. A vy je taky sbírejte na sebe. Třeba taky dostanete klobásy, nebylo by to skvělý?

Nedávno jsem šla v noci po Míráku, pila Braníka (musim, deadline tlačí) a nostalgicky poslouchala Sto Zvířat a Vypsanou Fixu. Stejně jako před deseti lety, když jsem tudy chodila na střední. Literární gymnázium. Byla jsem divná vyhublá holka s předkusem, co kouká do zdi a jí u toho svý vlasy a ptá se na divný otázky a proto se s ní nikdo nebaví. Byla jsem tzv. MOC. Nechávala jsem to být,  spíš si tak jako pro zábavu psala, a nechávám to být i teď, i když mě tahle klasifikace fascinuje víc a víc. 

Kde se bere v lidech ten pocit arbiterství, to nezpochybnitelné vědomí o vlastní ideální míře? Protože já bez diskuze byla/jsem moc. Aha. Tak jo. Není třeba možný, že by oni byli málo? Vůbec si nedovedu představit, že bych k někomu jen tak přišla a řekla: hele víš co, ty jsi prostě...fakt málo. WTF? 

Takže jsem byla moc, jsem, a jiná asi nebudu. A díky tomu máme s holkama nominaci na Magnesii Literu, dodělala jsem svůj první short-film (ODKAZ), plánuju druhý, Munchies a spoustu dalších projektů. Být tzv. moc mě dostalo, kde jsem. Na tohle jsem víčka rozhodně sbírala, yes. 

Ubírat neplánuju, naopak. Ať dneska dopadneme jakkoliv. Třeba vyhrajeme 50 tisíc a vydáme knížku. A třeba ne a vydáme ji stejně. A třeba vyhraju i těch 5 klobás. A třeba taky ne a koupim si je sama. Připadám si jako vítěz, co víc, připadám si jak Carrie v posledním dílu Sexu ve městě. Ne kvůli víčkám, ale kvůli tomu, že jsem sama sebou, a promítám to do všeho, co dělám, a je to neuvěřitelný pocit. 

Díky za vaši přízeň. Díky za vaše hlasy. Jste super. 

Díky za vaši nepřízeň. Jste fakt málo, přidejte. 

Neděkuju za vaše víčka. Jsou na hovno, co si má člověk kurva počít se zátkama? 

ALE - díky za všechny piva, co jste vypili a vypijete. Kvůli sobě. Fandim vám. 

P.S.: A fandim i nám <3