BECKY WITH THE GOOD HAIR

Jsem taky jenom člověk

Je to naše oblíbený slovní spojení. Většinou ospravedlňuje:

- číze o půlnoci

- pizzu po jedenáctý

- cígo k snídani

- dvouchodový meníčko k obědu

- porušení půstu

- troskotající pokusy o vegetariánství

- vlašák jako životní styl

- smažák jako všelék

- když usneš neodlíčená

- používáního suchýho šamponu

- o panáka navíc

- psaní zpráv opilá

- psaní zpráv opilá s čízem v ruce

I Beyonce se přiznává hrdě ke svýmu člověčenství (který jí věřím od tý chvíle co si jí představuju s kapesní Srirachou v kabelce). Nemá good hair, stejně jako já nemám spousty věcí. Co ale narozdíl od spousty holek mám skoro vždycky je děsivej apetit.

Můj bývalej kluk byl okouzlenej, když jsem mimoděk snědla na posezení segedín. Úplně neironicky. V tomhle jsem rozhodně miláček všech vyvařujících prarodičů a maminek. Za můj apetit byste mohli strčit ruku do ohně. A když nebudu mít hlad, znamená to, že to se mnou fakt není dobré. Jak ráda vtipkuje moje milá máma "až jednou nebudu mít chuť na pivo, znamená to velký špatný".

Apetit jsem měla vždycky (kromě kojení, to jsem prý zaboha nechtěla jíst, sorry, mámo), aspoň co pamatuju. Na venkově u strejčka jsem byla schopná v deseti sežrat gothaj s cibulí nebo slepičinec ze země (cibetkové kafíčko chudých). V době kdy trendovala mezi puberťačkama mentální anorexie a bulimie jsem trendovala školní jídelnu. Už tehdy s gustem a neironicky.

A co nemám? Toho je mraky. A všechno co nemám má samozřejmě Becky.

Moje pomyslná Becky se jmenuje Linda. Lindu známe všechny od školky. Linda. Měla blonďatý vlasy až do půli zad, nejhezčí šatičky, Linda byla oblíbená a na karneval šla vždycky za princeznu. Linda měla svoje kolo na kterým v pěti uměla jezdit, zatímco vás učila jezdit na vylidněným dvorku navečer postarší pančelka a vy jste stejně vždycky spadla a vodřela si kolena.

Linda nikdy neměla pupínky z čokolády.

Linda měla strašně moc Polly Pocketů, který jste jí samozřejmě záviděla. Linda se smála a všichni s ní, když jste jako jediná potupně přišla na školní cvičení v plynový masce.

S Lindou jste vyrostly a rozdělily se, nechodila s váma už na základku nebo střední, ale občas jste pomyslnou Lindu potkaly všude tam kde jste jí zásadně potkat nechtěly: byla to ta pružná holka v nejhezčím lycrovým dresu na baletu, kterou vždycky pochválily, zatímco jste si vy skoro zlomila nohu. Linda byla taky holka od koní, zatímco vy jste si o koních jen četla v dívčím románku. Linda byla dobrá ve vybice, zatímco vy jste zůstala na lavičce jako poslední. Linda byla skejťačka a chodila ven s klukama, zatímco vy jste si autisticky v pokojíčku vymejšlela fiktivní manga. Taky měla nejlepšího kluka. První menstruaci ve třídě a velký prsa. Taky velkej barák se zahradou kde mohla pořádat mejdany. Linda byla ta, která si začala s klukem o kterým jste si psala do deníčku. Linda neměla trému, když musela odehrát konzert na příčnou flétnu před lidma. Taky se nikdy tolik nepotila a vždycky, ale vždycky měla přesně tu mikinu s kapucí, kterou jste chtěla vy, ale máma vám jí nekoupila. Linda určitě nepsala vožralá smsky, to je jasný, ale zákonitě měla ten nevíc cool telefon ve třídě.

Linda je mistryně v proplouvání vaším životem. Objevuje se nečekaně. Dodnes. Lindu známe všechny. Proto jsem se rozhodla porazit Lindu jediným možným způsobem: stát se jí.

Nebo se prostě až zase půjde kolem schovám do letenskýho nonstopu za pult se smažákem nebo do nejbližšího BurritaLoca. Protože jestli něco Linda nikdy neměla a mít nebude, tak je to můj apetit.