Vývařovna: TARYN SIMON UVÁDÍ: PŠTROSÍ VEJCE PRO HOUSLE A HOBOJ

Jako malá jsem se chtěla stát baletkou. Ostatně jako asi každá druhá holčička. Možná to je v dnešní gendrový debatě ten nejklišovitější stereotyp, ale v pěti letech v kulisách českých devadesátek nic nenormálního. Kluci kosmonauti, popeláři a holky baletky nebo zpěvačky. Zhruba tak nějak to bylo u nás ve školce U Studánky.

I dneska mě baletky fascinujou, nesu si v sobě nevyvratitelnou představu dokonale krásné bytosti, která spojuje éteričnost a erotiku šlachovitýho těla. To, že pro chlapy baletky spíš nejsou sexuální symboly a holky z mokrejch snů, moje racio sice chápe, ale podvědomí nepřijímá.

Postupem času odkrýváte děsivě naturalistický detaily do krve zničených nohou a do třicítky zmrzačených těl, kterým vévodí dřina, vůle a ambice. Je to nezdravě přitažlivý. Baletky jsou krásný a děsivý. Velice málo banální mnohoúhelníky na to, aby se z nich staly obecný sexuální symboly.

Asi jako práce Taryn Simon v kontextu klasický fotografie. A jako náhody, který nejsou náhodama. Protože když pod výstavními sály plnými fotek kravských lejn, vypálených cédéček, falešnejch šperků nebo deformovanych tygrů, s kurva malými popisky (dává to smysl, věřte mi), mají k obědu pštrosí vejce. Který není tak docela pštrosím vejcem. Chtěla bych si vymejšlet a napsat, že mi to pštrosí vejce uvařila Taryn. Ale takhle by to nefungovalo.

I tak si myslím, že kuchařky z Rudolfina potají studují doprovodný materiály k výstavám a ty je inspirují k k tvorbě jídelníčku. Nebo po zavíračce chodí koukat na její fotky. Takže příští týden čekám španělskýho ptáčka podle Jamese Bonda. Toho ornitologa, samozřejmě.

Nikdy jsem nebyla v zakonzervovanější - a zároveň tak okázale na úrovni - jídelně než dneska v bufetu symfoňáku. Okej, je to sice filharmonie, ale miluju to slovo. A to by bylo, aby filharmonie nezahrála nějakou tu symfoniettu.

Nikdy jsem neviděla vedle talíře s hovězím plátkem plátek do klarinetu. Nebo smyčec jako dadaistickou součást příboru. Taky jsem nikdy neslyšela během obědový pauzy hlášení, že si druhý housle nebo kýho výra maj laskavě skočit přeparkovat, protože venku už policista mává bločkem. Jediný co jsem minula, ale věřím, že i to se může stát, je hlášení o společným ladění žesťů a cestou do kantýny pláč přetaženejch flétnistek a nervozní drbání dirigenta všema, trianglem počínaje a tympánem konče.

Kožené půlkruhové boxíky a sedumdesátkový stropní světlo v alternaci s lacinym kávovarem Lavazza. Cinkání gastrošek a vůně mletýho pod zlatem a sametem koncertního sálu. Venku červenej koberec a dole v podzemí tmavý obložení, paradoxní vzdušná stísněnost. Obložená houska, jablečnej závin.

Nikdy jsem nebyla v jídelně, která by byla v podstatě galerie. Obrazy jeden vedle druhýho nad zátěžovým kobercem. Plastiky. A televizní obrazovka, která vysílá záznam slavnostního konzertu. Těžko říct, jestli to filharmoniky spíš povzbuzuje, vyvolává absolutní sklíčenost nebo jen hladí mozeček do hladka. Já jsem byla naprosto nadšená. Můj mozeček byl ve vjemovým rauši.

Ten procházející člověk je tuším hoboj. Není to Robin Kvapil.

Jak na úrovni musí být jídelna, která má i knihovnu?

Mezi rolovací stěnou a sedumdesátkovým scifi lustrem, za kterej by se nemuseli stydět ani v Český televizi jsem sežrala tajemství pštrosího vejce: klasiku školních jídelen, slepičí vajíčko schovaný v mletým mase. Chtěla bych říct, že chutnalo jinak než na základce, ale nebyla by to pravda. A to je dobře.

A pokud by vás zajímalo co by Taryn Simon uvařila jako účastnice Prostřena ve Středočeským kraji tak si zajděte do Rudolfina. Na její výstavu. Tipovat můžete do komentářů. Snad vás nezklame, že nic nevyhrajete. Ale nezoufajte, protože stále je co hodnotit.