Hype vietnamské kuchyně je dávno za námi. A nemusíte si hned oblékat trička s nápisem Everything you like, I liked 5 years ago a demonstrativně mi s tím teď zahrazovat cestu. Jako já neměla Pho ráda nikdy, takže mi dejte pokoj. Ale před půlhodinou do mě na ulici vrazila nepříjemná ženská a mně to nevadilo, neotřáslo to mnou a ani se pomyslná ryska mé chatrné psychické rovnováhy nerozhodila směry vztek/sebelítost (to je vždycky vabank). Proč? V břiše mě hřálo Bunbonambo.
V životě každého z nás nastane situace (pro tyhle uvozovací věty mám slabost), kdy přejde chuť k jídlu. U mě je to většinou spojené s osobními problémy, konkrétně s obdobím, kdy jsem single. Moje denní dávka jídla se minimalizuje na 60% s možností poklesu až na 40% obvyklé dávky jídla v páru. Je to tak, ráda jím ve dvou, ráda si přidávám, když jsem happy, a kluci jsou vždycky ready mi skočit pro nanuk.
Dneska ráno mi bylo nanic. Ale zoufalá realita dalších pěti hodin v práci na zadku mě vyhnala ven na oběd. A šla jsem na to, na co jdu vždycky, když je mi sick, mám v hlavě prázdno, nula fantazie a chci jistotu. Jdu na Bunbonambo. Není to jídlo, co jíte v opilosti, provinile, když máte kocovinu a ani když je vám všechno jedno a stojíte v KFC. Bunbonambo je jídlo zenu. Jsem klidná a nechci přemýšlet. Nejsem klidná, ale stejně nechci přemýšlet. Chci Paola Coelha v podobě masa a rýžových nudlí. Je to maximální harmonie zdraví, chutnosti a barevné kompozice, co jste si navrch ani nemohli uvařit sami (tohle jídlo si prosím nevařte doma, nemusíme si všechno dělat domácí, ok?) a tím pádem je totálně legit, že sedíte v restauraci a navrch máte před sebou něco, co automaticky evokuje tohle:
 |
| přešla vás chut? nechápu... |
S Bunbonambem je to jen trochu zrádný. Jeho přesná podoba se liší i v restauracích, kam běžně chodím pro svoje oblíbené jídlo i třikrát týdně. Pokaždé je připraveno trochu jinak a maso taky trochu osciluje mezi deto a žůžo. Někdy je maso suché, ale zase je hodně čerstvé zeleniny a bylinek. Verze suché maso/málo zeleniny je na hovno, to přeskakuji. někdy není zelenina vůbec a celé jídlo je čistě jen o mastném měkkém mase s arašídy, bylinkami a klíčky. Kousek od Jiřáku jsem jedla i verzi s omáčkou, čirá extravagance. Někdy je málo zálivky, někdy se nudle doslova topí ve vodě s omastkem. Někdy tak a někdy jinak.
A víte co? Je to jedno. V životě nejsou jistoty, chlapi a kamarádi taky změní podobu a kvalitu jak plátky masa v bistru na rohu. Ze všech zoufalých i radostných společných stolování s Janou, si nevybavím jídlo, které bychom spolu častěji jedly než právě tohle. U ní doma, u mě doma, ve všech vietnamských restaurací Vinohrad a Letný. Jana si dá navrch srirachu, já zvlášť sním maso a pak vyjídám po jednom arašídy. Je jedno, že někdy bylo lepší a jindy horší, stalo se tím, čím by jídlo pro nás mělo být. Uhádnete?
Bunbonambo je prostě můj most přes blbý den do #mámseráda dnů. Zítra se do něj probudím.
Žádné komentáře:
Okomentovat