DUNGEON KEEPER: UNDERGROUND LEVEL DOBRÁ MÁMA

Dneska se společně vydáme za dobrodružstvím takřka urbexových rozměrů. Sejdeme do tajemného podzemí v samém srdci Prahy. Do podhoubí míst kde vzniká v rukou a hlavách mladých umění.

Co magického asi jedí studenti krásného umění, studenti užitého umění?

SMÁŽO

Z čeho jste si, naivové, mysleli, že se rodí ty nejčistší nápady?

Sklepní bufet Vysoké školy umělecko-průmyslové je živoucí legendou. Slyšela jsem o ní tolik historek, že je až s podivem, že jsem se do sklepení umělecké gastronomie vydala až teď. Ale každá věc má svůj čas. Tohle občerstvení se muselo prostě jen uležet do té správné vesmírné konstelace.

Je to taková legenda, že bych se nedivila, kdyby se jednou dostala do Lonely Planet bedekrů, podobně jako třeba Faustův dům nebo příběh o Golemovi.

Legenda, která v sobě snoubí gastronomii, architekturu, performance a grafický design.

GASTRONOMIE

- pověstné smažené/pečené brambory (bramby), rozvařené těstoviny, obří pánve a štrůdlové nohy velikosti nohou paní, která je peče. Trojobaly. Hermo. Kuřízek. Čóča. A nejlegendárnější "táta" tedy tatarská omáčka lehce narůžovělé barvy a značně česneková která chutná jako devadesátkovej letní kemp na Šumavě. Všechno za studentský ceny. I ty obrovský kusy štrůdlu. A Smaženej hermelín s bramborama, tatarkou a čerstvým salátem (!!!) za 79. My heart is beating like a jungle-drum.

ARCHITEKTURA

- cestou necestou musíte sestoupit do suterénu školy, jděte podle čichu, neminete. Bufet je u dílen, v chodbě podél zdi před vstupem je pultík vinoucí se jako čínská zeď s barovými židličkami. Studenti s Braníkem a cigaretou tráví neskutečné smážo. Uvnitř bufetu je takžka romantický koutek pro menší skupinku, která tak z pohodlí může pozorovat dění v bufetu. Sklepní atmosféra a vůně se mísí s vůní trojobalu ve friťáku. Středověk potkává bezčasí. Před cihlovými zdmi se otáčí bezejmenné ročníky studentů umění. Buoucí designéři roku, elita, která bude určovat vkus národa...

PERFORMANCE

- Kamarádka T. mi svěřila, že občas paní Milušku pozoruje. Nenápadně: "...občas, když tam přijde nějakej profesor nebo kluk, tak změní pohyby...jako jo, zní to legračně, ale jakoby se najednou snažila být taková graciéznější, ladná...". Ano, pohyb paní Milušky, která vypadá jakože podle ní kdysi natočili Homolkovi (včetně svou tělesnou konstitucí podobného synka), se může zdát jakýkoli, jen ne ladný. Jenže...jsou chvíle kdy se paní Miluška kouzlem chvilky změní na triadický balet...Schlemmer by zaplesal...

GRAFICKÝ DESIGN

- Denní nabídka pečlivě psaná ručním fontem na papírový tácek na párky je rukopis, který se za všechen ten čas absolutně nezměnil. Je to takový fenomen, že má dokonce svoji tajnou skupinu na Facebooku. Nejen absolutní novotvary a svébytné zkratky, ale typografie na tácku, která přežije všechny trendy fonty světa, myslím, že Tomáš Brousil sem chodí rozjímat ned tácek. Jako bonus dlaždičky, popsané jakousi kuchyňskou variací pravěkého umění, vzkazy, dluhopisy. Všechno se stejnou vášní a krásným primitivismem jako v Lascaux.

Je to zvláštní místo. Za tu dobu co o něm slýchám jsem si ho vytvořila v hlavě. Vypadalo jinak. Miluška byla v malém okýnku přímo na chodbě a celá scenérie spíš působila jako ze sklepení Trierova Království nebo osmdesátkovýho omšelýho okresního zdravotního střediska, jaký jsem vídala často ve svých dětských snech, kde na mě štěkaly kovový stolní lampičky a chtěly mě pozřít černý neprodyšně tesilový sukně úřednic/zdravotnic.

Ve skutečnosti má všechno spíš nádech zvláštního fantasy jako z počítačových her a trochu jako z divných videoklipů ze zámku a podzámčí romantických zpěvaček. Zatuchlinka umakartové verze noci na Karlštejně hudebního divadla Karlín. Ale za ten umakart se tady nestydí. Naopak. Na ten umakart stojí studenti s prázdnýma očima, omámenýma hladem a těžkým smaženě sklepním vzduchem, v poledne frontu. A já tu tak sedím, pozoruju lidi s Braníky a cigaretou a dochází mi to. Pomalu, tak jako se mi v žaludku rozkládá "hermo". Miluška je taková máma. Máma všech studentů, i vaše máma. Taková ta máma, za kterou se ve dvaceti stydíte, protože vás vzali na UMPRUM. Protože v tý době sníte o tom, že vaše máma je spíš Eva Eisler, s dlouhýma štíhlýma rukama a bílou cigaretou a intelektuálním millieu, který vás tolik, ale tolik fascinuje. Jenomže Miluška je opravdová máma. Máma, která na vás vždycky myslí. Máma, která je tady, když opravdu o něco jde. Máma ke který si můžete sednou a civět do blba, když to nevyjde. A která ty těstoviny sice vždycky rozvaří, ale o to tady přece nejde...