RIP FLIP

Přidat popisek

Sedím na lavičce Ema Espresso baru. Naposledy jsme tu před týdnem takhle seděly s Danielou, vyháněly lehkou kocovinu dobrým kafem a koukaly na lidi. Proto má tohle místo Daniela ráda. Já tu teď koukám před sebe a lidi nevnímám. Koukám na Masaryčku, na roh. Tam, kde ještě před dvěma týdny bylo bistro Flip. Teď jsou tam cedule na špinavých oknech a prázdná ratejna.

Bistro Flip byla legenda. Místo kam se spoustu lidí nikdy neodvážilo, místo kterýho se spoustu lidí štítilo. 

I já jsem vždycky chodila kolem s respektem. Ale párek v rohlíku v jejich okýnku jsem si neodpustila. Tak jak mi ho tam kupovala máma. Ani před těma dvěma týdny to nebylo jinak. Stál pár korun a byl uboze průměrný, ale ve svojí ubohé průměrnosti byl královský. Tak to občas bývá.

Ve Flipu se mísili bezďáci s flinkama. Umaštěný paní, který možná před dvaceti lety měly sen, že jejich bistro bude konečně světový. Tyhle paní toho musely před pultem zažít hodně. Kdoví co se jim nad vlašákem a upocenýma dělníkama honilo hlavou. Světovým se bistro Flip nikdy nestalo, ale ve svojí upatlaný dekadenci bylo královský. V centru velkoměsta jediněčný.

Na pultu plastová krabice plná víček od piva a starý motouz s otvírákem. Bramboráky, smážo, brsalát, tatranky, lahváče. Poloprázdná vitrínka.
Je to rok nebo dva co jsem si dala ve Flipu pivo a nějakou podprůměrnou mastnou věc, možná i tatranku. Bylo přesně takové dusné bezčasí jako dneska. Těžko říct, jestli to bylo v květnu, srpnu nebo září. Zažívala jsem rozjitřelý pocity, jaký míváte, když jste bezhlavě zamilovaný. Ale tušíte, že to nikdy nemůže vyjít. Tak to občas bývá. Kdesi hluboko v archivech facebookových konverzací zmizelé fotky z toho dne a pár mlžných vzpomínek na to jak se mi rozšířily zorničky, když jsem objevila zadní místnost Flip baru, nový starý svět nádražkovýho snack baru. Pár desetiletí usazených jako kouř v zažloutlých záclonách nebo jako mastnota v hodně starým friťáku. Flip je jako kazety, jako psaní rukou na ukradený papíry z kanceláře rodičů na jedný straně špatně potištěný tabulkama z jehličkový tiskárny, Flip je jako focení na analog. Flip nezná Instagram, Macbook ani Naše Maso.

Bistro Flip už se pravděpodobně nikdy nevrátí. Místo toho vyroste další Ema nebo Starbucks. Možná spolu s celou bezpohlavní čtvrtí Masaryčka. Zůstane jen umaštěná vzpomínka na ten den, kdy bylo instantní štěstí průměrnej lahváč, párek a výlet kamsi za Prahu. Jako tehdy, když jsem byla malá a maminka mi u pojízdnýho stánku na Masaryčce koupila na cestu pitíčko v plastovým kelímku, který se jmenovalo Oplympus. Aspoň myslím. Vzpomínky jsou děvky. A chvíle štěstí ještě větší.

RIP FLIP