JÍDELNA U NOVÁKŮ

Když si všichni stěžujeme na gentrifikaci a já jsem obzvlášť melancholická ohledně zanikajících méčných barů a lahůdek, je dobrý si všímat i takových zvláštních anomálií, který, aniž by to sami věděli, tohle roztomile narušují.
Že je z nonstopáče hezkej bar, kde se bude i dobře vařit mě neuráží, jako Hitlera v dalším pokusu o humorný meme, který navíc podle mě spíchlo samo zastupitelstvo Prahy sedm (to by odpovídalo zastydlýmu hipster humoru, který by pobavil tak naposledy v roce 2013). A to nonstopky miluju, a dovolím si tvrdit, že víc než leckterej letenskej patriot starou zamřížovanou Kobru. A přes to mi přijde naprosto legit a fajn, že je na hlavní místo knajpy se zataženejma výlohama bar,  kterej z Belkredky dělá malou Itálii. Jak jsem ostatně konstatovala ve svým průvodci lacinýma jídelnama Letný a okolí na Alarmu, Letná a jí podobný čtvrti jsou skvělý v tom mixu. Tahle pluralita a koexistence je prostě na gastru vidět hodně zřetelně: můžu si dát langoš a smažák U Antoníčka, stejně jako hummus prvotřídní kvality v Cafe 1. Vím co čekat tam, i onam a je jedno, že z dlouhodobého hlediska mi je líp v bufetu a jídelně, kde je mix návštěvníků příjemně vrstevnatý a mám pocit příjemné rodinné anonymity, která ovšem nabízí tolik zajímavých příběhů, když teda chcete...

juxtapozice všedních Holešovic

A stejně jako nová Kobra neoficiálně otevřela s okázalým humbukem, nesoucím se od sociálních sítí po ulice Letný, místo starý Železný Sparty otevřela nová, maličká lidová jídelna U Nováků. Bez cavyků.

Tak, jako chtěl do Kobry na drink každej kolemjdoucí, u Nováků jsem nikdy z protějšího paláce umění nezahlídla ani nohu.
Dostatečně bizarní vybavení, který kombinuje výdejní pult s vitrínou se vzorovými pokrmy s původní výbavou Železný Sparty. Ano, svojí hotovku jíte u železnýho stolu ve tvaru forbalový meruny.
Dostatečně velký pán s paní, který jídelnu vedou. A všude kolem parný léto, Letná je poloprázdná, jen pod okny jídelny z boční ulice něco křičí kopáči, pomalu jediní obyvatelé Letný a Holešovic během těhle dní...

Marx ladí s melounovou limonádou. Náhoda? Nemyslím si!

Neznám lepší místo, kde se u řídký omáčky s těstovinama začíst do životopisu Karla Marxe. Navíc dělaj limonády, domácí, který nechutnají jako z lavárny Pod Lipami, ale jako prázdniny u tety na vesnici. Ta moje byla melounová, nahoře plavala vrstva vodního melounu s citronem, kterou mi pán doporučil pořádně zamíchat velkou polívkovou lžící.  Good job!
Venku bylo suchý horko, koukala jsem přes výlohu na ulici, kde nikdo nebyl a pak taky do obličeje lidem, vždycky, když tu zastavila tramvaj. Vypadali unaveně a zmoženě. Já naštěstí měla aspoň tu limonádu a řídkou omáčku s masem a těstovinama, což mi dělalo fiktivní léto u tety Dunky. Maličko. Vlastně mi v tu chvíli mohli všichni závidět. Teta Dunka uměla super palačinky, který jsme si mazali sněhem z bílků smíchaným s borůvkovou marmoškou, kouřila červený Petry a věčně na něco v roztržitosti zapomínala. Třeba na kuře v troubě, který se zákonitě spálilo, ale strejda už tetičku znal natolik, že měl jedno záložní připravený schovaný za trámem na půdě. Nebo na rozpálenou kulmu na stole, kterou jsem jako zvídavý dítko vzala do ručiček. Au. Takový prázdniny u tety chutnají jako letní hotovka U Nováků. Když vás rozpálenej stoleček ve tvaru kopačáku zahřívá, mžouráte do sluníčka a víte, že další léto nenávratně končí. Podobný pocit jsem měla léto dozadu v nonstop jídelně Na Marjánce. Uvidíme jak dlouho tu Novákovi zůstanou. Já upřímně doufám, že ještě nějakou chvilku ano. Protože vesmír musí být v rovnováze.