VÍKEND...

Je neděle. Na Letný hraje Sparta, s tak je příjemný sedět doma, čekat na bouřku, aby ten řev spláchla, a plnit se mým oblíbeným jídlem z dětství - kolínka maštěný máslem s Heinz kečupem a strouhaným eidamem. Život se někdy zdá docela těžký i když víte, že na světě patříte k těm štastnějším. Trochu se pak stydíte za svoje white people problems. Ty se mi většinou nahromadí právě o víkendech, které poslední dobou úplně nezvládám, jak bych chtěla. Tlak na to být štastný a happy se totiž vyostřuje právě v těhle dvou dnech. Prostě musíš. Víkend je od toho, abys lenošil, ale byl aktivní. Abys dlouho spal, ale zároveň všechno stihnul. Těšení na pátek se většinou zvrhne v sobotní blouznění nad tím, co všechno jsem chtěla vlastně dělat - uklidit, dolakovat špajzku, dopsat článek, projít se na vítkov, projít se do únětic, zajít si zaběhat, dočíst knížku atd. A neděle je totální depka, že už po zbytek života to bude jen o těhle dvou volných dnech, že už je všechno over, že léto uniká mezi prsty, ne hovno, už je podzim, že vysaju a vytřu zítra, slibuju, že od zítřka zase jím jako třicítka, co potřebuje zhubnout, a že jsem byla běhat ve čtvrtek (yes!), ale nejpozději ve středu musím na tu jógu. Prostě život, nesmím ho vzdát.

Sobota oběd.

Smažák v housce. Musela jsem. Z více důvodů. Stane se, že se dostanete na místo, kde je výběr jen z klobásy a ze smažáku. Na takovém místě jsem přesně byla. Ke snídani po dvou hodinách spánku proběhl jen narychlo banán a pospíchala jsem, vedro, kocovina, prdel světa, lidi a špatná hudba okolo. Měla jsem od papírového obalu mastná stehna. Po prvním kousnutí jsem si spálila jazyk. tatarka byla nepříjemně kyselá. Stejně jsem cítila, jak mi tohle jídlo dělá dobře, jak mi plní žaludek, uklidňuje a jak díky němu přežiju tenhle den, který nechtěně trávím u stánku s klobásama a smažákem. Škrtily mě pak trochu šortky, ale bylo mi fajn.

DOBŘÍ HOLUBI SE VŽDYCKY VRACEJÍ: MRÁZEK NA BĚLEHRADSKÝ

Jsou to přesně 4 roky co jsem si dávala držkovku s houskou u Mrázka. Bylo léto, hic jako dneska a tehdy tam asi neměli na pultě "teplý čaj v akci" za 14. Můj bejvalej kluk si dal taliána, stál tam a zbojnicky a elegantně zároveň se opíral o pult. Měl bílý tričko, kterých měl celou sadu, takže to vypadalo, že často nosí jen jedno, ale ne, bylo jich opravdu hodně a k taliánu a bílýmu tričku kontrastovala "vobyčejná" hořčice se kterou ten vlahej talián přistál na talířku.

Jako tehdy si i dneska Mrázek drží svoje esteticky designový standardy- slánka a pepřenka ze skleniček s feferonkama jsou prostě signature týhle vinohradský mekky teplých pultů.

Taky se mi zdá, že za těch pár let, kdy jsem začala sbírat kolem očí vrásky smíchu, se paní za pultem výrazně zjemnily, čím víc já jsem přitvrdila.

Ani ve špičce neopomenou bodře zahláškovat se zákazníkem. Nebo dokonce v nerozhodnosti doporučit.

"Já bych ráda ten segedín, ale mám takovej problém, já nechci prosím houskovej, tak co byste k tomu doporučila?"

"Bramborovej, tak to dycky děláme u maminky."

"A co rejži?"

"No to ne, to teda nevim, to ne. To leda brambory."

"Tak ten bramborovej."

"Ale, že to chutná mě, to nic neznamená."

"Já si myslim, že právě jo."

Dneska jsem využila tipu a v nerozhodnosti mezi vepřovým na kmíně a kuřecím na houbách jsem si nechala zase poradit. A zase správně. Kuřecí na houbách ve mě zmizelo jako v černý díře. A paní se neopomněla, mezi záskokem ke chlazeným kuřecím čtvtkám, přeptat jak mi chutná.

Taky mě tu těší další drobnosti: i po čtyřech letech oslovení slečno, hliníkový vidličky a nože s černou plastovou rukojetí nebo omáčka přetékající přes okraj. Nebo třeba sekce retro uzenin a naprosto postmoderní kombinace velkoobjemových hořčič a vody VOSS, což je asi nejdražší položka na krámě a pořád přemýšlím, jaký důmyslný marketingový mág tohle vymyslel. Protože to nevymyslíš.

Někoho může pobouřit brokolicová polívka (ale s párkem, klíd), jako plíživý znamení změn, ale nebojte, svět je ještě v pořádku, protože anglický slanině se i nadále říká "angličan" a pani s pejskem v podpaží a veselou nákupní taškou v levý ruce si jí objednává se slovy "na drobno, skoro předkousat, bych ji prosila".

Jediný zneklidnění byla babička s vyčesaným drdolem, která si objednala polívku do plastový mističky,  přeměřila si mě, jak jsem tam tak stála a nenažraně do sebe tlačila svůj kuřecí brunch, a pro jistotu si šla stoupnout k co nejvzdálenějšímu pultíku. Pokusím se to nebrat osobně (brečim ještě teď).

Tak hezkej zbytek léta a ta nerozhodná hysterka u pultu, to budu vždycky já.