DOBŘÍ HOLUBI SE VŽDYCKY VRACEJÍ: MRÁZEK NA BĚLEHRADSKÝ

Jsou to přesně 4 roky co jsem si dávala držkovku s houskou u Mrázka. Bylo léto, hic jako dneska a tehdy tam asi neměli na pultě "teplý čaj v akci" za 14. Můj bejvalej kluk si dal taliána, stál tam a zbojnicky a elegantně zároveň se opíral o pult. Měl bílý tričko, kterých měl celou sadu, takže to vypadalo, že často nosí jen jedno, ale ne, bylo jich opravdu hodně a k taliánu a bílýmu tričku kontrastovala "vobyčejná" hořčice se kterou ten vlahej talián přistál na talířku.

Jako tehdy si i dneska Mrázek drží svoje esteticky designový standardy- slánka a pepřenka ze skleniček s feferonkama jsou prostě signature týhle vinohradský mekky teplých pultů.

Taky se mi zdá, že za těch pár let, kdy jsem začala sbírat kolem očí vrásky smíchu, se paní za pultem výrazně zjemnily, čím víc já jsem přitvrdila.

Ani ve špičce neopomenou bodře zahláškovat se zákazníkem. Nebo dokonce v nerozhodnosti doporučit.

"Já bych ráda ten segedín, ale mám takovej problém, já nechci prosím houskovej, tak co byste k tomu doporučila?"

"Bramborovej, tak to dycky děláme u maminky."

"A co rejži?"

"No to ne, to teda nevim, to ne. To leda brambory."

"Tak ten bramborovej."

"Ale, že to chutná mě, to nic neznamená."

"Já si myslim, že právě jo."

Dneska jsem využila tipu a v nerozhodnosti mezi vepřovým na kmíně a kuřecím na houbách jsem si nechala zase poradit. A zase správně. Kuřecí na houbách ve mě zmizelo jako v černý díře. A paní se neopomněla, mezi záskokem ke chlazeným kuřecím čtvtkám, přeptat jak mi chutná.

Taky mě tu těší další drobnosti: i po čtyřech letech oslovení slečno, hliníkový vidličky a nože s černou plastovou rukojetí nebo omáčka přetékající přes okraj. Nebo třeba sekce retro uzenin a naprosto postmoderní kombinace velkoobjemových hořčič a vody VOSS, což je asi nejdražší položka na krámě a pořád přemýšlím, jaký důmyslný marketingový mág tohle vymyslel. Protože to nevymyslíš.

Někoho může pobouřit brokolicová polívka (ale s párkem, klíd), jako plíživý znamení změn, ale nebojte, svět je ještě v pořádku, protože anglický slanině se i nadále říká "angličan" a pani s pejskem v podpaží a veselou nákupní taškou v levý ruce si jí objednává se slovy "na drobno, skoro předkousat, bych ji prosila".

Jediný zneklidnění byla babička s vyčesaným drdolem, která si objednala polívku do plastový mističky,  přeměřila si mě, jak jsem tam tak stála a nenažraně do sebe tlačila svůj kuřecí brunch, a pro jistotu si šla stoupnout k co nejvzdálenějšímu pultíku. Pokusím se to nebrat osobně (brečim ještě teď).

Tak hezkej zbytek léta a ta nerozhodná hysterka u pultu, to budu vždycky já.