Eliška Lhotská se už čtyři roky intenzivně věnuje vytváření šperků z chleba, což na Vývařovně pochopitelně velmi ceníme. Vedle toho si se svým přítelem, Ondřejem Vicenou, otevřeli obchod na Řezáčově náměstí 2 obchod Koncept Story. Rozhovor s Eliškou o její práci, inspiraci, výstavě na Designbloku a v neposlední řadě i o chlebíčkách.
Eliško, na začátek mi pověz, jak ses dostala k chlebu jako k materiálu?
V roce 2012 jsem se ocitla na stáži v Polsku, sama a navíc s jazykovou nevybaveností, a tak jsem hledala jsem něco, co by mě propojilo s domovem. Vyrůstala jsem v umělecké rodině, neměli jsme moc peněz, ale chleba jsme měli – máma dělala spoustu domácích pomazánek a vytvářela nám úplné hostiny. To, že tě někdo nakrmí, je nejvíc, co ti může dát. Následně jsem objevila další materiální symboliku: drobeček vymodelovaný z chleba v podstatě symbolizuje křížek nebo boží tělo; je to kousek Ježíška, něco jako ochranný amulet.
Z chleba jsi následně vytvářela i instalace.
Začala jsem s ním pracovat ve velkém. Ráda jsem si z něj něco vytvářela už jako dítě. I v koncentračních táborech se z něj lidé vytvářeli šperky, například korále. Navíc to pro mě tehdy byl i finančně dostupný materiál.
Instalace se staly se předlohou pro tvé stříbrné a zlaté šperky…
Začala jsem se jim věnovat více, když jsem dokončila školu. V podstatě šlo o dost spirituální práci. Nikam jsem nespěchala, nikomu jsem nic nedokazovala, nemusela jsem co půlrok přinášet něco nového. Pracuji s chlebem už čtyři roky a ještě mě to stále obohacuje. Momentálně vytvářím větší, bronzové objekty, stejně jako šperky pro každodenní nošení. Vedle volné tvorby pro mě byla vždy důležitá i užitelnost. Myšlenka obsažená ve šperku je snadno přenosná; jde o umění, které můžeš, na rozdíl od jiných uměleckých disciplín, nosit s sebou.
To přitom děláš velmi pokorným způsobem – tvé šperky jsou v podstatě kouskem chleba. Osobně nemám ráda, když jsou šperky, stejně jako oblečení, příliš výrazné – když nosí člověka. Raději když osobu nositele spíše podtrhuje.
Jak říkáš. Možná je nevýhoda, že se zase až tak nepodepisuji. Ale ta vnitřní krása a význam jsou pro mě mnohem důležitější. Dotváří člověka, ale neutváří ho.
Popíšeš nám, jak se s ti s chlebem pracuje po technologické stránce?
Se samotným chlebem se mi zatím dařilo dělat jen v menších kusech, jinak procházel zkázou. Větší kusy mají tendenci zplesnivět, takže jsem dala přednost těm menším. Následně jsem se zaměřila více na kov, kterým se také snažím neplýtvat. Chleba používám jako modelovací hmotu, kterou formuji a následně odlévám. Všechny šperky jsou otisky.
Kolekci jsi pojmenovala New Archeology. V čem je ona archeologie nová? Jsou to budoucí vykopávky?
Tak to bylo zamýšleno i na výstavě v kutnohorském GASKU, The Future Is Now. Nabídla můj pohled do budoucnosti, který s future estetikou kontrastuje na první pohled. Snažím se lidem ukázat, že ačkoliv v něčem možná předbíhají dobu, ve vnitřních procesech ji uspíšit nelze. Kolekci jsem fotila ve sterilním prostředí kanceláří, kam bych svou myšlenku chtěla dostat především. Také se snažím upozornit na nutnost pokory a čistoty, která je v chlebu tolik obsažená. A kov je pro změnu udržitelný materiál. Výstava měla vrátit lidi na zem. To, že jde o chleba, návštěvníci zjistili většinou až na druhý pohled.Vytvořila jsem takovou apokalyptickou zemičku, kde vše zmizelo. Ne vždy si uvědomujeme, že za nás počítače všechno neudělají. Budeme žít ze vzduchu?
Právě chystáš svou instalaci na DB, kde tě můžeme najít a na co se tam můžeme těšit?
Na letošním Designbloku, který se koná na pražském Výstavišti, se budu prezentovat vůbec poprvé. Instalace, rovněž pojmenovaná The Future Is Now, představí mou užitou, ale i volnou tvorbu. Architektonického řešení se ujal Ondřej Vicena a grafického řešení studio Anymade. Najdete mě v Openstudiu L41. A prezentaci našeho obchodu Koncept Story s instalací TENIS zase v Openstudiu L115.
KONCEPT STORY // TENIS
Na čem dalším ještě pracuješ?
Dělala jsem nové věci pro kurátorský projekt právě pro Koncept story. Šperky I am loving it tak trochu ironizují sportovní módu, která ztrácí funkčnost a užitost, jako třeba brýle, přes které není vidět, zlaté müsli tyčinky a sametové ready-made láhve od Coca-Coly na krk.
Mé šperky jsou vedle Koncept Story k dostání také v showroomu Back Yard (V Jirchářích 8, Praha 1), jehož jsem součástí.
Na začátku rozhovoru jsi zmínila pomazánky od maminky. Jakou máš nejradši?
Mám ráda jednoduše chleba s tvarohem, rajčetem a cibulí. Anebo pomazánku s cibulí a sladkou paprikou. V podstatě všechny možné tvarohové variace.
Máš ráda i chlebíčky? Jaký je tvůj nejoblíbenější?
S rajčetem a mozzarellou, a občas si dám prasácký s vajíčkem.
Oblíbenou chlebíčkárnu máš?
Libeřské lahůdky na Strossu.
Máš i jiné guilty pleasures?
Mám. Ale nemůžu to říct veřejně.
Teď už musíš.
Dojídám po celé rodině křupky z kuřete. A když jsem sama doma, nepohrdnu rybími jikrami se třemi rohlíky.
Wow. Jsi nová hrdinka Vývařovny.
Je to trošku rybí podsvětí, že? Hlavně ty rohlíky beru jako zhřešení, vzhledem k tomu, že pracuji s chlebem.
A pro Vítězslava Ivičiče nějaké šperky z vyzího kaviáru nebudou?
OdpovědětVymazatVojtěch Migrifič
Opravdu někdy si říkám, kam až lidé v dnešní době mohou klesnout, co se umění týče. Ty tam jsou doby, kdy umění povyšovalo a zároveň oddělovalo vyšší vrstvu a spodinu. Bylo chápáno jako něco krásného, něco, co nedokáže pochopit kdejaký drban a chudák...Krásné šperky, obrazy, sochy, architektura......a co nyní? šmuky z chleba......otřesné. Vítězslav Ivičič www.czechfashionisto.com
OdpovědětVymazatAhoj Vývařovno,
OdpovědětVymazatstále mě bavíte míň a míň. Zásadní zlom byl, když jsem Vaše afektované pochvy rostoucí Vám z obličeje viděl naživo. To bylo zlé. Velmi. Nejtragičtější z Vás je věčně trapná, osamocená třicítka Daniela. Její na svět naštvané, sebelítostné, trapností sžírající se posty jsou opravdu balzám na moji duši, když mám zácpu a nemohu jaksi vytlačit zbytek exkrementu do mísy. Stačí si vzpomenout a už to jde jak po másle. Nebo stačí si vzpomenout na světoběžnické, afektované, povýšenecké posty Hannah! Nejlépe z Vás píše Pakočka, což je zhruba stejné kvality, jako kdybyste z již zmíněného exkrementu klacíkem vyloupli pecku z třešně. Její gramatika je trochu mimo ok. Stejně jako ten debilní výraz a účes. Největší problém v tom je, že když se na někoho jako je Pakočka podíváte, tak si hned řeknete, že tý ženský musí prostě musí smrdět píča. To prostě tak je. Je to tím výrazem. A je to jejím hlasem. Jinak se mějte krásně. Tom
Ahoj Tome.
OdpovědětVymazatJe úplně přirozené, že člověk dospívá, vyvíjí se a tím pádem se mu líbí jiné věci než před lety. Důležité je zůstat pozitivní a vyhledávat primárně to, co je ti příjemné. Na tomto světě máme pouze omezený čas a je lepší ho neztrácet s věcmi, co tě nebaví. I když jsme ztrátu tvé přízně na redakční poradě oplakaly, život jde dál a přejeme ti mnoho štěstí a uspokojení nad věcmi, co tě baví a nezahrnují naše debilní problémy, frustrovaný výrazy a smradlavý píčy.