No a?
Je mi už xxx.
Vždycky jsem se tomu smála. Tomu, že to někdo vůbec řeší.
A najednou zdravím třetí křížek z povzdálí, ale blíží se jak rozjetej vlak a já ho nemůžu zastavit. Bum! Je tady!
Mám pocit, že se (z)mění všechno, ale vím, že se nezmění nic. Mám pocit, že nevím o nic víc než ve dvaceti, až na pár výjimek:
Naučila jsem se obstojně vařit milánský rizoto.
Vím že víno a panáky mě dovedou na druhej břeh.
Vím, že kočičí paštiky se dají v případě nouze pozřít.
Že můj kocour je nejlepší indikátor potenciálních partnerů.
Umím napsat slovo výjimka a taky vím, že slovo potencionálně je bullshit.
Že už nedohoním snapchat.
Že jsem nahluchlá a nebudu dělat, že ne (v tomto případě na mě opravdu můžete zvýšit hlas).
Že krokety jsou lepší mražený než domácí.
Že drobky v posteli jsou ok.
Že v hospodě bych neměla sedět zády k lidem (nikdy)!
Že lepek je v pohodě, pokud na jeho hru přistoupíte, stejně jako byl v devadesátkách margarín (chleba s Perlou je ultimátní guilty pleasure, no a co jako).
Že kokosovej olej je multifunkční.
Že mi sluší mikádo s ofinou.
Vím, že nemám v oblibě kebab, ale to neznamená, že si ho nouzi (ve 4 ráno) nedám. Ale jenom v Brně.
Nenaučím se během týdne mít tak silnou vůli, že přestanu žrát pizzu v noci a smažený nad ránem, zdravě snídat nebo bůhvíco se to po nás vlastně chce a očekává. Ale to nevadí. Já už nechci plnit kolonku společenských očekávání. Došlo mi to minulý týden na nejopulentnějším rautu, kde jsem se po dlouhé době ocitla. Vrcholem rautu byla husa. Pečený mistrovský dílo, poskládaný z torza a takřka labutích bílých křídel. Měla dokonce i límeček a celý to vypadalo jako v pohádkový inscenaci ze života Karla čtvrtýho z výpravných zpívánek nebo z Noci na Karlštejně. Husí vypečený torzo bylo obložený slaninou ze který na světo boží kynula paštika. Husí. Rozumějte - vlastní paštika oné pážecí husy.
