THE RAUT OF LIVING

Konečně byl zase raut. Sice byl spojený s víceméně bizarní událostí, ale to už tak občas u rautů bývá. Raut si vybere vás, ne vy jeho. Odehrál se na předávání cen české reklamy. Jak to jen popsat? Možná, že tímhle videem: 

LEVNÝ JED

Levný je rohlík. Krásný český tukový rohlík. Poslední levná věc ve vesmíru. Ještě sirky jsou možná levnější. Tukáč byla moje svačina do školy. Babička ho podélně rozřízla, namazala máslem a přidala šunku. Existují lidé, co ho mažou máslem bez rozříznutí na podélnou plochu rohlíku!!! Nepochopim. To pak nejde zabalit do ubrousku a do mikrotenovýho sáčku, takže my jsme to v rodině dělali správně. 

pivsoň se solí, asi nejzákeřnější exemplář

Dneska je pro mě tukáč totální tabu. Mouka je bílý jed. Už devadesátková lobby celozrného pečiva mu zasadila těžkou ránu. Matky ted plesknutím strhávají namazaný rohlíky k zemi, když je babičky podávají vnoučatům. Peče se domácí chleba. Já taky peču domácí chleba a rohlíky rozhodně nekupuju. Jen na nádivku. Ale asociace levné-špatné mě dráždí. Jsem ale už hlavou příliš hluboko v dnešní demagogii a tak neustále počítám. ne peníze, ale nutriční hodnoty. Pak si někde na rodinné návštěvě dám pár jednohubek - tedy koleček rohlíku s plachetkou z uheráku - a cítím se provinile málem tak, jako bych jedla živý jehňata* za bučícího pláče krav. Všechny tyhle instagramový jogínky, paleo bloggerky a fanatičtí běžci mě připravili o chut si dát starej levnej bílej rohlík. Což je hrozně smutný. Tohle je vlastně příspěvek o tom, jak Danielu připravil mainstream o rohlík namazaný nutelou.  

KRIZE STŘEDNÍHO TOFU

Víte, co to je definice parodie? Možná, že právě já. Absolvovala jsem cvičení, který mi rovná záda zmršený z víceméně (spíš více) sedavýho zaměstnání a jím v indonéským bistru. Tempeh. Moje dvacetiletý já se popadá za nikterak tvarovaný břicho, moje třicetiletý já (s břichem stále naprosto středním) se snaží v dobrým i špatným jídle furt, neustále, pořád, konstantně a kontinuálně utopit podivnej smutek Monalisy.
Jo.
Fňukám.
A už vůbec ne středně. Fňukám vší silou, demonstrativně a okázale s plnou tlamou bio tempehu z farmy Slunečná (nebo odkud vlastně).
Potom si dám chai a možná arašídovej dortík (používám neironicky zdrobněliny, bojím se sama sebe) a kafe. Ještě jednou si přečtu svojí adaptaci voice-overu televizního spotu na naprosto převratný nosní sprej na alergii, vyřídím další maily, plný informací, který se repetitivně přelívají z jednoho dne do dalšího, otevřu diář, napíšu zprávu, odškrtnu další položku v to-do-listu. What a life.
Zdá se, že čím se zmenšuje můj dluh u jistých státních správních úřadů, tím víc bych měla být radostnější a volnější. Svobodnější. Místo toho mám pocit, že mi okovy rutiny svazujou kotníčky jako nikdy před tím. Sedím v bistru a ironickými slovy Zuzany Fuksový se cítím jako digitální nomád. I když nejsem v Berlíně, ale ve Vršovicích. A i když je to pocit, kterej ve mně vyvolává závan parodie na život.
Jsem stará. Jsem unavená. A patetická. Co jsem dokázala? Co tady zůstane? Kocour šibnutý, který je ještě větší asociál než já poslední dobou? Statusy na FB? Kupa oblečení? Urna s popílkem? Nedopsaný články? Dopsaný články? Sbírka hrnečků s logem Becherovky? Ty snad jo.