KRIZE STŘEDNÍHO TOFU

Víte, co to je definice parodie? Možná, že právě já. Absolvovala jsem cvičení, který mi rovná záda zmršený z víceméně (spíš více) sedavýho zaměstnání a jím v indonéským bistru. Tempeh. Moje dvacetiletý já se popadá za nikterak tvarovaný břicho, moje třicetiletý já (s břichem stále naprosto středním) se snaží v dobrým i špatným jídle furt, neustále, pořád, konstantně a kontinuálně utopit podivnej smutek Monalisy.
Jo.
Fňukám.
A už vůbec ne středně. Fňukám vší silou, demonstrativně a okázale s plnou tlamou bio tempehu z farmy Slunečná (nebo odkud vlastně).
Potom si dám chai a možná arašídovej dortík (používám neironicky zdrobněliny, bojím se sama sebe) a kafe. Ještě jednou si přečtu svojí adaptaci voice-overu televizního spotu na naprosto převratný nosní sprej na alergii, vyřídím další maily, plný informací, který se repetitivně přelívají z jednoho dne do dalšího, otevřu diář, napíšu zprávu, odškrtnu další položku v to-do-listu. What a life.
Zdá se, že čím se zmenšuje můj dluh u jistých státních správních úřadů, tím víc bych měla být radostnější a volnější. Svobodnější. Místo toho mám pocit, že mi okovy rutiny svazujou kotníčky jako nikdy před tím. Sedím v bistru a ironickými slovy Zuzany Fuksový se cítím jako digitální nomád. I když nejsem v Berlíně, ale ve Vršovicích. A i když je to pocit, kterej ve mně vyvolává závan parodie na život.
Jsem stará. Jsem unavená. A patetická. Co jsem dokázala? Co tady zůstane? Kocour šibnutý, který je ještě větší asociál než já poslední dobou? Statusy na FB? Kupa oblečení? Urna s popílkem? Nedopsaný články? Dopsaný články? Sbírka hrnečků s logem Becherovky? Ty snad jo.



Cvičím, jsem zodpovědná (středně), platím dluhy a jím míň masa a smažáků než dřív. Taky jím celaskon a dodržuju pitnej režim. Panebože, já snad umírám? Připravuju se na hibernaci středního věku, kterou teď podle všech indicií hodlám prožívat dalších třicet let, abych se pak mohla plynule vcucnout sama do sebe a rozplynout se jako mořská pěna v domě s pečovatelskou službou? Dělám věci, kterým jsem se smála. A myslím to vážně. Prý je to normální (neni). Ale mně to děsí. Stejně jako ten tempeh, kterej už mi mezitím zmizel v travicím traktu.

Lidi kolem mně si neváhají dávat motivace, psát si pravidla pro lepší žití, takřka maniakálně a s patřičně nenápadným ezoterickým výrazem, nastavovat laťku leště lepšímu životu. Bohudík, že mně tohle kancelářský ezo nikdy nebralo. Snůška blábolů. Lepší je Braník a Otčenáš před spaním.
Na konci dne ovšem mezi jedním mailem, článkem, kafem a fňukem prostě vím, že je to tak v pořádku. Fňukám, tedy jsem. A jsem znamená, že přemýšlím. Aspoň středně. Občas. Trošku. Chápete, nesmím se přechválit.

Myslím, že oběcně by se mělo fňukat víc. Vytříbíte si mysl, uleví se vám, nepukáte potlačovanou frustrací. V době, kdy je Lena Dunham holčičí ikona feminismu (pro někoho, pro jiný je to jen další koza, co rychleji mluví než přemýšlí) si vyhrazuju maximální právo na fňuk. Fňuk je zdravej a normální. Zdravější než kancelářská ezoterika, zdravější než agresivní asertivnost, než bubáci ve skříni.

Já jsem ve fňukání vážně dobrá, skoro jako lecktrej kluk, protože ty se nezdaj, ale umí taky fňukat královsky, jsou to mistři ve fňukání. Je to tak, znám pár opravdu prémiových klučiích fňukalů.
Jen my holky jsme (samozřejmě) daleko sofistikovanější fňukalky. A taky nás často naše fňuky poháněný frustrací ženou dopředu. Jsme jako kamikaze, který ovšem nejdou vstříc jistý smrti, ale naopak jistýmu životu. A to je teprve sebevražedná mise. Jak říká faráž v Jackie (ano, tom životopisným filmu o Saskii Burešový), Bůh to zařídil tak, že se zase ráno vzbudíme, dáme si kafe a jdem dál. A to nám stačí. Nezdá se to, ale je toho na jeden život až až. Fakt.

Brzo nám vyjde knížka. Já tam mám pár vyloženě ufňukaných míst. Bolavých. Ale mám tam i takový pasáže, který bych nejradši olízla, prožila znovu, uvařila a snědla. O jídle, o jídelnách, o mojí mámě a o tom jak milujem pivo. Jak jsme zranitelný, impulzivní a zbrklý holky, ale i přes to nám patří svět. Je to tak. Už šestým rokem. Tu knížku už teď nesnášim i miluju.

Možná, že fňukám protože mám PMS. Nebo jen pocit, že musím být lepší a lepší. Dokázat všem, že jsem lepší. Ne dobrá, lepší. Absolutně nejlepší.
Je devět večer, koupím si Braník a bezlepkovej dort. Protože po pořádný dávce fňukání musíte nastolit rovnováhu ve vesmíru. Tak to je. A taky jsem si vystopovala mírnou intoleranci na sóju.
Ve svý fázi maniakální zodpovědnosti jsem totiž zjistila, že ten rudej flíček, kterej mi seděl pár měsíců u pravý nosní dírky, je nejspíš reakce na hladinu sójy v mým těle, který zvládne jednou za čas fermentovanej tempeh, ale nezvládá ty chemický Alpro-mlíčka a too much tofu. Hlavně, že smažák mi furt chutná, protože až nebude, tak budu vědět, že je to fakt zlý.