Konečně byl zase raut. Sice byl spojený s víceméně bizarní událostí, ale to už tak občas u rautů bývá. Raut si vybere vás, ne vy jeho. Odehrál se na předávání cen české reklamy. Jak to jen popsat? Možná, že tímhle videem:
To, že mi před tím, než jsem se vrhla na řízky a hranolky, předával cenu Michal Viewegh, považuju takřka za geniální hříčku osudu. Román pro ženy je pro mně naprosto zásadní knížka (ve všech smyslech slova "zásadní"). Tuhle knížku jsem v nácti četla v pokojíčku u každýho jídla. Zavírala jsem se s tácem s jídlem a hltala chleba s taveným sýrem nebo ovocný jogurty a stránku po stránce, několikrát dokola, tenhle kus. Filmová adaptace tohohle upgradu Lenky Lanczový je dneska věc, která krásně zrcadlí určitej pohled na dobu, kterou si pamatuju, ale úplně jinak. Bar Solidní Nejistota, Marek Vašut a jeho pes Billboard (humor), kluk, co prodává mobily a naprosto jalově stylizovaný sexuální scény a to celý v rámci vyprávění banálního milostnýho románku v kadeřnictví, kam hlavní hrdinka nakráčí dokonale načesaná, aby odešla ještě načesanější. Doba melírů, bokovejch džín a krátkých triček. Na tomhle rautu jsem zjistila, že doba "The art of living" na některých frontách ještě neskončila. I já jsem se tedy na jeden večer ocitla, stejně jako Olga Lounová, v klubu Lávka, abych se zasekla v časoprostoru. Blbý, že už není rok 2004, doba, kdy se podle Renče a Viewegha stály fronty na prezentaci novýho parfému od Avonu. Cena za product placement mýtický střední třídí goes to...Blbý, že na tohle je i post-pravda krátká. Ocitnout se v post-lži může být zábavný, ale taky dost smutný. Diazepam, suchý Martini a rozchod kvůli názorovýmu příklonu k republikánům - tak nějak bych definovala ten večer taky. Jenže místo Martini byla Becherovka (bohudík). A Laďka Něrgešová si vzala Jarka Plesla. A Renč natočil Sanitku 2.
Raut byl báječný. Jakkoli trpím rozpolcenými pocit stran český kreativy, jsou určitá území, kdy je jistej tradiční nekreativní konzervatismus na místě. Samozřejmě, že když jde o řízky. Ty nesmí chybět, obzvlášť, jsou-li k nim i hranolky.
Kreativita je zvláštní nástroj. Jak asi někoho napadlo zalévat dobré jedlé věci do aspiku a dělat z nich třaslavé skulptury? Zkusil někdo někdy zalít do aspiku řízek?
Podobně to mám i s humorem. Obří časoprostorové smyčky šedýho humoru tady stojí proti mě v přesile. A protože psaní má svoje limity, vyjádřím to dalším zábavným videem:
Nakonec můžu být ráda, že v jídelně je všechno v pořádku. I počet knedlíků sedí.
Žádné komentáře:
Okomentovat