KARMA DETOX - OBTÍŽNOST TĚŽKÉ

Posledním článkem jsem se poučila, že psát cokoliv na dojezdu je špatný nápad. Tentokrát zůstanu u jedné dějové linky, moje mysl je čistá jak křišťálová voda šumavských potůčků. Od potůčku jsem se totiž vrátila. Rozhodla jsem se před týdnem odjet pryč z Prahy (a přitom ne do Brna) na venkov. A jelikož jsem už vykazovala jasné známky přetížení (kolegyni v práci jsem odpověděla na informaci, že jde na oběd "děkuji" nebo jiný den jsem místo ahoj v práci řekla "jonák"... fakt díky, podvědomí), rozhodl můj kluk, že mi zabaví mobil. Chtěla jsem protestovat, ale tik v oku si vyložil jako souhlas. Jelikož v životě mám máloco zadarmo, tak se ochladilo na bod mrazu a internet hlásil sníh. Na bod mrazu spadla před odjezdem i moje nálada, ale celá ztuhlá natolik, že jsem si skoro ani nezavázala tkaničky u bot, jsem usoudila, že se extaticky a trhaně cukat na dalším pražským technu už opravdu nezvládnu, a rozhodla jsem se opravdu odjet. Do auta jsem naložila Ikea tašku se všema svetrama a vlněnýma punčocháčema, co mám, a přepravku s kocourem Benešem. Beneš měl po roce v pražském bytě poprvé okusit svobodu, ačkoliv s paničkou v patách. 

Můj civilizační detox započal u mámy na chatě. Dřevěná chata s kachlovými kamny je plná dětských vzpomínek a divného zatuchlého odéru, který nevyvětráte. Moje jediná starost byla, jestli se mi bezlepkové banánové lívance povedou a zda už konečně doluštím to zatracené sudoku. Starost o moji bezlepkovou dietu stejně vyšla vniveč, jelikož nám máma upekla nádivku. A spálená topinka z kamen? Say no more. 

KOPŘIVY!!!!

  

Po pěti dnech sbírání kopřiv a dřeva, následného vaření kopřiv a přikládání dřeva do kamen, deseti hodinách spánku denně, nahánění svobodného Beneše okolo chaty a lesa, ranních ledových sprchách po józe venku (ano, je mi 32 a nestydím se na snesitelnou dávku eza v podobě tří pozdravů slunce na ranní rose) a poslouchání Radiožurnálu jsme znovu sedli do auta a zkusili detoxikační kůru posunout o další level. Tentokrát bez Beneše, který byl odevzdán mámě. Jeho výraz zpruzenýho puberťáka viz výše na fotce. Cestou do Dobčických rybníčků jsme se stavili ve Strakonicích. Pro fotku se sochou dudáka a pro ukojení mojí touhy po maloměšťáckém bizáru. Ukojil se. Nabídka Hot Apple nápoje na stole vás vždycky utvrdí v tom, že jste na místě, kde se musíte mít na pozoru. Oranžové dekorace ten strach ještě posílí. Navzdory tomu ale oběd U Papeže byl na 100%. Dát si během oběda jídlo ze stálé nabídky byl risk, ale nakonec by se nemusela za pstruha s ratatouille (což je podle mě samo o sobě chybná kombinace a zavání průserem) stydět lecjaké pražská restoška. 

Dobčícké rybníčky, chata ve stromech Amálka...nevím, co napsat. Bylo to jednoduše krásné. Není tam elektřina, takže v noci svítíte svíčkama. Romantika i cestou do kadibudky, kam mě vždycky musel doprovázet můj kluk a poctivě čekal zády ve tmě, zatímco jsem víteco. Jednou jsem teda čůrala i do sprchy, protože jsem ho nechtěla budit. Ale tak o tom to přeci je...naprosto vypnete,  nekontrolujete facebook a řešíte svoje přirozený lidský potřeby překvapivě přirozenou cestou. Vařilo se opět na kamnech. Simple jídla. Párky, karbanátky, porce pro dva na jeden talíř. Největší radostí byly opět rána. A pak sauna!

Vyprosila jsem si bizár výlet a Holašovice nezklamaly. Zdeněk Troška tu podle mě nechal srdíčko a každou chvíli čekáte, že vyběhne z vrat Keliška, prostě jižní Čechy. Každopádně keltský meditační nevimco s vlastním "stonehenge" nechalo moji pusu dokořán. Keliška tu nakonec opravdu byla, paní, co nám vyprávěla o energiích a ukázala nám super nástěnku. Nástěnku keltských svátků tak, jak je slaví její rodina. No budiž...nevím, co by Keltové z 6. století před Kristem řekli na jejich chemlonový copy, ale vypadají na těch fotkách tak štastně, že jsem si říkala - kdo jsem já, abych házela kamenem (ezo alert!). Keltská pohádka devadesátek očividně v regionech stále přežívá.

Zpátky ale k dobčické romantice.

Chatka je u samoty, hned nad hladinou rybníčka. Létají okolo ní konipasové. Konipas horský a bílý přesněji. Naproti nám byla další chatka, kde byl pár z Brna. Jasně, že jsme si z nich dělali srandu. Náš malý a jediný small talk vyústil v to, že se nám týpek postěžoval, že jim čoudí kamna a v sauně taky, ať to ani nezkoušíme. Chudáci tam pak byli ve studený chatě. Celé dny seděli na molu venku a rybařili. Tedy on rybařil, ona pomáhala. Maskáčová uniforma a ona červená péřovka a blondatý culíček. Sledovali jsme je ze druhé strany rybníka a posmívali se. Nám kamna táhli a saunu můj kluk vyřešil. 2:0 pro Prahu. A jestli rádi fandíte outsiderům, tak vás potěším. Naše protibrněnská zlá karma pukla, když jsme si telefonátem zajistili check out o hodinu déle, abychom mohli do sauny, a nazí přes orosené sklo finské sauny jsme je pozorovali, jak pospíchají, aby včas vše dali do auta. 3:0, haha. Pak odjeli a my se ještě líně procházeli okolo rybníka. Někde mezi břízkou a vrbou, možná ještě kousek směrem na kopeček porostlým trnkama jsme ztratili klíče od auta, které jsme už nenašli. KO pro Prahu a 3:4000 pro Brno. Když jsme chtěli zavolat o pomoc, tak se nám vybil mobil (ne můj!), v chatce nebyla elektřina a tak začala strastiplná cesta pěšky zpátky do reality, kam se mi vůbec ale vůbec nechtělo (opět výmluvná ilustrační fotka výše).

A tak je to v životě se všim.