LÍVANCE VE MĚSTĚ

Můj oblíbenej víkendovej rituál jsou lívance. V sobotu nebo v neděli prosedím, teda spíš poloproležím, na gaučíku našeho oblíbenýho bistra se svým nejlepším kamarádem u lívanců (a on u waflí).

WafWaf- letenskej ráj waflí a palačinek. Po lívancích ani stopy.

Je to rituál, něco jako kocovinový smažák nebo nedělní mše. Síla rituálu je v tom, že vás dokážou vždycky uklidnit. Vůbec mi nevadí, že šlehačka je v tomhle bistru sójová (naopak), protože obvykle bývá vyšlehaná tak hodně, že je skoro jako beton. Takovej ten typ betonu, který se rozplývá na jazyku. A pokud vám to nedává smysl, tak se s tím budete muset srovnat vy, ne já.

Jenže - co, když je gaučík obsazenej? Nebo...ho nahradí dalším velkým stolem? A proč je na Vinohradech tak málo míst, kde dělají lívance, nejlíp celý den i o víkendu, kam můžu přijít ještě tak trošku uválená z víkendovýho dlouhýho spaní?

Proč některý dopoledne končí tak, že sedíte sama v kavárně a všichni kolem právě dostávají přesně to, co chtějí, ale vaše lívance prostě nejsou? A stalo se vám někdy, že jste se uprostřed plný kavárny, s vaším lungem, prostě najednou jen tak  rozbrečeli?

Další rituál, který se se mnou táhne je nekonečný hledání místa. Toho místa. Svatej grál utkvělý představy o dokonalým brunchi, obědě, večeři nebo drinku. Stává se nám to s mým bff až podezřele často. Vlastně pokaždý. Už je to rituál. Neplánuju, prostě dostanu chuť teď a tady jít na oběd (večeři, lívance), ale úplně pokaždý se stane něco, co promění vysněnou představu o dokonalým jídle ve skoro biblickou pouť. Je to vlastně dokonalý velikonoční příběh o Zaslíbený zemi. Já a můj nejlepší kamarád jsme v tomhle příběhu jako dva Mojžíšové z prvního světa, kteří místo vysněného hodování putují mezi Vinohradama a vrchníma Vršovicema a snaží se najít "to" místo. Zaslíbenou zemi lívanců, dobrýho jídla a dvou hodin naprostého zenu.

Je to v nás? Je to v mojí uktkvělý představě o spontánní dokonalosti? Je to lívancový sobectví? Moje absolutní odmítání tyhle malý radosti plánovat s tím "že to prostě přijde" a bude to absolutně dokonalý jako v mých představách?

A tak sedíme, po hodině putování po Vinohradech, v jiné kavárně, bez lívanců a gauče, s kafem a divnou náladou a mně najednou jen tak, začnou téct slzy.

Vím moc dobře, co bych měla dělat. Měla bych vzít svůj lívancovej život do vlastních rukou a udělat si je sama. Jenže...to nejsem já. To není moje zaslíbená země. Některý věci prostě musí přijít samy. A tak vím, že se i další víkend vydáme na nekonečnou pouť za vysněným zaslíbeným lívancem. Každý další víkend povstanu z popela jako Fénix, naděje, která minulý víkend zemřela se zase narodí a já budu hledat dál. A věřím tomu, že jako Mojžíš a jeho parta izraelitů do tý země zaslíbený jednou doputujem. Jen si přeju, aby to netrvalo těch 40 let.

Hezký Velikonoce.