Člověk má furt pocit, jak je jediněčnej. Že
se nikdy nestane součástí nějaký tabulky nebo koláčovýho grafu, že to dělá
všechno úplně jinak. Bohužel, od dob volejte řediteli a Železnýho populárních
koláčů, jsme součástí nějakých nesmyslných tabulek - sledovanosti,
poslechovosti, volebních preferencí, zákaznickýho chování.
Panebože. To zoufalství, když hledáte smysl
života a zjistíte, že jste jen bod v nějaký datový analýze? To jste nevěděli?
Google je totiž Bůh.
Mně tabulky vždycky sraly. Kdysi na gymplu
na hodinách informatiky jsem se sice naučila v Excelu vytvořit funkční vzorec
(na vysoký jsem složila i zkoušku z mikro a makro ekonomie s podvojným
účetnictvím v italštině - jak? To dodnes sama nechápu, ale když jste v Římě, tak to asi funguje jako zesilovač modliteb nebo
co), ale to je všechno pryč.
Vlastně - s těma tabulkama a mýma znalostma praktický informatiky je to fakt
zajímavý, vzhledem k tomu, že nám náš mladej profesor spíš většinu času pouštěl
první youtube legrační videa ever - takže z informatiky jsem si do života než
vzorce a kódování odnesla kulturní základy v podobě Keybord Cat, chlápka, co
umí hrát na klavír penisem a hodiny finskýho diska ze sedumdesátek.