Vývařovna: DOVOLENÁ NA RŮŽÁKU (#KVIFF)

Na západ od východu (od autobusový zastávky ÚAN Florenc) leží Karlovy Vary. Je to dobrých deset let co jsem tam nebyla, a poprvé, kdy jsem si dala celej filmovej festival se vším všudy.

Ty roky před tím jsem se tam stavila 2x - dala náhodně dva filmy, ne moc dobrý drinky, hodně teplých oplatek, první koncert Midi Lidí v životě a náhodný setkání na jednu noc s někým, kdo bydlel v hotýlku na hlavní ulici a byl tzv. "od filmu".

Takže ne, nevím, co znamená, když je někdo "typickej" návštěvník KVIFFu, tím pádem nevím, jestli se do týhle kategorie po deseti dnech a 27 filmech můžu řadit. Asi ne. Každopádně- myslím, že místo ústavního zákona o držení zbraní, bych chtěla po týdnu ve Varech ústavně zakázak fedory jakožto reklamní předmět, jakožto i jejich nošení a jakokoukoli další distribuci. Záplava lidí ve fedorách mně totiž zneklidňovala svojí masovostí snad ještě víc, než tříhodinovej portugalskej film o továrnických odborářích za asistence levicových filosofů.

Každopádně - přežila jsem hektolitry prosecca a Becherovky, film Čiara i jeho delegaci, která se nejspíš před premiérou šla vykoupat v Opiu od YSL (od téhle premiéry necítím nic, díky), přežila jsem polosyrovou palačinku ve 3 ráno a snídání kroket, takže považuju za vhodné vám dát pár festivalových tipů. Samozřejmě, čistě subjektivních.

Sídlištní výčep a já po 10 dnech festivalu. Obojí level středně umolousaný spoko.

NA RŮŽÁKU

Za hlavním kruháčem, přes kterej přijedete do Varů a kterej budete potkávat každý den na svojí pouti k/od hotelu Thermál vede most, nad ním je lesopark, nad kterým se v hromadě stavebních prací snaží napůl schovat a napůl zlověstně trčet nový vlakový nádraží. Podivná skloplechová stavba zářila do noci pokaždý, když jsem se vracela domů a ráno mě zase vítala.

Jedno dopoledne jsem cestou do centra potkala před vlakáčem partu blondýn v šortkách a krásně konturovanými obličejíky, jak si fotí selfíčka s velkou cedulí stavební firmy Strabag. Ošklivý nový nádraží je pomyslnou vstupní bránou na sídliště Růžák. Klasický paneláky se sektorovým nábytkem a křehkým bytovým jádrem, hospoda, ukazatel směru "krematorium" a večerka. To bylo deset dní moje varský sousedství. V hospodě točili Gambáč 12 (letos v létě jsm se poprvý setkala s dvanácti stupňovým Gambrinusem) a nefiltrovanou desítku (22 Kč). Milej vietnamec, kterej stál za výčepem mi klidně ochotně natočil pivo do skla s sebou. Musím říct, že půllitr jsem poctivě vrátila. Fakt.

ŽIVOT JE RAUT

Ve Varech tohle platí každej den. Není dne bez rautu, není premiéry bez drinku, není luxusních šatů bez skvrny od červenýho vína kolísavý kvality. A stejně, jako na rautovým stole vždycky zbyde niva, na tom s alkoholem vždycky zbyde červený. Pokud máte štěstí, můžete (jako dáma) někde narazit na nedopitý bílý a umíchat si růžový (no a co) nebo se rozhodnete pro klasickou postupku: bublinky, bílý, červený (level sebedestrukce znamená končit pivem, kterýho, bůhví proč, stejně zbývá nejvíc). Nejzábavnějším rautem letoška se pro mě stal večírek seriálu Pěstírna - možná proto, že tam míchali zábavný drinky v padesáti odstínech zelený, možná proto, že se tam všude válely bongy a místo květinový výzdoby byla všude tráva, což vám o půlnoci přijde jako velká zábava a ani vám nemusí být 14. Ve stejným duchu byly zábavný i zelený matcha lívance a fusion catering - tohle všechno smíchejte a protřepejte s Jamesonem a bublinkama. Nad ránem v Aeroportu naproti hotelu Thermál jsem si jako totální fusion pak připadala já. Ale jak by řekl kamarád Radek: "vo co de, ne?"

Legrační rautovou dramaturgii obstaral večírek FAMU, kde kromě alkoholu podávaly jenom dezerty a slaný tyčinky. Doteď přemýšlím nad touhle metaforou.

Vrcholný večírek se konal už v neděli a pořádala ho HBO. Nás tam pustili - dokonce jsem ani nemusela securiťákům ukazovat, že si každej měsíc poctivě platím HBO Go. Prosecco teklo proudem až do rána, nálada u stolu byla báječná a nikomu se nechtělo domů. Proč taky, když můžete ještě skočit na ranní kafe do Mekáče a pak ho slavnostně vylít do fontány. A co si nikdo nepamatuje, to se samozřejmě nestalo.

TIP: Když během noční poutě po kolonádě narazíte na končící raut, neváhejte se číšníků odnášejících lahve luxusního prosecca optat, jestli by vám jednu nedali. Na kontrolní otázku, jestli jste partner, pak samozřejmě musíte opáčit, že rozhodně ANO. Vary mají evidentně svojí kódovou řeč vožralý ženský.

Varský Baťa nabízel po dobu festivalu Beton!

NÁDOBÍ

Z rautů, večírků a dalších příležitostí se sluší odejít s nějakým pěkným nádobím do výbavy (ale jak už jsem psala, půllitry z Růžáku jsem poctivě vrátila).

Přemýšlejte statisticky: kolik skleniček se průměrně na společenských akcí rozbije? Aha! Takže, když jste dostatečně talentovaní a nic nerozflákáte, máte na jednu skleničku s nápisem "Bohemia Sekt" nebo "Habánské sklepy" teoreticky a statisticky nárok. Nechci se chlubit, takže přesný počet skla na nožičkách, který se mnou přijel z Varů do Prahy neprozradím.

V sekci "bizár" v kategorii nádobí pak Vary jednoznačně vedou díky porcelánovým pítkům na horký prameny. Letošní cenu Czech Grand Design bych rozhodně věnovala měňavým porcelánovým koníčkům.

HLAD

Je sice převlečená žízeň, ale horký prameny a prosecco (v jakýkoli kombinaci) vám desetidenní přežití nezajistí. Tedy možná ano, pokud toužíte po zážitkový dovolený ztrávený na klozetech Thermálu - ožralý a s křečí v tlustým střevě. Kde se va Varech sakra najíst, aniž byste museli někomu darovat orgány nebo se měsíc prostiuovat v odloučených lokalitách Sudet? Mám několik tipů.

1) česká pizzoška s příchutí exotiky

Zkombinovat pizzošku a fresh bar je super nápad. Zkombinovat na pizze to, co dokážou v Mamma Mia kousek od hlavní karlovarský třídy, je nápad vhodný oceněný za přínos lidstvu. Nikdy by mně nenapadlo, že někoho napadlo dát na pizzu sekanou. V Mamma Mia jdou od nápadu k realizaci bez mrknutí oka. Všechno, co jste si kdy zhulený v patnácti chtěli dát na pizzu, vám bez uzardění donesou o patnáct let později právě tady: Madeland, mandarinky z plechovky, klobásy. Vražedná kombinatorika porevoluční exotický gastronomie na vás kouká z každý pizzy. Buď vás to udělá šťastými nebo ne. Stejně překvapivá je pak sekce těstovin s výrazným zastoupením gnocchů (kterým rozšafně milá vrchní servírka říká mazlivě "knočky") a plněných raviolů. Jediné "klasické" špagety" tu pak najdete v úpravě "po mexicku", což je příjemná nostalgie prvních pokusů o domácí vaření s plechovkou mexický omáčky, fazolí a kukuřice od Uncle Ben's s dostatečným množstvím sýra.

Na rozdíl od předraženýho Fruitissima se ovšem právě tady můžete dát pořádnej ovocnej koktejl za lidský ceny a jako bonus třeba Oreo Shake.

2) smážo 24/7

Před hotelem Thermál každoročně stojí klasický stánek se smážem všeho druhu, nechybí oblíbený halušky a masový i vege směsi z pánve (velký jako tři pánve) a další stálice český stánkový gastronomie. Halušky z plastu, 200 g za necelých 70 Kč byly standartní mastná alternativa čehokoli, ale symfonie v jakoukoli denní a noční dobu byly místní krokety - vždycky perfektně zlatý s tatarkou z pytlíku. Tyhle krokety, občas i se smažákem, mi zachraňovaly žaludek a důstojnost.

3) Luna

Můj největší objev je učňovská restaurace Luna. Vývěsní štít jako z plážového bistra kdesi v Chorvatsku, na chodbě slušná sbírka monster. Otevřeno každý všední den do 19.00 s poledním menu za 85 Kč. Když dojde menu, objednávky jsou ála carte - vývar s domácíma nudelma za 35, palačinky s broskvema, šlehačkou a karamelovým topingem za 55 nebo třeba španělskej ptáček za 85. Svíčková střední kategorie za 99. Buďme upřímný - podobnou kvalitu dostanete v každý druhý český restauraci/hospodě, v případě festivalových (a nejspíš i turistických) Varů jsou ceny za "střední spoko" minimálně dvojnásobný. Tady navíc dostanete jako bonus atmosféru jako z posledního filmu Akiho Kaurismakkiho, včetně vitrínky na jeden dezert a pubertálních učnic v černých sukýnkách a bílých košilých. Hledání ztracené broskve na kuřeti nikdy nebylo stylovější a melancholičtější. Tady se čas tak trochu ztratil.

Díky, Luno, díky, paní trošku napruzená mistrová, díky, děcka z učňáku.

TIP: dá se tady platit kartou, ale hlaste to dopředu. Jako fakt dopředu.

4) Nespresso Bar

Dobrý kafe hned po ruce u Thermálu zajišťoval Nespresso bar v režii Cafe Cafe. Stejně jako v pražský kavárně pro zlatou, stříbrnou, platinovou a bramborovou mládež (všech věkových a profesních kategorií od blogerů po podnikatele) na chod osobně většinu času dohlížel Richard Hrádek. Kafe stálo tak akorát, abyste neměli pocit turistický okrádačky (můj pocit z většiny varských gastro podniků) a navíc tady servírovali alko i nealko verzi Esprosso Tonicu, která byla levnější než v Bistru 8. A když chcete dát až 5 filmů denně je kafe vitální. Ideálně pak v dobrým poměru s vodkou, samozřejmě.

TIP: věnečky z Cafe Cafe - vždycky čerstvý a lahodný. Protože občas prostě není čas na hrdinství, ale na rychlý, ale poctivý cukry a tuky.

5) Bokovka

Kšána otáčející se jako čamrda a standartně dobrý burgry, pražská šunka (s křenovou pěnou) a další stálice z Našeho masa. Hodně vína, prosecco a Plzeň. Samozřejmě ideálně en plein air. Ceny standartně vyšší, ale jistota dobrýho jídla za tu cenu zaručená (což se nedá říct o většině turistických pastí na ose Masarykova třída - Pupp). Jakkoli se v Praze už víceméně Ambiente vyhýbám, ve Varech se jedná o jistotu pro (neexistující) střední třídu (na kterou si aspoň jednou do roka můžete úspěšně zahrát).

6) Lázně 3

Nejhorší improvizovanej kinosál s kancelářskýma křeslama na kterých se jakýkoli film stane nedobrovolnou tortúrou, která se projevuje masovým ošíváním se a měněním poloh má jednu výhodu: párek v rohlíku. Jasně, nestojí 18 Kč jako stával v bistru Flip na Masaryčce, ale mezi filmovýma prolukama je to záchrana na ose Thermál - Pupp za necelých 40 Kč.

7) Oplatky

Jestli něco zůstalo ve Varech nedotčený turistickou a festivalovou přirážkou, tak jsou to teplý lázeňský oplatky. Téměř všude je dostanete za 10 Kč a jsou lahodný. Držte se při zemi - nejlepší je stejně klasická oříšková a prosim vás, nezapíjejte to vřídlem.

8) přežiješ ( a můžeš platit kartou)

Na hlavní Masarykově třídě je Billa, už po 2 dnech festivalu je většina sortimentu lehce vypleněná, ale mají teplý pult se sekanou v housce, kterou si budete moct dovolit i když večer před tím pozvete půlku hostů na koktejly v Public Interestu (a stejně zapomenete rozdat vizitky i když jste si předsevzali, že letos v létě budete novej Jan Cézar). Cestou do kina Drahomíra se pak nachází malý ráj v podobě dobře zásobenýho Lidlu no a nechybí ani Mekáč. Pozor, chyták - není nonstop!

TIP: Kousek od Billy na Masaryčce (šikmo od Mekáče) je Rossmann. Modří už vědí, že k týhle německý drogérii tíhnu. Táhne mně to tam jako námořníky volání sirén. Tenhle Rossmann se pak ukázal jako bezprecedentní záchrana - nabízí totiž vlastní sortiment bio potravin, který při vší úctě válcujou ten DMkovej. Stay vožralá - Stay healthy.

9) Čínská lidová republika (jídelna)

Vedle kina Čas v pasáži, kde se čas zastavil u asijský konfekce a starýho reklamního banneru Anděla Páně je pořádná česká lidová čína. Kromě smažených věcí tajemné chuti a sladkokyselých polívek a omáček nechybí ani SMAŽENÁ ZMRZLINA nebo kapr jako veverčí ocas. Neptejte se, ochutnejte.

No Go:

Fruitissimo

Nápad dát největší prostor právě fastfoodu s freshi, zmrzkou a nesmyslně drahými sendviči je trošku na pěst. Kdo chce ve 3 ráno fresh? Kdo vůbec chce třeba melounovo-grepovej fresh za 100 (a víc)? Podle stálých návštěvníků festivalu na místě fruitbaru dřív stála cenově i gastronomicky rozumná bageterie Boulevard a taky jsme jí řádně oplakali. Tahle gastrodramaturgie byla poněkud nešťastná. Jediný plus byla zmrzlina - kopeček za 30 kč a ta alko za 50 - když to berete jako nutričně výživnější verzi odpoledního panáku ve společensky přijatelný formě dezertu, pak je vše, jak má být.

Turistická past

Je pro mně po několika procházkách Thermál - Pupp skoro všechno na týhle trati. Vrcholem místního "lepšího gastro života" je restaurace, která se už na průčelí pyšní sérii fotek šéfa s celebritami (všechno je vkusně zasazeno do filmovýho pásu a patřičně rozostřený). Polívky za 400, hlavní chod jako kdekoli jinde, jen s jednou nulou v ceně navíc. Vyloženej výsměch pak jsou přílohy v řádu několika set korun. Dražší hranolky budu ochotná sníst tak možná ve Finsku, hodně opilá. Opravdovej smutek ve mně vyvolala navíc historka, kdy nad ránem přijela dodávka se zbožím ze který personál začal nosit do lokálu...mražený ARO hranolky. Ještě teď je mi smutno.

FILMOVÁ GASTRO TURISTIKA

Přestat na pár dní žít svůj život, abyste mohli žít nepřetržitě několi životů naráz v průměrný stopáži dvou hodin, je fajn. Jak líp zapomenout na nepodstatný problémy bílý privilegovaný holky ze střední Evropy, než u filmů o rwandský genocidě nebo nemožnosti žít podle morálního svědomí na současným íránským venkově? Viděla jsem 27 filmů (včetně Terminátora 2 ve 3D) a některý mi utkvěly i díky nenápadný gastronomický lince. Jídlo totiž nenápadně procházelo hned několika filmy, který stály za to.

TOTÁLNÍ ITOŠKA

A Ciambra je coming-of-age ponor do autentický kalabrijský romský komunity. Silnej příběh nenápadně doputoval i do scény velký romský italský večeře - těstoviny a plastový kelímky na víno a hodně hlasitá konverzace. Při týhle scéně jsem si vzpomněla na to, proč mám tu Itošku vlastně tolik ráda.

Ukřičený římský předměstí, přesně takový, jaký si ho pamatuju ze svýho života tam, pak najdete ve filmu Fortunata. Čert vem, že kritici se shodují na tom, že to je klišovitá telenovela. Tak trochu si myslím, že to tak má být. Absolutní reminiscence na italský televizní filmy (a kultovní osmdesátkovej film o feťácích z Ostie "Amore Tossico"), ale i pokus o trochu manýristickej revival neorealismu s hlavní hrdinkou, která je špatně obarvená, ale trpí a žije svůj život jako Anna Magnani. U Fortunaty dostanete chuť jet do Říma, najít první bar u autobusáku a pít tam celej večer Campari a hrát bingo.

GRUZIE

Víceméně meditativní road movie Chibula, které vypráví o cestě bývalýho gruzínskýho prezidenta překrásnou krajinou. Je to konec jedný éry a jednoho člověka, dokreslený neskutečnou gruzínskou přírodou s velkou dávkou gastrofrustrace: snad kdykoli někam prezident se svojí suitou přijde ve chvíli největšího veselí a opulentních venkovských večeří už zas musí dál. Díky tomuhle filmu vím, že v gruzínských horách se hodně pije, chlápci po několika skleničkách pálenky tancujou a všude se dobře a hojně jí.

FINSKO

Kaurismakki natočil film, kterej se z velký části odehrává v dost bizarním bistru. Taky mi připomněl, že matjesy jsou český sushi a že film o syrským uprchlíkovi může mít břitkej humor, být dojemnej, ale nemusí být patetickej.