Zdá se, že Bibionem roku 2017 se letos pyšní Porto. Levné letenky a server Cestujemelevne.cz zařídily, že se české instagramové účty zaplnily fotkami modrých, bezpochyby ručně malovaných, kachlí. Možná jste taky záviděli kámošům jejich vysmáté a romantické fotky z Portugalska...Já ne, já si romantickou vykachličkovanou dovču v Portu užila na vlastní kůži a byl to jeden z nejhezčích výletů ever. Porto je všechno, co jsem si mohla přát - je akorát šmuci, autenticky oprýskaný, ale přitom má skvělou infrastrukturu, lidi jsou milý a ochotný, ceny víc než příznivý. Když mi ale kamarád Radek psal, že Portugalsko je země hnusného jídla a levného piva, ještě jsem nevěděla, že mu dám za pravdu. To, co mi Portugalsko nedalo na talíři, mi ale nalilo do sklenice, což je v závěru to nejdůležitější.
Ekonomická krize a velká nezaměstnanost se zemí asi docela zatočily, takže jsme vedle nápisů "TOURISTS GO HOME" zažili i největší profi servis v restauracích, co pamatuji. Dobře to ilustruje rozhovor s majitelem rybí restaurace. No rozhovor... My mluvili anglicky, on portugalsky, dobrých pět minut to tak bylo. Nakonec jsme vytáhli červený šátek a zjistili, že red je tinto a červený víno bylo na stole. Následoval krab a sardinky, na ty jsme už taky jen ukazovali. Ani jednou nebyl agresivní, podrážděný, byl celou dobu neservilně profesionální a za nejlepšího kraba v mým životě, co vážil 1,5 kilo, láhev vína, talíř grilovaných sardinek, salát, dvakrát chleba si naúčtoval 50E. Spoko.
Na krabovi se nedá nic zkazit, ten se živý hodí do hrnce s vařící vodou, pak se mu otevře tělo, kde se vnitřnosti s jikrama zamíchají, zakapou citronem a voila - máte jedno z mých nejoblíbenějších jídel. Nervozita, že nebudeme vědět, jak používat kladívko a háček v rodinném podniku plném Portugalců, co si nás zvědavě měřili, rychle vyprchala s prvním soustem krabího masa. Bylo tak nasládle dobrý, že bych ten krunýř loupala i nehtama, abych z toho dostala všechno.
Tím ale dobrému jídlu na týden odzvonilo.
Netušila jsem, že by někdo jižně od Alp vařil rybu ve vodě a to ne za účelem rybího vývaru. A ano, v Portu jsme si omylem objednali vařené všechno. Rybu, brambor, kapustu a uvařili i cibuli. Ale všechno zvlášť, protože kdyby to bylo dohromady v hrnci, tak by byla šance nějaké chuti. Museli jsme to jíst tzv. na směny, protože jsme opět byli v podniku rodinného typu, vedle slavil děda narozky, zatleskali jsme mu k dortu a styděli jsme se odejít a nechat něco na talíři, natož něco vracet :-O Rozdělili jsme si to - já snědla kapustu, bramboru a mrkve, rybu spolykal bez kousání můj kluk.
Rychle jsme pochopili, že vařená ryba byla sice lokální hvězdou, ale že místní kuchyni tvrdě vládne friťák. To by mě a priori nevadilo...ale! Smažené všechno se skrývalo i za Dumpling Empire v našem super průvodci. Jelikož miluju asisjké dumplings, moje mysl vyfabulovala obraz nadýchaných taštiček. LOL. Bylo to smážové peklo nejhrubšího zrna a když řeknu, že i Jana Pakočka by se upejpala, tak už to samo vypovídá hodně. Nechali jsme si je s díky zabalit a upíjeli víno, které bylo všude výborné. Krabičku jsme dali pak o tři bloky vedle koše a já doufám, že se jednou nebudu smažit v pekle hlady, že mi ten smažený rybí pařátek nebyl dost dobrý :-(
Rissóis jsme si už nekoupili. Že se pravý gastronomický očistec před námi teprve otevírá, jsme zjistili záhy. Jestli mi někdo ještě někdy řekne, že česká kuchyně je nezdravá, odpovím jednoslovně –
Francesinha. Toto typické portugalské jídlo, původem dokonce z Porta musel vymyslet nějaký barbarský národ a do Portugalska připlul recept v láhvi plné Pandořina prokletí. Musím uznat, že po vygooglování popisu jsme s objednáním váhali. Zvědavost zvítězila, přeci jen jsem už v životě sežrala ledasco. Ale kombinace chleba, párku, hranolek, sýru a pivní omáčky se zdála v 30C a dusném parnu jako moc divoký rodeo. Nakonec jsem vyhecovala svého kluka, který se hrdinně obětoval. Dodnes žije, ale snědl tohle:
Elegantně znějící jméno Francesinhy evokuje Francii nebo něco aristokraticky sofistikovaného. Wikipedie nám napoví nejen o historii: It is said that the Francesinha was invented in the 1960s. Daniel da Silva, a returned emigrant from France and Belgium, tried to adapt the croque-monsieur to Portuguese taste. Other versions date the Francesinha to the 19th century. It is a very popular dish in Porto and is associated with the city, although it can be sometimes found elsewhere in Portugal. A classic francesinha meal would include the sandwich, surrounded on a bed of chips doused in the famous sauce, and complemented with a fino, literally meaning thin or fine, which in this context refers to draught beer.
Ano, "portuguese taste" je očividně sofistikovanost sama. Zajímalo by mě, jestli tohle dávají za úkol v portugalským Masterchefovi. Představuju si Gordona Ramsay, jak křičí na soutěžícího "ne, víc toho kukuřičnýho škrobu, sakra, musí to být víc gelový a všechny ty hranolky se musí namočit".
Další smážo na naší cestě Portem bylo už příjemnější, i když těžko mi bylo solidně. Churros a verze plněné čokoládou. Mohli jsme si vybrat z pěti barevných variant, asi šlo o barvený a ochucený pudinkový krémy, ale čokoška je jasná volba. Byla nasáklá olejem a teplá čokoláda vše krásně rozblemtala.
Další smážo na naší cestě Portem bylo už příjemnější, i když těžko mi bylo solidně. Churros a verze plněné čokoládou. Mohli jsme si vybrat z pěti barevných variant, asi šlo o barvený a ochucený pudinkový krémy, ale čokoška je jasná volba. Byla nasáklá olejem a teplá čokoláda vše krásně rozblemtala.
Hodně mě mrzí, že jsme nestihli zkusit místní šneky. Před lety jsem je měla možnost ochutnat v Andalusii. Ve Španělsku je na rozdíl od Francie nevyndavají z ulit a nevaří zvlášť, ale uvaří je rovnou ve vývaru, takže pak při jídle trochu křupou...ehm, ty kamínky a zbytky ze střev křupou... Tady je ale podle výlohy překvapivě smaží. Doufala jsem ale, že by je taky mohli vařit v omáčkách...no nic, příště.
Tohle byla neskutečně přesolená a docela gumová sépie. Nechtěla jsem to přiznat, aby neměl můj kluk zase blbý pocit, že mi nechutná a poctivě jsem polovinu sežvýkala. Takhle zpětně to ale můžu přiznat a on stejně Vývařovnu nečte, takže - byla fakt nedobrá a divím se, že to moje čelistní klouby udržely. Očividně to okusování chrupavek z vývaru nese svoje želatinový ovoce.
Před návratem domů nám zbývala ještě zastávka v Norimberku. Krásné čistě německé město, tak německé, jako málokteré místo. Vše na svém místě, vše opravené a čisté. Žádný mrd nikde. A přitom, když jíte výborné bílé klobásky s křenem v Bratwursthausle jediný na co myslíte, je mrdání. A tím bych svůj cestovatelský gastro deníček asi ukončila. Nějaké dotazy?
Žádné komentáře:
Okomentovat