JSI MŮJ MEKÁČ

Existujou věci, který chcete, aby se nikdy nezměnily. Konstanty, který musí zůstat tak, jak jsou, aby byla zachovaná rovnováha vesmíru. Nebo minimálně vaše vnitřní rovnováha. Čím jsem starší, tím hůř snáším změny. Oplakala jsem zavření cukrárny na Újezdě a smutno mi bylo ze zavření mlíčňáku na Dejvický. Zavření bistra Flip na Masaryčce a fakt, že do pár let se celá tahle oblast nejspíš změní v anonymitou zastřený místo podobný jakýmukoli jinýmu podobnýmu městskýmu uzlu, mně vlastně docela děsí.
Dítě devadesátek, co se v každý vesnický hospodě dokáže radovat z prostýho faktu, že tam prodávají žužu myši, ve mně prostě pořád žije a nevypadá to, že by se chtělo jen tak vzdát.
A stejně jako zvířata hledají místa, kde se cítí dobře a necítí se ohrožený, já si hledám tyhle schovky ve městě, který se mění a roste čím dál rychleji.

A pak je tu Mekáč.

Pro děti devdesátek mýtický místo, kde dodnes končí nejeden večírek papundeklovým čízem a nejedna kocovina postmixovou kolou a vyšisovanýma hranolkama.
Kdo jako dítě netoužil po oslavě v Mekáči? Kdo nechtěl sedět v "salonku" vedle dětskýho koutku s papírovou zlatou korunkou na hlavě a připadat si jako královna svýho dětskýho gangu? A ten svátek, když vás rodiče konečně, jednou za uherák, do Mekýse vzali?
V pubertě byl Mekáč můj záchytný bod na nádraží Holešovice. Středobod holešovický pustiny, ze který se rozjížděly autobusy do nekonečných periferií pražských sídlišť. Bohnice. Čimice. Ládví. Prosek. Na trase Barrandov - Bohnice byl Mekáč zářící oáza mezi paneláky a tunely metra.
Mekáč u nás získal auru lepšího místa, zhmotnělá představa západního blahobytu vtisknutýho do pochybný placky v gumově nasládlý housce.

Pak taky přišla spouta otázek. Spousta interentu a videí z výrob "kuřecích nuget". Film Super-size me a vědomí, že kromě cukru, kterej u Mekáče funguje snad líp než karlovarský piko, je mekáč ultimátní zlo snad na všech myslitelných rovinách. Ale proč jen ten číz chutná pořád tak hypnoticky báječně?
Mekáč dokáže kocovinu vyhnat stylem "vytloukání klínu klínem". Ale nějakým záhadným způsobem to pořád funguje.

Mekáč je jako dlouholetej vztah, patologickej, smutnej. Ale pokaždý, když se potkáte, tak to tam je. Nemůžete si pomoct. Milujete ho. I když víte, že ve finále z toho bude jen mrzení a těžký žaludek. S kocovinou se bude snoubit ta morální. I tak už v ruce držíte další číz. Kolikátej v životě?

Ale plíživý změny se dějou i v týhle katedrále rychlýho občerstvení a zlatý obloučky už se nesmějou z červenýho pozadí, který nahradila prapodivná zelená. Trend zdravý výživy, dobrýho kafe a cool cukráren se vplížil do strategie marketingových plánovačů, kteří se v rámci posílení návštěvnosti rozhodli nám nenápadně naznačit, že Mekýs může být zdravá volba, kde si můžete dokonce dát makronku (lol) nebo kafíčko jako od baristy (lol x 2).

My, děti devadesátek, od malička rosteme s mantrou "buď sám sebou", mantrou, která přišla ze "západu" stejně jako tyhle milovaný a nenáviděný zlatý arkády. Možná, že by bylo hezký, v rámci zachování rovnováhy vesmíru, aby si Mekáč přestal hrát na oázu lepšího života a zůstal tím, čím byl: trashovým fastfoodem. Protože tak ho máme rádi a takovej prostě je.

Fantastický fotky z histori českýho Mekáče jsou patří iDnes. Doporučuju celou galerii. A nezapomeňte si k prohlížení dát shake a vzít si papírovej kapesníček.